Červené trenýrky nad Pražským hradem se přehlédnout nedaly. Byli jsme svědky něčeho víc než pouhé recese s možnými právními následky? A co mají aktivisté ze skupiny Ztohoven společného s prezidentem Milošem Zemanem?

„Dnes nad Pražským hradem konečně zavlála standarta muže, který se nestydí vůbec za nic,“ uvedla předminulý víkend ve svém prohlášení skupina Ztohoven, která nad sídlo prezidenta vyvěsila obří červené trenýrky. Do diskusního Salonu Týdeníku Echo přišel o tomto činu diskutovat mluvčí uskupení Petr Žílka, výtvarník Jiří David, publicista a spisovatel Václav Vlk a kurátor a kritik umění Jiří Ptáček.

Někdo trenýrky nad Hradem viděl jako vandalství, někdo jako umělecký čin, jiný jako politické prohlášení. Co to tedy bylo?

Žílka: Byl to začátek procesu, který se nazývá mediální objekt. A ten proces je teprve zažehnut. Samotný akt zavěšení trenek nad Pražský hrad, to je nová forma uměleckého díla. My nejsme klasičtí umělci, kteří namalují něco na plátno nebo vymodelují sochu. Proto je možné Ztohoven považovat za do jisté míry avantgardní, snažíme se hledat nové formy vyjadřování a komunikace.

David: To je legrace, když říkáte, že děláte nové formy.

Žílka: To, co následně vznikne, je mediální obraz té věci, který byl zažehnut nejen tou akcí, ale i videem vypuštěným do médií. Ten mediální obraz byl donedávna jediným komuniké vůči společnosti, ale díky novým technologiím a sociálním sítím se tento obraz prohlubuje tím, jak s tím lidé nakládají, dál to komentují, vytvářejí nové významy – a tento proces je pro nás extrémně zajímavý, protože odhaluje i nečekané stránky společnosti a pomáhá nám zorientovat se v prostředí, ve kterém žijeme. Jednoduchý symbol rudých trenek otevřel různé otázky. Teď je tématem číslo jedna bezpečnost Hradu, i tohle lze číst a vykládat v mnoha různých kontextech.

Nejvíc se možná diskutuje o tom, jestli došlo k znesvěcení státního symbolu, nebo ne.

Žílka: Zhanobení to samozřejmě nebylo. Kdybychom tu vlajku pošlapali, spálili nebo si s ní vytřeli zadnice, to by samozřejmě bylo hanobení. Ale samotné snětí státního symbolu za to považovat nelze.

Ale pověsili jste tam ten kus spodního prádla.

Žílka: Na nějaký sloup. Je ten sloup státním symbolem?

Vlk: Ano, je.

Ptáček: Sloup není státním symbolem, prosím vás.

Vlk: Ne. Nejde o ten hadr, jak řekl v médiích pan Týc (Roman Týc, nejznámější člen Ztohoven – pozn. red.), což ostatně ukazuje jeho pubertální přístup k vážnému problému. Jde o symbol. Když Hitler otevřel okno a díval se na Prahu a nechal se vyfotit, byl to symbol. Samotné okno Pražského hradu není nic. Sundání vlajky, která je v podstatě nejvyšší vlajkou České republiky, a její nahrazení trenýrkami je symbolické znevážení. Ne toho prezidenta, jak oni se domnívají, o toho vůbec nejde, je jedno, kdo tam je. Je to znevážení všech lidí, protože je to symbol, který udržuje národ v nějakém systému. V tom je ten vtip, nejde o to, jestli je ten hadr zlatý, nebo stříbrný a jaká je ta tyč. Ona stojí na Hradě a Hrad je také symbol. Vždyť i komunisti sídlili na Hradě. Kdo sundal tu vlajku? Nacisti a pak v roce ’48 komunisti. Ale ti ji tam vrátili.

Žílka: A pak ji sundali až Ztohoven.

Vlk: Čili národ si říká, že se ti hoši chtějí jen vytahovat, být slavní, a nechápou důsledky toho, co dělají.

Ptáček: Určitě to je symbolický čin, který pracuje s dalším symbolem, který je symbolem státnosti. Kolega mluvil o procesu, jehož cílem bude mediální objekt, mluvil o žurnalistech, kteří vytvářejí mediální obraz té akce. Já nebudu používat slovo pubertální, ale konformní, protože argumenty Ztohoven jsou kopií argumentů, které v mediálním prostoru slýcháme na účet prezidenta Zemana neustále. Tam není nový vhled, restrukturalizace toho významového pole, něco, co by společnost vedlo k novému způsobu pohlížení na problémy. Etický apel, který vznášíme na prezidenta Zemana – „Uvědomte si souvislosti svých činů“ –, ten na něj vůbec nefunguje. To je absolutně špatná strategie komunikace s prezidentem. Umění hledá jiné prostředky. Pokud chce stimulovat debatu, musí hledat změnu matrice té debaty.

David: Je absurdní, když jste řekl, že hledáte nové formy. To jsou věci, které jsou už prověřené a je s nimi dlouhá desetiletí pracováno. Mě mrzí, že tu chybí jakési vzdělání a vnímání, co dnes umělecké prostředky mohou dosáhnout a z jakých důvodů, co jim předcházelo a jakým způsobem je možné je znova použít.

Co říkáte výtce, že to, co děláte, není nové, ale strašně staré?

Žílka: To ať si každý přebere. Já si ani nedovoluju tvrdit, že objevujeme něco neobjeveného. My to, co děláme, chápeme velmi nově. Teď se zrovna nacházíme v projektu souběžném k těm trenkám, který se nazývá Paralelní Polis (jde o dům s ateliéry skupiny Ztohoven v Praze-Holešovicích – pozn. red.). Cílem toho projektu není žádné vizuální dílo, je to sice hezký dům, ale je to jen nosič, instituce, která se zabývá hackingem, kryptotechnologiemi, kryptoanarchií.

David: Tím, o čem jste teď mluvil, se zabývají hollywoodské filmy, a to už je špatně. Dnes je vlastně nejprogresivnější namalovat olejový obraz, zátiší. Najednou si uvědomíte, jak dalece je to, co říkáte, klišé. To je problém té nevzdělanosti.

Vlk: Současná doba chrlí obrovské množství lidí, kteří mají formální vzdělání, ale spíš jsou polovzdělanci. Podívejme se, kolik těchto skupin – a nejsou to jen Ztohoven – navenek vystupuje s rádoby radikálními, morálními nápady, kterými zlepší společnost a povedou ji k lepším zítřkům. Ale nemají tam vůbec žádnou brzdu, odborně řečeno, nemají dobře vyvinuté čelní mozkové laloky, kde jsou uloženy schopnosti rozeznat, co dělám a jaké to bude mít následky. Všechny ty skupiny, které se pokoušely cokoliv změnit, ať v dobrém, či zlém, zelení, feministky, dopadly tak, že většina národa je na ně rozzuřená a nesnáší je. To znamená, že někde je chyba.

Svou akci jste zacílili na prezidenta Zemana. On také po svém zachází se symboly, od symbolické prezidentské funkce po symbol, „odkaz sametové revoluce“. Nejste si s ním vlastně těmi provokacemi blízcí a nerozuměli byste si spolu?

Žílka: Naším cílem není hledat komunikační protokol s Milošem Zemanem. Hledali jsme pokleslý symbol a po dlouhých diskusích nám rudé trenýrky přišly na jeho osobu nejlépe přiléhající. Zároveň je to hravý symbol. To, že jsme podobní Zemanovi, je vaše hodnocení a já vám ho nebudu brát.

David: Já vidím trenýrky jako plakativní, ilustrativní, podbízivé většinovému národu, a to mně nikdy sedět nebude. Ať je to konzervativní nebo transavangardní a nevím, jaké chcete. Ta podbízivost je šílená.

Vlk: Červené trenýrky jsou symbolem buranství a oni to směřovali na Zemana, kterému se vytýká buranství. Jenže kdo Zemana zná, ví, že on rozhodně buranem není, on pouze tu hru hraje, ačkoli se intelektuálové snaží naočkovat lidu, že je to buran a cpe se jelity. Je to velice sofistikovaný politik, o morálce nebudeme diskutovat. Když Ztohoven ty šílené trenýrky vytáhnou na standartu, tak i ti, kteří jinak Zemana nemusí, to považují za sprostotu vůči všem, vůči Hradu, vůči tomu symbolu. Ty trenýrky byly prvoplánové a vypadalo to jako reklama na dámské vložky. To těm lidem nejvíc vadí.

Ptáček: Padla otázka, jestli to Ztohoven cítí tak, že zhanobili státní zástavu. O tom asi rozhodne soud. Ale ten zákon není společenskou normou. Společenská norma je, že každý jiný kontakt s Hradem, než když se tam jenom procházíme a koukáme na památky, vyvolá určité rozrušení. Co je to vlastně za prostor? Je to náš prostor, kde se můžeme nějak projevovat, anebo jsme tam sešněrováni víc než jinde? Určitě jsme, navíc, vylézt na střechu komukoliv je problém, vždy na nás bude někdo křičet. A tohle si Ztohoven uvědomují, že porušují normy, někdy i zákon, že se dotýkají symbolů. Je to jejich pracovní strategie. Bude se o tom diskutovat a možná bude ta diskuse jednou užitečná v tom, že si uvědomíme, co je to ten Pražský hrad, komu slouží, jakou roli v něm máme my jako běžní občané. To místo působí, jako že je nás všech, ale ve skutečnosti není, je to nějaký palác, který je vlastně uzavřený komukoliv, kdo nemá privilegia. Je to v rámci našeho státu důležité místo, kolem nějž by měly vznikat nějaké reakce a názory a nejen ty prezidentovy, ale i občanů.

Žílka: Jak vás slyším, říkám si, ta akce se povedla, když ve vás vzbouzí takové emoce a bouřlivé reakce.

Ptáček: Mně se emotivně dotkla pouze tím, že jsem opět zalitoval, že je to zase slabé a nefunkční.

David: Vy jenom předpokládáte, že se toho chytnou média, protože na základě neuralgického bodu, rudých trenýrek, všichni zareagujou, od Blesku až po ČT.

A je to špatně, že někdo počítá s „mediálním prostorem“?

Ptáček: U procesuálního díla, o kterém mluví pan Žílka, to zase není nic neobvyklého. Myslím ale, že to, co oni nazývají mediálním objektem, je spíše sociální plastika, protože jde o modulaci společenského názoru.

David: Což je Joseph Beuys, 60. léta.

Vlk: Proto jsem se smál, když se mluvilo o moderně.

Ptáček: Pokud mluvíme o procesuálním díle, sedíme tu trochu předčasně, v první řadě jsme teď spoluautory toho díla tím, že se mu věnujeme, a dokonce budeme vstupovat do mediálního prostoru. Nevíme, jak to dopadne. Já jsem přesvědčen, že výkop, který učinili Ztohoven, je chabý. Teď mě bude zajímat, co bude dál. Nyní je vlastně důležité, jak citlivě, akupunkturně budou zasahovat do té debaty, jakými typy projevu, jestli dokáží překročit ten nevydařený začátek.

Když si vzpomeneme na podobné akce, růžovým tankem počínaje přes obrazy politiků Malík Urvi po atomový hřib v televizi či panáčky na semaforu, líbilo se vám něco z toho, ať už to bylo z dílny Davida Černého, Pode Bal, nebo Ztohoven?

Vlk: Natření růžového tanku byla klukovina, ale v tom okamžiku byla povýšená na mimořádný politický symbol. Natírat tank narůžovo dneska, všichni by si řekli: zbláznili se. Kdyby Týc použil výbuch atomové bomby ve zpravodajství za komunistů, tak by ho zavřeli, ale použít to v okamžiku, kdy je to jen ptákovina, je to provokace bez velkého dopadu. A teď bude horší přístup na Hrad. Je to dobře? A mají se kvůli tomu věšet trenýrky na střechu?

Žílka: Růžový tank pokládám za úhelný kámen, který definoval nový přístup k umění v porevoluční době a k němuž se my jako skupina také často vztahujeme.

Ptáček: Bylo to dílo, které nasměrovalo debatu a vytvořilo ji i proto, že tehdy prostupnost mezi umělci, občany a politiky byla úplně jiná než dnes. Dobové okolnosti jsou nesmírně důležité. Vzpomněl jsem si na srdce Jiřího Davida nad Hradem. Tehdy jsem byl přesvědčen, že Jirka má Havla rád a že to bylo vlastně umění pro něj. Ale bylo to něco, co otevíralo na konci jeho funkčního období otázku: co to vlastně máme za sebou a co jsme to s Havlem zažili.

U tohoto stolu tedy došlo k zajímavému setkání, autora srdce Jiřího Davida a zástupce Ztohoven, kteří to srdce z části zakryli a vytvořili z něj otazník.

Žílka: Když jste tady vyjmenoval díla a ptal se, která se nám líbí, byla to vlastně díla neoficiální, akce bez dovolení oficiálních autorit. Srdce nad Hradem samozřejmě patří k oficiálnímu umění, umění v souladu s tou institucí, ta k němu svolila a pravděpodobně ho i financovala. Tady bych zásadně rozlišoval.

Ptáček: Proč to rozlišovat? To, že děláte ilegální čin, hraje roli v jeho čtení. Ale není to hodnota sama o sobě.

Jaký byl smysl zakrytí toho srdce?

Žílka: Tehdy jsem tam ještě nebyl a nechtěl bych to interpretovat.

Vlk: Většinou lidí bylo to srdce chápáno jako otázka, protože v tom okamžiku končila nějaká zásadní etapa. Kdyby nebyl Havel, byli bychom politicky Burundi Urundi. A já ten otazník skutečně vnímal jako součást té performance, jako že něco končí a teď se tam objevil otazník – „a co teď?“ Plno lidí to takhle bralo, protože netušilo, o co se tam vlastně hraje. Všichni chodili na nábřeží a koukali na srdce i otazník: „Tak to jsme na Hradě ještě neviděli“.

David: Já sám uvažoval původně o otazníku, ale okamžitě jsem to zavrhnul, protože mi to připadalo strašně směšné, bylo by to příliš evokující nějakou pseudopolitickou diskusi. Proto jsem nakonec zvolil to srdce, které se objevovalo v mnoha mých pracích v 80. letech. Ale já ten otazník tehdy obhajoval. Stál jsem pod tím s ministrem Dostálem a říkal: Nechte to být.

Ptáček: Tehdy to srdce ale bylo dílo, které vyvolávalo otázku, nakolik je službou moci, nakolik je to vlastně oficiální zakázka, a to je rozdíl ve srovnání s růžovým tankem Davida Černého. Tam tyto otázky nepadaly, to byla jasná rebelie.

David: Rebelie, která vedla k politickým zaprodáním jeho budoucích plastik. To je ten problém, že se na základě určitých situací propojíš s politickou garniturou a jdeš s ní dál. Ale abych vás vyvedl z omylu: to srdce nefinancoval Hrad.

Jiří David v Lidových novinách kritizoval Ztohoven za to, že získávají politický kapitál, který potom využívají. A je pravda, že „ateliér“, kde právě sedíme, je podporován finančníkem Karlem Janečkem, který určitým způsobem do politiky zasahuje.

Žílka: Tato organizace je založená na anglosaském modelu financování, má vytčeno, že nebere peníze od státu. Ten model je založen na tom, že se ustaví board donátorů, kde je asi osm osobností, které platí členské příspěvky ve výši 15 tisíc korun měsíčně. A mezi nimi je i Karel Janeček. Ale není to tak, že by organizace byla placená z těchto peněz, jdou výhradně do provozu baráku.

Ale využíváte prostoru, do nějž dává peníze člověk, který sám řekl, že by jednou chtěl pod tou prezidentskou standartou úřadovat.

Žílka: To nevím.

Karel Janeček mluvil o úvahách kandidovat na prezidenta ve svém filmovém portrétu.

David: To jsou důležité otázky, za které vás kritizují třeba Guma Guar (umělecko-aktivistická skupina – pozn. red.), a oprávněně. Já ale neznám portfolio Karla Janečka.

Ptáček: Měli bychom se ptát, jestli jim Janeček posílá 15 tisíc měsíčně, nebo jestli s nimi modeluje cíle tohoto projektu, na to odpovězeno nebylo. Ale jestli je tady nějaké množství přispěvatelů a jedním z nich je Janeček, nevím, proč to zúžit na něj.

Modeluje s vámi něco Karel Janeček?

Žílka: Karel Janeček je oponentem tohoto projektu. Říká: Nemyslím si, že budoucnost je v decentralizaci a v postupném oslabování státní moci, jak to říkáte vy, ale v mém konceptu Demokracie 2.0 mi přijde důležitá mnohost názorů, a proto si platím příspěvky i v Paralelní Polis.