U2 zakončili své turné. Proč jsou tihle Irové pořád relevantní?

Z Dublinu až do Paříže

U2 zakončili své turné. Proč jsou tihle Irové pořád relevantní?
Z Dublinu až do Paříže

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Můžete je milovat, můžete je nesnášet, mohou vám být lhostejní. Ale to je asi tak všechno, co s tím naděláte. Jsou tady a jsou tady už 39 let. A i s blížící se šedesátkou (!) mají formu a přitahují pozornost. U2. Irská globální skupina, která na začátku prosince (prozatím?) uzavřela své aktuální turné.

Posluchači (ale i kritici) se dají rozdělit na zhruba dvě skupiny. Ty, pro něž U2 skončili po albu The Joshua Tree (1987, „poslední dobrá deska“), maximálně po Achtung Baby (1991, „poslední dobrá deska“), a ty, kteří je poslouchají dalších 24 let.

Ač jsou U2 bezpochyby již dávno legendární kapelou, sami zas a znova – až moc často a zbytečně okatě – pochybují o své relevanci. Tohle navenek projevované sebezpytování se vrací před každou novou deskou, jejichž nahrávání a vydávání se s přibývajícími léty i v souladu s hvězdným statusem oddaluje a prodlužuje.

Pravda je, že jednotlivé písně už dávno nebodují na čelných příčkách světových hitparád a jejich počet zhlédnutí na YouTube se většinou pohybuje jen v jednotkách milionů (oproti stovkám milionů současných trendy hvězd). Pravda také je, že U2 nikdy nelámali singlové hitparády. S neuvěřitelně obsáhlým katalogem dokázali za celou kariéru třeba v USA jen dvakrát obsadit první příčku (v obou případech v roce 1987). Diametrálně odlišnou pozici zastávají jejich alba, jež se od The Joshua Tree vždy ke zlatu propracovala. Výjimkou se stala až poslední deska Songs of Innocence, která ovšem fyzicky vyšla až měsíc po tolik diskutovaném digitálním uvedení zdarma na iTunes. Jenže pak je tu kapitola sama pro sebe – turné. Nejsilnější disciplína U2.

Bombastičnost střídá střídmost

Irové si od 90. let zakládají na velkoleposti svých živých vystoupení. Přelomové ZOO TV s obrazovkami a zavěšenými trabanty ovlivnilo začátkem 90. let podobu velkých koncertů. Následující Popmart chtěl jít ještě dál s obřím obloukem à la McDonald’s a nákupním vozíkem, symbolizujícími konzum a supermarket, i blyštivým gigantickým citronem, z něhož kapela vystupovala jako z vesmírné lodi. Turné bylo úspěšné, ale pro kapelu, bůhvíproč (sami tvrdí, že desku pod tlakem blížícího se turné uspěchali), zůstala pachuť, a tak, jako by za na sebe uvalený trest, z tehdejší nedoceněné desky Pop od té doby prakticky nehrají ani tón.

Tehdy si U2 uvědomili, co dodržují dodnes. Vědí dobře, jak je těžké posouvat limity (byť to tak rádi činí), a tak po bombastičnosti turné předešlého přichází „uměřenost“ toho následujícího. A stadiony čas od času vystřídají haly.

Předposlední turné limity posunulo do té míry, že musela zase jednou přijít ona „uměřenost“. Jednalo se o nejnavštěvovanější i nejvýdělečnější turné všech dob. U2 360° Tour v letech 2009–11 navštívilo 7,3 milionu lidí během 110 koncertů, hrubý příjem byl 736 milionů dolarů. (S velkým odstupem jsou v historickém žebříčku na druhém místě Rolling Stones, jejichž turné A Bigger Bang vidělo 4,7 milionu diváků při 144 koncertech a 558 milionech dolarů.) Monumentální pódium umístěné uprostřed stadionu umožnilo naskládat diváky netradičně i do zadní části ochozů. U2 se teď prostě museli vrátit do „intimity“ hal. Při obvyklém počtu 15 až 20 tisíc diváků v hale je to sice s intimitou trochu sporné, ale v porovnání s 80 tisíci na stadionu možná ne zase tolik.

Prozření na 10 Cedarwood Road

Série osmdesáti koncertů pod názvem Innocence + Experience Tour, rozdělená rovnoměrně mezi Severní Ameriku a Evropu, odstartovala letos v květnu ve Vancouveru a v září se přesunula na starý kontinent.

Tentokrát tradiční originální pompéznost vystřídalo originální řešení. Reproduktory se povedlo zavěsit pod strop haly, což mělo umožnit rovnoměrnější rozprostření zvuku. Samotné pódium bylo prosté (i nyní umožňovalo sezení diváků za ním). Ten podstatný vizuální doprovod show se totiž odehrával uprostřed plochy. Z hlavního pódia vedla prostředkem plochy dlouhá lávka k malému kruhovému pódiu, kam si „odskakovali“ zahrát část písniček. Ono hlavní originální řešení viselo nad onou spojovací lávkou, v celé její délce třiceti metrů nad ní visela podlouhlá oboustranná LED obrazovka. Ta, jak se ukázalo během koncertu, ovšem sloužila i jako třetí pódium s ukrytým můstkem mezi obrazovkami.

Název turné Innocence + Experience (Nevinnost + Zkušenost) se promítl i do samotné dramaturgie. Nevinnost, to byly návraty do mládí. Takový byl i nástup, začátek koncertu, kdy frontman Bono vyšel zezadu osvětlenou nesetmělou halou na malé pódium a spustil nápěv z The Miracle (of Joey Ramone), písně z aktuální desky, kterak jako mladíci objevili Ramones a fascinovaně se vydali na hudební dráhu. Zbytek skupiny mezitím nenápadně obsadil hlavní jeviště a představení začalo. Pro rozehřátí publika následovaly většinou ještě rané rychlejší hity I Will Follow či Out Of Control a našláplá Vertigo. To vše jen za pomoci jednoduchých jednobarevných světelných efektů, evokujících první koncerty neznámých kluků z Dublinu v klubech. Pak přichází ještě hlubší ponoření se do začátků, ke kořenům, tam, kde to všechno vzniklo. Takové je ostatně album Songs of Innocence.

Když bylo Bonovi čtrnáct, zemřela mu matka. Právě jí věnoval píseň Iris, která načíná nostalgický blok. Poprvé přihází ke slovu i ona dosud spící obrazovka-klec-pódium, zatím jen letmo. Pak vyjedou schůdky a Bono po nich vystoupí a bere publikum dál do svého nitra a mládí, na adresu 10 Cedarwood Road v Dublinu, do domu a ulice, kde vyrůstal.

Teprve teď se ukazuje, co všechno nový koncept dokáže. Přes obrazovku ubíhá malovaná dublinská ulice se symbolickými výjevy doby a do toho z klece prosvítá skutečný, procházející se a píseň Cedarwood Road zpívající Bono. Tenhle koncept prolínání se obrazů a hudebníků se během koncertu ještě několikrát zopakuje. Nostalgickou linku završí Song for Someone, balada věnovaná Ali, zpěvákově ženě, kterou má stejně dlouho jako spoluhráče. To už ale Bono na druhé straně minivýtahem opouští klec a sestupuje na malé pódium uprostřed obecenstva.

Pak přijde prozření, vystřízlivění z nevinnosti, ona první zkušenost. Život v Irsku 70. a 80. let bylo i sektářské násilí, které se z britského Ulsteru na severu přelévalo i na jih do republiky. Obrazy se z barevných stanou černobílými a Larry Mullen udává na zavěšený buben znepokojující, tichem prokládaný rytmus. Hudebníci pochodují po lávce jako pohřební procesí. Až Edgova kytara prozradí emblematický song o násilí v Severním Irsku Sunday Bloody Sunday, tady hraná v pomalejším tempu, než jak ji známe. Na jejím konci začnou odbíjet zvony a zpráva z rádia oznámí, že došlo k výbuchu v Dublinu. Opět bubny. A nerozeznatelná směsice hlasů a zpráv z reproduktorů. Na obrazovce auto. Pak vše přehluší ohromující exploze. Následuje Raised by Wolves z poslední desky, syrová a temná píseň o události z roku 1974. Fotografie 33 obětí „žádají“ vyšetření a potrestání dodnes neuzavřené kapitoly.

Po Until the End of the World přichází intermezzo, obrazovka se spustí až k lávce, doplní ji po stranách závěsy a vznikne jednolitá žlutá stěna s graffity evokujícími berlínskou zeď. Přestávku vyplňuje reprodukovaná The FlyAchtung Baby, desky, jíž se U2 progresivně odstřihli od od svého „joshuovského“ období a kterou nahráli z větší části právě v německé, tehdy čerstvě znovusjednocující se metropoli. Elektronickou vlnou inspirovaná předloňská Invisible už zní opět naživo, celá skupina naskládaná uvnitř obrazovky, ta, problikávajíc, ji tu a tam odhaluje, aby ji nakonec odhalila celou jako by v kleci.

Přes svižnou Even Better Than the Real Thing přichází další z „highlightů“ koncertu, který se odehraje na malém pódiu. Taneční Mysterious Ways, kdy Bono tradičně na pódium vytáhne nějakou tu dívku z davu, aby se zavlnila. Následně dostane do ruky smartphone a přes aplikaci Meerkat snímá skupinu a vysílá živě nejen do haly, ale do celého světa. Set na této stage končí u piana, jen The Edge a Bono a baladická Every Breaking Wave, jedna z nejlepších písní U2 posledních let.

What do you want?

Již severoirská pasáž dokládá, že U2 není jen hudba. Od samého počátku patří k téhle skupině politika, zájem o dění ve světě, o globální přesah. Salman Rushdie na pódiu ve Wembley v čase fatvy na jeho hlavu, telemosty s válečným Sarajevem a následně velký koncert tamtéž ani ne dva roky po skončení války…

Každé turné mělo svou politickou linku. A letos to nemohlo být jinak. Při tónech oprášené klavírní October (1981) dostane publikum další nálož: letecké záběry zdevastovaného, Stalingrad připomínajícího syrského Kobani. Klouzavý pohled kamery vtahuje do světa zkázy, připomíná andělský pohled z Nebe nad Berlínem na kdysi rozdělené město. Bouřlivé dění na Blízkém východě a v Evropě ilustrují záběry v následující protiválečné, asi nejtvrdší písni U2, Bullet the Blue Sky. A magické znovuzrození písně Zooropa z roku 1993 zapadlo přesně do uprchlické krize (And I have no compass/ And I have no map/ And I have no reasons/ No reasons to get back). U liberálně smýšlejících Irů by asi sotva někdo mohl očekávat jiné vyznění, než Bono nyní nastoloval: „What do you want? What do you want? A Europe with its heart open, or a Europe with its borders closed to mercy?“ (Co chcete? Evropu s otevřeným srdcem, nebo Evropu s hranicemi uzavřenými soucitu?) A do toho začalo nezaměnitelné entrée Where the Streets Have No Name, která se už více než čtvrt století stává jedním z extatických vrcholů prakticky každého koncertu. Závěry koncertů už byly vyhrazeny hitové sérii, kde si přišel na své i ten nejméně zkušený posluchač U2. Pride, With or Without You, Beatiful Day, One

Ono to funguje

Experimenty z dob Achtung Baby a následného ZOO TV, kdy U2 diváky nejprve zahltili lavinou osmi (!) nových písní a až pak došlo na prověřené hity, jsou pryč. U2 dávno sázejí na jistotu – a možná až příliš. Jenže ono to funguje.

U2 jsou do značné míry fenomén, jakých na hudební scéně není mnoho. Od roku 1976 ve stále stejné sestavě, stejní čtyři lidé jako na začátku, tehdy na severním předměstí Dublinu. S ubíhajícím časem se ocitli na tenké hranici popu a rocku, občas balancujíce jen těsně na ostří snesitelného kýče. Možná už tam mnozí neslyší ten drive, naléhavost, syrovost, či dokonce upřímnost jako v 80. letech. (Což už ale tak nějak u hudebníků dost často bývá, že to nejlepší přichází v mládí, na rozdíl od spisovatelů.) Jak stárnou U2, stárne i většinová část jejich publika. Je ale stále dostatečně početné, aby nad onou hledanou relevancí dokázalo vynést soud. A každý jeden vyprodaný koncert je odpovědí. Ano, ty koncerty by nejspíš byly vzhledem k věhlasu vyprodané beztak. Jenže to si U2 – i když by tu nárok nepochybně byl – zakázali: dělat turné jen pro turné, uspořádat koncertní šňůru jen jako přehlídku hitů (Rolling Stones) a nepřijít s ničím novým, s novou deskou. Mají své nároky a mají své posouvání limitů. V jejich věku už jim to trvá déle, hlídají se, donekonečna pilují nové písně, střídají producenty, jak moc se bojí o svou relevanci. Výsledek se jim pak mnohdy zdá logicky až přepiplaný (zvlášť když usoudí, že 5 milionů prodaných desek je málo, jako u předminulého alba No Line On the Horizon, byť následovalo rekordní turné). Ale hledají. A nacházejí. A poslední deska je toho důkazem. A jejich koncerty jsou i dnes disciplínou par excellence, mnohem více zkušeností než nevinností, ale především strhující show nabitou energií, jako by důchod byl na tisíce mil daleko.

Pařížský návrat, epilog

Vyvrcholení tohoto turné mělo být úplně jiné a úplně jinde.

Byl pátek třináctého. U2 měli za sebou dva koncerty a dva další je čekaly v sobotu a v neděli. O volném dni zkoušeli v hale, na břehu Seiny. O pár kilometrů dál, v sále Bataclan, koncertovali Eagles of Death Metal. Byl pátek 13. listopadu 2015. Nevinnost vystřídala zkušenost. Teroristické útoky zastavily život a zrušily všechno. U2 slíbili vrátit se, jak to půjde.

Dublinská série, kterou mělo turné vyvrcholit v domovském městě, se tak stala jen předstupněm k velkému finále. Začátkem prosince, tři týdny po masakru, se do Paříže na odložené dva koncerty vrátili. Poslední vystoupení 7. prosince se pak proměnilo v emocemi nabitou událost.

Jména 130 mrtvých vyskládaná na obrazovce do barev trikolory s mírovým symbolem Eiffelovky uprostřed, francouzská vlajka na pódiu, silná slova, bouřící Pařížané… To všechno posunulo poslední koncert k nezapomenutelnému zážitku, jehož vrchol přišel v samém závěru, kdy se Bono chopil mikrofonu. „Nezbývá už nic. Kromě toho představit vám lidi, jejichž životy už budou navždy spjaté s tímto městem, Paříží. Tohle jsou naši bratři, naši spoluhráči, kteří byli oloupeni o pódium před třemi týdny, a my bychom jim dnes večer chtěli nabídnout to své. Přivítali byste Eagles of Death Metal?“ Jsou chvíle, kdy se husí kůži neubráníte. Po vášnivých ovacích následuje společné vystoupení obou skupin s písní People Have the Power, song od Patti Smith, jehož reprodukovaná originální verze provázela celé turné při nástupu Bona na pódium. A pak se U2 s lehkým au revoir vytratí z pódia. A přenechají jeviště skupině, která už navždy bude součástí Paříže.

18. prosince 2015