Štěpán Fok Vodrážka patří k nejvýraznějším českým režisérům mladší generace. Kromě komerční reklamní režie pro velké zadavatele, jako jsou mobilní operátoři, banky nebo automobilky, se věnuje natáčení hudebních klipů pro zajímavá jména české nezávislé a žánrové scény. Spolupracoval s Vladimirem 518, Tata Bojs či zpěvačkou Never Sol. Jako režisér se podílel na dokumentárním cyklu Kmeny. Jaká je kreativní role režiséra ve velkých reklamních kampaních? Jak se dostal od střihu k režii? A proč čeští filmaři kolem třiceti zatím nepřišli v oblasti hrané tvorby s výrazným generačním počinem?

Vystudoval jste Katedru střihové skladby na FAMU, nyní však už výhradně režírujete. Jak to přišlo?

Střihem videí jsem si přivydělával od šestnácti sedmnácti let, něco jako brigáda. Po maturitě jsem nevěděl, co jiného bych šel dělat, a přihlásil jsem na FAMU na střih. Moje meta byla stát se střihačem v České televizi. Už od dob „televizní krize“ v ČT mi to přišlo jako nejvíc sexy zaměstnání na světě – představoval jsem si ty pány ve vestách, kteří s redaktorkou za pět minut slepí tři záběry k sobě a vznikne reportáž. Na FAMU jsem rychle pochopil, že dělat střihače ve zprávách asi nebude úplně nejvyšší meta střihu, a hned v průběhu prvního ročníku jsem zjistil, že vlastně asi ani nechci být střihač. Je to určitě skvělá práce, ale jste pořád zavřený s jedním člověkem v jedné místnosti a sedíte u počítače. Kontaktu s lidmi u toho moc není. Řekl jsem si, že režie nemůže být zas tak těžká, začal dělat první znělky a klipy – a takhle postupně jsem se k tomu dostal.

V současnosti lze vidět výrazný nástup lidí, zejména v oblasti tvorby klipů a internetových videí, kteří se technické aspekty filmařiny naučili často sami a školu nepotřebovali. Velkou roli hraje i zlevnění a větší dostupnost technického vybavení pro film. Neslábne pozice FAMU jako výhradní líhně filmových a televizních profesionálů?

Mně škola dala opravdu hodně a jsem za ty roky rozhodně rád. Jistě, řemeslnou stránku věci se nakonec vždycky nejlépe naučíte vlastní praxí, nikoliv tím, že sedíte někde na učebně a profesor vám říká, dělej to takhle a takhle. Pro mne byla škola důležitá hlavně z hlediska rozšíření obzorů. Sám bych si asi Ejzenštejna po večerech moc nepouštěl a o ruských montážnících a ruské formální škole si sám od sebe nejspíš také nepřečetl. Poskytnutí téhle nadstavby považuji za hlavní přednost FAMU. Druhou stranou mince je spojení školy s praxí. To skutečně trochu vázne. Zejména ve vztahu ke komerční práci. Nevím, kolik přesně, ale nemalé procento absolventů FAMU se minimálně v profesních začátcích živí prací v reklamě nebo podobnými věcmi na zakázku. Autorské filmy dělá hned po škole málokdo. A mám pocit, že na tu komerční práci FAMU studenty moc nepřipravuje. Nebo se spíš škola tváří, jako by tento segment filmařiny ani nebyl. Samozřejmě že škola nemá učit výhradně řemeslo, to rozšíření obzorů je velmi důležité. Nakonec, dnes si opravdu stačí koupit lepší foťák a základy řemesla se naučit sám. Ale v kultivaci filmové řeči, v tom, jak vůbec na diváka působit, v tom je myslím role vysoké školy stále klíčová.

Točil jste spoty pro klienty, kteří v reklamní oblasti patří k největším zadavatelům: pro mobilního operátora Orange na Slovensku, automobilku Škoda, banky. Jaký je kreativní podíl režiséra při realizaci reklamy?

Standardní proces je takový, že reklamní agentura realizuje scénář a koncept reklamy a osloví dvě tři produkce, které nabídnou jimi zastupované režiséry. Agentura si vybere několik režisérů, kteří pak píšou režijní explikaci, jak by předložený scénář natočili. A to je teprve fáze, kdy přicházím třeba já. Napíšu jim svůj pohled na věc: jaký bych si představoval výtvarný styl, obsazení herců a podobně. Případně jim navrhuji i úpravy scénáře a přicházím s variantami, které mi třeba připadají zábavnější. Nicméně základ, který ztvárňuji, je daný předem.

Čekal bych, že právě herecké obsazení je věc, kterou si zadavatel reklamy chce rozhodnout sám.

Samozřejmě, pokud je kampaň postavená na slavném jméně, je obsazení dané. Ale zdaleka tomu tak není vždycky. Třeba právě na Slovensku jsem do obsazení spotu pro Orange mluvil poměrně dost. A také ne vždy v reklamě účinkují známí lidé, nakonec to nemusí být ani herci. V takovém případě se režisér účastní i castingů a lidi si vybírá. Ale celkově je to tak, že jde především o spokojenost klienta. Je to jejich reklama – a já jsem řemeslník, kterým jim ji dodá.

Jako reklamní režisér se živíte pět let. Lze v reklamě, podobně jako u hraného filmu, vypozorovat nějaké trendy co do stylu nebo děje? Z oblasti celovečerních snímků známe třeba vlnu katastrofických filmů ze 70. let. Je v reklamě něco podobného?

Určitě existují vizuální trendy, které se co pět let mění. Byl tu vizuální trend à la Wes Anderson, byl tu trend reklam s řekněme dokumentárně laděným vizuálem. Oblasti, kde se z reklamního hlediska realizují ty největší věci, typicky třeba USA, pochopitelně jistý trend určují. Ale jednoznačné stylové vlny jako u hraných filmů asi v reklamě nenajdeme.

Zejména v případě větších kampaní je spot jen jednou ze součástí propracované reklamní strategie. Musíte se tedy i vy coby režisér stylově „trefit“ do předem daného tónu, nebo naopak třeba vámi zvolený styl a vizualita reklamy do jisté míry ovlivní podobu celé kampaně?

Liší se to kampaň od kampaně. Ale většinou to jde ruku ruce. Když se rozhodnu pro určitou podobu spotu, rovnou se hned na stejných lokacích, kde točím, dělají i reklamní fotografie. Je to spojený proces, ale asi se dá říct, že to, co já natočím, celou vizualitu kampaně dost ovlivňuje, než že bych se já musel strefovat do předem daného rámce.

Právě kampaně velkých zadavatelů sázejí ve spotech na filmový look, reklamy mají děj, scénář, výrazné postavy. Přitom u reklamy doslova platí, že čas jsou peníze a jistě tam není prostor pro experimenty. Jak tedy reklamní režisér vlastně pracuje s herci?

Čas je naprosto klíčový. Celé natáčení mám předem připravené po záběrech. Většinou mám v obvyklých třiceti vteřinách trvání spotu deset dvanáct záběrů po dvou třech vteřinách. Čili je to hodně rychlé. A zároveň, byť to může znít v kontextu reklamy směšně, musím, spolu s hercem, najít pro jeho postavu nějakou motivaci. I kdyby to mělo být jen o tom, že paní uvařila super guláš, je třeba do toho tu herečku nějak zasadit. Nemůže jen tak přijít, posadit se a usmát. Jasně, není to žádná velká psychologie, ale i tak hercům musíš vysvětlit, co a jak mají zahrát.

Z vaší mimoreklamní tvorby je patrná inspirace retrem 80. a 90. let a zároveň mírně ironický pohled na některé řekněme typicky české fenomény, například svět pozdně normalizačních diskoték a bufetů, či pouťová estetika, s nimiž jste pracoval v klipech Vladimira 518. Snažíte se svůj specifický styl prosazovat i v reklamní práci?

Neřekl bych. V reklamě se snažím všechno podřizovat scénáři a celkovému zadání. Samozřejmě že některé reklamy mi víc sednou, jsou osobitější a cítím, že je mohu udělat více ve svém stylu, viz třeba spot pro Škodu. Ale tlačit vždy vlastní styl do reklamy ani dost dobře nejde. Účelem spotů je, aby vypadaly nějak a mnohdy zcela jinak, než jaké je stylové vyhranění režiséra. Ono vlastně takové to „mít styl“ mi v režijní práci přijde v něčem děsivé. Představa, že by všechny moje věci byly podřízené nějakému stylovému rámci, se mi moc nezamlouvá. Rozmanitost a zcela odlišná podoba jednotlivých spotů mě na točení reklam vlastně asi baví nejvíc.

Točíte i hudební klipy, spolupracujete hlavně s umělci z české nezávislé scény, jako je Klára Vytisková nebo Please The Trees, několik videí jste realizoval pro špičky domácího rapu – Vladimira 518, Prago Union... Jsou klipy oblastí, kde se realizujete autorsky a umělecky?

V točení klipů u nás nejsou žádné peníze, a je to tedy čistě něco, co dělám pro zábavu. Zároveň jsem vždycky miloval tenhle žánr. Na hudebních klipech jsem vyrostl a je to pro mě ultimátní vizuální forma. A trochu si točením klipů asi splňuji i to, že jsem vždy chtěl být muzikant, a nejsem, tak se kolem hudby točím aspoň takhle. Často muzikanty sám oslovuji, to byl třeba případ mé první spolupráce s Vladimirem. Asi polovina ze zhruba dvaceti klipů, které jsem natočil, vznikla takhle. Bavilo mě, co ti muzikanti dělají, tak jsem se jim ozval, že něco uděláme dohromady. Ono to vlastně dlouho vypadlo, že klipy jsou umírající formát, ale teď jasně vidíme, že je tenhle žánr, pochopitelně díky YouTube, na obrovském vzestupu. Ty nejsledovanější věci na YouTube mají miliardové počty zhlédnutí. S klipy na YouTube je to v něčem podobné jako s filmy – nejdůležitější je první víkend a vytvoření dostatečně velkého očekávání, které nažene první views. YouTube totiž zařadí do trendů jen video s určitým počtem zhlédnutí – a musíte je nasbírat rychle. To zásadně změnilo přístup hudebníků ke klipům a vlastně i k nasazování nového materiálu. Ještě krátce po roce 2000 se vydalo cédéčko a pak, klidně po delší době, šly do rotace v hudebních televizích a pořadech dva tři klipy. Dnes má umělec nevydaný song, natočí k němu klip a posílá to do světa společně a hlavně rychle – jde o to, vzbudit o novou věc co největší zájem v co nejkratší době. Čili se asi postupně dostaneme do situace, že se k už vydaným věcem klipy nebudou dělat vůbec nebo jen málokdy. A vlastně se stane to, že spíš než alba se bude, společně s klipem, vydávat nepřetržitý proud singlů.

Pro Českou televizi jste natočil jeden z dílů dokumentárního cyklu Kmeny, tématem bylo tetování. Jaká je zkušenost tvůrce pohybujícího se poli reklamy a hudebních klipů s dokumentární, časově výrazně rozsáhlejší formou?

Měl jsem z toho hrozný strach. Dokument jsem jednak nikdy nedělal, jednak jsem z reklamy a klipů zvyklý mít věci naprosto promyšlené, u reklamy je obzvlášť potřeba mít každý záběr připravený do posledního detailu. A to u dokumentu jaksi moc nejde. Ale snad si můžu dovolit říct, že právě zkušenost z reklamy se mi vyplatila, v tom, že jsem se na točení Kmenů o tetování dost připravil a měl jsem to od začátku v rámci možností vymyšlené. A ve výsledku to natáčení bylo super – a zároveň mi to zbořilo představu, že nedokážu natočit delší věc: 26 minut, které Kmeny mají, byly v mém vesmíru, kde nejdelší věci měly tři minuty, obrovská stopáž.

Patříte k nejmladší generaci českých filmových profesionálů, jen samotná FAMU každý rok vyprodukuje množství dalších potenciálních filmařů. Český dokument má pořád dobré renomé a i mezi začínajícími tvůrci najdeme řadu zajímavých jmen. Ale hraná tvorba – s občasnými výjimkami, jako byl seriál Semestr – je na výrazné generačně laděné počiny mírně řečeno skoupá...

Noví Samotáři tady fakt nejsou. Mám pocit, že lidi kolem třiceti, jako já, jsou zvláštně zaseklá generace. Lidi o něco starší než my měli devadesátky a euforii z nového světa, nových věcí. A lidi o generaci mladší než já dělají svým způsobem generační výpověď na YouTube pořád a všichni. Možná že moje generace mezi honěním lajků na Facebooku zapomněla udělat něco pořádného. Když to vztáhnu na sebe, určitě bych někdy chtěl natočit celovečerní film, ale na druhou stranu s touhle myšlenkou nevstávám a neusínám. Tohle puzení prostě nemám, a jak to tak vypadá, nemá ho z mojí generace víc lidí.

Jak se režisér, jehož doménou jsou krátké audiovizuální útvary, dívá na fenomén youtuberingu, kdy lidé většinou o generaci mladší umisťují svá krátká videa na internet naprosto masivně a neustále se zlepšuje i jejich technická úroveň?

Dlouho byl můj názor na tuhle věc klasicky ve stylu, že mi ujel vlak a že rozhodně nejsem cílová skupina. Ale pak mi mladší bratr vysvětlil, že odsoudit to coby hovadinu sice můžu, ale pokud se na ta videa dívá tolik lidí, jistou relevanci asi mají. Myslím, že v tom množství lidí, kteří youtubering provozují, se zákonitě musí najít pár zajímavých osobností. A hejtování youtuberů zejména ze strany mojí generace asi taky dost plyne z toho, že do prostoru, který jsme dlouho považovali za svůj, tedy na internet, nejednou přišly dvanáctileté děti a začínají ho ovládat.

Co byste si do budoucna mimořádně rád zkusil?

Myslím, že obrovský potenciál je ve virtuální realitě. Režisér Alejandro González Iñárritu teď natočil pro virtuální realitu zkušenost člověka, který ilegálně překračuje hranice z Mexika do USA. Technologické možnosti VR brýlí a setů mají myslím možnost přijít s úplně novým způsobem tvorby filmové řeči a působení na diváky. Nechat diváka prakticky reálně zažít něco, co zároveň může tvůrce výrazně narežírovat. Je to úplně jiný způsob vyprávění. A může to mít i velmi zásadní dopad na uvažování lidí. Kdyby si tady lidé nasadili VR helmu a projeli se na potápějícím se člunu přes Středozemní moře, možná by celou uprchlickou krizi chápali jinak, než když si o tom jen přečtou ve zprávách nebo to uvidí ve filmu. Z takhle osobního zážitku si asi odnesete víc než z pozice pasivního diváka. Takže natáčení pro VR je něco, co mě rozhodně zajímá a co si chci vyzkoušet.