Mohla být jednou z mnoha obětí epidemie zákeřného viru ebola. Řádová sestra Paciencia Melgarová se však ze smrtelné nemoci uzdravila. Bez nadstandardní péče, bez experimentálních léků. Jen s paralenem a pevnou vírou.

Koncem září přiletěla Paciencia Melgarová do Španělska. Měla naspěch. V Madridu bojoval o život misionář García Viejo, který se v západoafrickém státě Sierra Leone nakazil ebolou. A lékaři ho chtěli léčit sérem připraveným z krve vyléčené misionářky. Nemoc však byla rychlá. Než Melgarová dorazila do nemocnice, García Viejo zemřel. Cesta však zbytečná nebyla. Už za pár dní se ukázalo, že při ošetřování nemocného misionáře se nakazila zdravotní sestra Teresa Romerová. A tak lékaři sérum použili u ní.

Romerová se vyléčila. Zda pomohla krev, kterou jí Melgarová darovala, není vůbec jisté. To budou zkoumat vědci. I tak se ale misionářka dostala do centra pozornosti. Na tiskovou konferenci, kde vůbec poprvé veřejně promluvila, dorazily desítky novinářů. Všechny zajímal příběh ženy, která překonala ebolu v drsných afrických podmínkách. Která, byť pracovala se španělskými misionáři, nemohla být na léčení převezena do Španělska, a přesto necítí křivdu. A která do země nakonec ochotně přicestovala, aby zkusila pomoci dalším nakaženým.

Setkání s ebolou

Španělská kapitola příběhu usměvavé misionářky není zdaleka ta nejdůležitější. Mnohem významnější bylo její působení v Libérii, kam přišla před jedenácti lety z rodné Guineje. Jakožto členka řádu misionářek od Neposkvrněného početí, řádu, jehož sestry od 19. století slouží potřebným po celém světě, toužila odjet na misii. Pomocná ruka byla potřeba v liberijském hlavním městě Monrovia. Roky pracovala Paciencia v nemocnici svatého Josefa, kam se pro zdravotní pomoc uchylují ti nejchudší. Setkávala se tak s bídou a nemocemi lidí z okraje společnosti. Ta nejhorší podívaná však přišla až letos. To když do nemocnice začali přicházet pacienti s ebolou.

„Zpozorněli jsme, když začaly chodit zprávy o výskytu eboly v sousedních zemích. Pak přišla nemoc i do Libérie. V nemocnici panovala nervozita, personál byl vyděšený,“ vzpomíná v rozhovoru pro Týdeník ECHO Paciencia Melgarová, jaké to bylo, když se objevil smrtící vir. Spolu s dalšími misionáři setrvala na místě, ačkoli situace byla den ode dne dramatičtější. Přicházeli noví a noví nakažení, tenčily se skrovné zásoby roušek, plášťů a rukavic, jimiž se personál mohl alespoň základně chránit, někteří zdravotníci raději z bojiště odešli a těm, co zůstali, ubývaly síly.

Když se letos v srpnu Paciencia smrtelným virem nakazila, nebyla mezi zdravotníky jediná. Nemoc se nevyhnula ani dalším jejím kolegům. Postihla dlouholetého ředitele ústavu Patricka Nshamdzeho, který podlehl. Nakazil se španělský kněz Miguel Pajares či lékárnice Chantal Pascaline, její blízcí spolupracovníci a hlavně přátelé.

Zatímco Pajares a jedna další nakažená zdravotní sestra byli převezeni na léčení do Španělska. Paciencia a Chantal musely zůstat v Libérii. Neměly španělský pas. Nic naplat, že kněz prosil, aby mohly letět také. Že ty náročné týdny pracovali všichni v nemocnici bok po boku, a zaslouží si tak stejnou péči. Šance na uzdravení v Libérii byly mnohem nižší. Jenže v letounu bylo místo jen pro dva nemocné.

Chantal zemřela jen dva dny po odletu misionáře. Pajares po několika dnech v Evropě také, přestože mu lékaři podali „zázračný“ lék ZMapp, jenž předtím několika lidem pomohl. Paciencia tak zůstala sama. V té době byla navíc uzavřena „její“ nemocnice, a tak nastoupila na izolační jednotku do nemocnice Elwa, které se začalo přezdívat tábor smrti. Tamním zdravotníkům se jen těžko dařilo zvládat velký nápor nemocných, což se podepisovalo na podmínkách uvnitř. Nebylo kam ukládat pacienty, chyběly umývárny a záchody, vázlo roznášení jídla a vody. „Nejhorší ale bylo vidět umírat lidi, každý den někdo umřel. Někteří volali o pomoc, ale nikdo nepřicházel, jelikož zdravotníci nápor nezvládali,“ vzpomíná na izolaci.

Paciencia přesto nemyslela, jak sama tvrdí, na nejhorší. Věrna svému jménu (v překladu znamená trpělivost) byla klidná. Měla svůj růženec s Pannou Marií z Medžugorje a věřila, že se díky němu uzdraví. „Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych na ebolu mohla umřít,“ říká sedmačtyřicetiletá misionářka. A opravdu, po několika dnech hospitalizace se jí začalo dělat lépe. Najednou už nebyla jen řadový pacient, ale opět zdravotní sestra. To když ji místní personál žádal, aby přes noc dohlédla na těžké případy na lůžkách kolem. Když pak testy ukázaly, že ebola je pryč, propustili ji.

Kam směřovaly její kroky pak, je známo. Ve Španělsku zatím zůstává, i když ji to táhne k potřebným. „Do Libérie bych odjela hned, ale má nemocnice je momentálně zavřená. Však ono se brzy ukáže, co bude dál,“ říká.

Jste zkušená zdravotnice zvyklá na krizové situace. Neměla jste přesto strach, když se ebola objevila u vás v nemocnici? Nepřemýšlela jste, že byste odešla?

Strach z nemoci byl samozřejmě přítomný všude. Byla to pro všechny nová situace, v nemocnici jsme pořádně nevěděli, co přesně čekat, jak nemoc udeří. V žádné chvíli jsem ale nepomýšlela na odchod. Byly tam zdravotní sestry, které se rozhodly raději zůstat doma, bály se kontaktu s nemocnými. Sestry z našeho řádu ale zůstaly všechny, bylo potřeba starat se o nemocné.

Bylo to poprvé, co jste se s nebezpečným virem dostala do styku?

Ano. Znala jsem případy epidemií v Kongu z dřívějších let, ale jen z doslechu. Když letos začaly přicházet zprávy o ebole ze sousedních zemí, zpozorněli jsme. Stále častěji se mluvilo o tom, že by se nemoc mohla rozšířit i do Libérie. A to se také nakonec stalo. Poprvé jsem se tak ocitla v blízkosti nebezpečné nemoci.

Připouštěla jste si, že byste se mohla nakazit? Měla jste při ošetřování nemocných strach?

Byla jsem si vědoma rizika nákazy. Člověk na to myslí, ale nakonec vlastně ne zase tak moc. Bojíte se, ale zároveň děláte rutinně svou práci. Ve chvíli, kdy se objeví podezřelý pacient, člověk má tendenci myslet na nejhorší, říká si, jak to celé dopadne, obzvlášť pokud přicházejí další a další. Všude byla cítit nejistota z nové situace, nevěděli jsme toho tolik o způsobech nákazy. Je to těžké, když toho o nemoci moc nevíte, ale musíte se jí postavit.

Jaká byla atmosféra v nemocnici, když se nemoc začala šířit?

Všude panoval zmatek, personál byl vyděšený. Nejhorší bylo vidět, jak někteří zdravotníci raději odcházejí a jak na chodbách zůstávají opuštění nemocní. Pro mě osobně pak bylo nejtěžší, když onemocněl bratr Patrick, který byl ředitelem nemocnice. Vždyť si to představte! Všichni jsme měli najednou pocit, že nemocnice skončí, že se všechno zhroutí. Nevěděli jsme, co bude dál. Pak se ale znovu všichni nadechli a začali pracovat, protože nemocných přibývalo a potřebovali naši péči.

Zdravotnictví v Africe není na úplně nejlepší úrovni. Jaké byly podmínky ve vaší nemocnici?

Ne moc dobré. Zdravotní sestry se zlobily, že nejsou chráněny proti nákaze. Byli jsme nicméně jedinou nemocnicí, kde alespoň to nejzákladnější, co bylo možné používat jako ochranný oblek, bylo, byť na začátku jsme neměli vůbec nic.

I když jste se snažila chránit, nakonec jste skutečně onemocněla. Myslela jste na nejhorší, když jste zjistila, že máte teplotu?

Nejdříve jsem si nechala udělat testy na malárii a tyfus. Oba vyšly negativní. V tu chvíli jsem už tušila, že to bude ebola. Byla jsem si vědoma, že teplota je první symptom, že pak přijdou horší věci. Znala jsem dobře průběh nemoci, jelikož jsem jej viděla u mnoha pacientů. Přesto mě ani jednou nenapadlo, že na ebolu umřu. Od chvíle, kdy nemoc v Libérii propukla, jsem si připadala, jako kdybych byla mimo realitu, v nějakém zlém snu. Nevěřila jsem, že kolem mě umírá tolik lidí, a nevěřila jsem ani tomu, že bych měla umřít já.

Najednou jste se ze sestry proměnila v pacienta ve vlastní nemocnici...

Bylo to hodně smutné. Kromě smutku a lítosti jsem ale také cítila naději, že se uzdravím a vstanu z postele. Nicméně prostředí bylo hodně depresivní. Izolační oddělení zařízení, kde jsem ležela, nebylo vůbec připravené přijmout tolik lidí. Kvůli špatnému vybavení a nedostatku personálu byly podmínky pro nemocné hodně zlé. K dispozici byly jen úzké postele bez matrací a polštářů. Chyběly židle, adekvátní počet koupelen a záchodů. Měli jsme k dispozici několik věder, která nikdo nedezinfikoval. Nebylo dost jídla a vody. V takovém prostředí se člověk nemůže cítit dobře. To nejhorší ale bylo vidět umírat lidi. Každý den někdo umřel. Někteří volali o pomoc, ale nikdo nepřicházel, jelikož zdravotníci nápor nezvládali. Těch několik sester a lékařů, co na jednotce sloužili, s námi ale velmi cítilo. Když mohli, modlili se s námi... O tom, jak byla situace kritická, svědčí to, že mě jakožto sestru jednou, když už mi bylo lépe, požádali, abych přes noc dohlížela na několik pacientů ve vážném stavu.

Jak dlouho to celé trvalo?

Nemoc trvala dva týdny, z toho týden jsem strávila v nemocnici v izolaci.

Nedávno jste přijela do Španělska, abyste darovala krev, která možná pomohla k uzdravení španělské zdravotnici Terese Romerové. Chcete tímto způsobem pomáhat i dalším nakaženým?

Ono není vůbec jisté, zda jí pomohla právě má krev. Pokud tomu tak bylo, samozřejmě mám radost. Nicméně byl to experiment, který by měli hodnotit vědci a lékaři, ne já. Pokud by to k něčemu bylo, jsem připravena darovat krev znovu a znovu.

Myslíte se, že na rozsahu epidemie mohl podepsal fakt, že mezinárodní společenství reagovalo ze začátku příliš laxně?

Určitě. Nevím, jestli šlo o nějaké nedorozumění, nebo chyběly informace o tom, co se v Africe děje, ale zdá se mi, že kdyby se ebola neobjevila v západních zemích, asi by se nic nepohnulo. Nešlo však jen o pasivitu Západu, k rychlému šíření nemoci také přispěla mentalita lidí, kteří se často odmítají řídit vládními doporučeními a dále praktikují různé rituály, které vedou k dalším nákazám.

Co je nutné udělat pro to, aby se epidemii podařilo zastavit? A podaří se to?

Je potřeba působit v ohnisku epidemie, kde momentálně chybějí lidé. Pak je samozřejmě nutná materiální pomoc. A v neposlední řadě se musí myslet i na sekundární oběti epidemie. Je potřeba postarat se o množství dětí, které přišly o rodiče, i další lidi, jimž nemoc vzala blízké. Musí se pracovat na preventivních opatřeních, dělat osvětu mezi lidmi. Věřím, že takto ebolu porazit jde.