Po pádu Mosulu, hlavního opěrného bodu Islámského státu v Iráku, se stahuje smyčka i kolem syrské Rakky, de facto hlavního města chalífátu. Teroristická organizace, povýšená svým vůdcem Al-Bagdádím před třemi roky na stát, se hroutí na všech frontách. Islámský stát ztratil už téměř tři čtvrtiny někdejšího území, mezi džihádisty se množí případy dezerce a sám Bágdádí, pod jehož velením měly podle islamistické propagandy zavlát černé prapory chalífátu nad Římem i Washingtonem, je po smrti. Zřejmě ho zabil ruský nálet. Přesto bohužel Rakku a její obyvatele čeká stejně chmurný osud jako Mosul: masivní nálety a ostřelování a poté vleklý a krvavý postup pozemních vojsk.

Na Rakku útočí jednotky Syrských demokratických sil (SDF), zformované v roce 2015 coby protiislamistická koalice. Složení reprezentuje multietnický a multináboženský charakter Sýrie: v řadách SDF bojují Arabové muslimského vyznání, křesťanští Asyřané, Arméni, Turkmeni a příslušníci jezídské menšiny. Hlavní tíhu bojů však nesou Kurdové. Jejich Lidové obrané milice (YPG) si během posledních tří let vyválčily na IS zpět tradiční kurdské území na severu Sýrie, takzvanou Rojavu, a nyní tvoří asi sedmdesát procent z celkových 80 tisíc příslušníků Syrských demokratických sil.

V Rojavě se pod kontrolou kurdských samospráv realizuje zřejmě nejpozoruhodnější společenský experiment současnosti: v oblasti ze všech stran obklopené nábožensky a společensky konzervativními, autoritářskými nebo – v případě Islámského státu – zcela zrůdnými režimy deklarují syrští Kurdové své priority takto: demokracie, lidská práva, ekologie, udržitelnost. Progresivní ideové zázemí přesto kurdským milicím, v nichž hrají významnou roli i ženy, nijak neubírá na efektivitě: poslední dva roky uštědřují džihádistům jeden výprask za druhým. K tomu je nutné připočíst i situaci na druhé straně hranice.

Na severu sousedního Iráku funguje už od konce operace Pouštní bouře z roku 1991 autonomní kurdská enkláva. Irácký Kurdistán nyní čeká zářijové referendum o úplné nezávislosti. Zdá se, že stoletý kurdský sen o vlastním státě nebyl nikdy blíže k uskutečnění než nyní. Pokud by k vyhlášení úplné kurdské nezávislosti v Sýrii či Iráku skutečně došlo, pro už tak extrémně turbulentní situaci na Blízkém východě to může mít jen těžko odhadnutelné následky.

Pod vlajkou apoismu

Kurdové jsou se čtyřiceti miliony nejpočetnějším etnikem na světě bez vlastního národního státu. Historicky se Kurdistán rozkládá na území čtyř zemí: Turecka (největší část), Iráku, Sýrie a Íránu. Prakticky všude Kurdové čelili a čelí represím. Záhy po vyhlášení Turecké republiky z roku 1923 došlo k několika řízeným masakrům kurdského obyvatelstva s odhadovaným počtem čtyřiceti tisíc obětí. Od konce druhé světové války do roku 1991 byla vůči tureckým Kurdům ze strany vlád uplatňována politika asimilace a řízené likvidace národní identity. Od vojenského puče v roce 1980 do začátku 90. let platil zákaz užívání kurdštiny na veřejnosti, běžné bylo věznění za kurdštinu v psaném projevu nebo za zpěv kurdských folklorních písní.

V Iráku vedl režim Saddáma Husajna genocidní kampaň proti odbojným kurdským oblastem na severu země. Mezi lety 1986 a 1989 bylo při bombardování, masových popravách a plynových útocích zabito na sto tisíc Kurdů, v naprosté většině civilistů, a zničeno na čtyři tisíce vesnic. Asadovská Sýrie si pro více než milionovou kurdskou minoritu připravila podobnou strategii cílené devastace kulturního zázemí jako Turecko.

Ale byla to právě zdaleka nejpočetnější kurdská menšina v Turecku, kdo se v 70. letech nejvíce zasadil o současnou podobu ideových východisek, jež živí kurdský separatismus. Kurdové se měli kde inspirovat. Vystřízlivění ze 60. let přineslo do Evropy vlnu levicového a nacionálně zabarveného terorismu – „osvobozeneckého boje“, slovníkem radikálních ideologů. Oba fenomény se výrazně ovlivňovaly: národnostně a nábožensky motivovaný odpor „provos“, jak si říkali příslušníci IRA, do sebe kromě základního cíle, tedy připojení Severního Irska k Irské republice, rychle zakomponoval i některé ultralevicové myšlenky městských guerill, jež se šířily Evropou. Naopak německá Frakce rudé armády (RAF), antikapitalističtí teroristé, rychle našla společnou řeč s palestinským hnutím Fatah, zaměřeným primárně nacionalisticky.

V roce 1978 byla podobně v Turecku zformována Kurdská strana pracujích (PKK). Jejím zakladatelem byl nejdůležitější muž kurdské historie posledních čtyřiceti let: Abdullah Öcalan, obecně přezdívaný Apo. PKK původně držela tvrdě marxisticko-leninskou linii a jejím cílem byl vznik nezávislého komunistického Kurdistánu. Opět mix ultralevicových a národnostních motivací, nicméně politické vymezení strany se postupně přeorientovalo na obecnou obranu kurdské národní identity a lidských práv. Ovšem v návaznosti na zahraniční vzory se rychle ustanovilo ozbrojené křídlo strany a následovaly střety s tureckými bezpečnostními složkami.

Dlužno říct, že situace Kurdů v Turecku byla mnohem horší než například katolických Irů v Severním Irsku. Nelze ale opomenout fakt, že v důsledku kurdských ozbrojených akcí zemřelo do dnešního dne na pět tisíc tureckých civilistů. Celkově při střetech mezi Kurdy a tureckým bezpečnostním aparátem zemřelo na 50 tisíc lidí, z toho asi 20 tisíc bylo popravených z řad domnělých či skutečných kurdských povstalců. Běžnou realitou bylo a patrně dodnes je mučení a znásilňování zatčených. Zakladatel PKK Öcalan byl, po vyhoštění ze syrského exilu, v roce 1999 nakonec zatčen v Nairobi, při operaci turecké tajné služby, a odsouzen nejdříve k trestu smrti. Ten byl následně zmírněn na doživotí. Turecká vláda se ovšem natolik obává pokusů o jeho osvobození, že Öcalana umístila do komplexu na ostrově İmralı coby jediného vězně.

Pozoruhodné je, že turecký režim dovolil vydání čtyř knih, jež Öcalan ve vězení sepsal – patrně proto, že ideový vůdce kurdského separatismu významně revidoval původní militantní postoje a nyní navrhuje relativně mírové vypořádání kurdsko-tureckých vztahů. Apoismus, jak se politickému směru ideového otce kurdské revoluce přezdívá, je divoký mix socialismu, anarchismu, feminismu a radikálně myšlené ekologie. Kromě původní PKK na území Turecka tento myšlenkový rámec nejvíce rezonuje právě v Rojavě a tvoří základní ideovou výbavu milic YPG a jejich ženského křídla YPJ. Ocalanův politický směr je nejviditelnějším, ale rozhodně nikoliv jediným aspektem vnitřní kurdské politiky – ta trpí značnou fragmentací dle tradičních a občas protichůdných zájmů kurdských diaspor v rámci jednotlivých států. Tato pnutí jsou, vedle samotných snah vlád Turecka, Sýrie, Iráku a Íránu, největší překážkou na cestě k vytvoření jednotného a nezávislého Kurdistánu.

Hrdinové nové doby

Z pohledu Západu a jeho zájmů je jakýmsi modelovým případem situace v irácké části Kurdistánu. Region má částečnou autonomii a jeho orientace pod vedením Kurdské demokratické strany Iráku (KDP) prezidenta Barzáního je prozápadní a prokapitalistická. Iráčtí Kurdové mají také relativně dobré vztahy s Tureckem. Hlavní město Erbíl je dynamicky se rozvíjející metropole a při pohledu na rostoucí novostavby v centru, výlohy plné západního zboží a pestrý noční život se příliš nechce věřit, že Erbíl se nachází jen 90 km od naprosto zničeného Mosulu a fronty s IS. Severní Irák je bohatý na ropu a ta hraje v rozvoji regionu zásadní roli. Příslušníci ozbrojených sil autonomní enklávy zvaní pešmergové (kurdsky „ti, kteří čelí smrti“) jsou početně nejsilnější a nejlépe vybavené a organizované kurdské jednotky vůbec.

Během invaze do Iráku v roce 2003 kurdští vojáci spolupracovali s příslušníky Zelených baretů – amerických zvláštních jednotek z Fort Bragg – a vztahy armády USA a velitelů Pešmergy jsou dodnes nadstandardní. Západ považuje Barzáního vládu za spolehlivého spojence a přehlíží, že si prezident z iráckého Kurdistánu udělal soukromý rodinný píseček. Mocný a bohatý klan zemi víceméně ovládá a v byznyse i interní politice panuje nepotismus a korupce. Nicméně irácký Kurdistán je ekonomicky, vojensky a politicky místem stability, klidným okem uprostřed okolní bouře. Relativně dobré vztahy iráckých Kurdů se všemi sousedy také napovídají, že vznik nezávislého Kurdistánu má největší naději na realizaci právě zde.

Referendum o úplné nezávislosti iráckého Kurdistánu proběhne 25. října. Případný vznik nového státu však nepochybně dále posílí separatistické tendence Kurdů na území dalších států. To může mít za důsledek nejen další vlnu násilností či rovnou další válku v regionu, ale také zásadní a snad i trvalé poškození vztahů západních států NATO s Tureckem, vojensky čtvrtou nejsilnější zemí aliance. Ty přitom už teď nejsou nijak růžové.

Jestliže se o první válce v Zálivu mluvilo jako o „válce v přímém přenesu“, nynější konflikt na Blízkém východě je nepochybně první válkou vedenou jak na bojištích, tak na sociálních sítích. Kalašnikovy jsou stejně důležité jako tweety, statusy a umně natočená a upravená videa. Málokterá ze stran nepřehledného konfliktu je v této oblasti tak obratná jako syrští Kurdové. Jestliže Barzáního režim staví svou mezinárodní reputaci především na pověsti spolehlivého obchodního a vojenského partnera, syrským Kurdům se u nemalé části světové veřejnosti podařilo vytvořit legendu o rojavské revoluci jako nejspravedlivějším zápase dneška.

Základní stavební kameny tohoto vyprávění jsou důkladné: počínaje těžce zaplaceným dobytím pohraničního města Kobani z přelomu let 2014 a 2015, což byl bod obratu ve válce proti IS, a konče mimořádně progresivním přístupem syrských Kurdů k ženským právům či přímé demokracii. Právě v Rojavě se aktuálně realizují Öcalanovy myšlenky a jeho politika demokratického konfederalismu. V zásadě jde o systém, v němž mají ty nejnižší správní celky, občanské či sousedské komuny, maximální míru rozhodovacích pravomocí. V Rojavě je zároveň garantována rovnost pohlaví, svoboda vyznání a obyvatelstvo je multietnické.

Když k tomu připočteme, že tento experiment ve svobodě, demokracii a multikulturalismu se odehrává v sousedství chálífátu, který upaluje zajatce zaživa, a že jakkoliv vypadá tato ideologie utopisticky, byli právě syrští Kurdové první silou schopnou efektivně vzdorovat islamistickým fanatikům, nelze se jejich popularitě divit.

V řadách kurdských milic tak najdeme, podobně jako kdysi ve španělských Interbrigádách, stovky dobrovolníků z celého světa. Jejich motivace je různá: od evropských idealistů, často lidí, kteří mají blízko k anarchistickým a autonomním kruhům a v rojavském konfliktu vidí možnost, jak se zapojit do spravedlivého boje za lepší rovnostářskou budoucnost, až po zkušené veterány armád USA či Británie. Ti uvádějí, že nedokázali sedět s rukama v klíně a sledovat ve zprávách, jak se v regionu, kde před lety sami bojovali a kde padlo tolik jejich kamarádů, roztahuje stín další totality.

Sofiina volba Západu

Vztah západních vlád k „revoluci“ je o poznání vlažnější: syrští Kurdové sice mají leteckou podporu aliance, mimo dohled objektivů a zpravodajského pokrytí v Rojavě působí malé západní týmy pro zvláštní operace, ale antikapitalistický akcent společenského uspořádání oblasti se vládám Západu nepochybně poněkud zajídá. Nehledě na to, že mezi Kurdskou stranou pracujících, vedenou většinou států NATO coby teroristickou organizací, a milicemi YPG, páteří revoluce v Rojavě, panují silné ideové vazby a personální propojení.

Klíčový je pak postoj Turecka. Nelze očekávat, že syrští Kurdové se do budoucna spokojí s čímkoli menším než s alespoň částečnou autonomií dle iráckého vzoru. Na to byl jejich dosavadní zápas s islamisty až příliš krvavě zaplacený. Na druhou stranu, pokud se Rojava také pokusí o úplnou samostatnost, autoritářský režim prezidenta Erdogana to bude vnímat, dlužno říci že z jeho pohledu patrně správně, jako ohrožení uzemní celistvosti Turecka. Vznik státu, založeného na Öcalanově ideologii, by v sousedním hornatém a obtížně přístupném tureckém Kurdistánu zřejmě rozdmýchal separatistické tendence do dosud nevídaných výšin.

Je otázkou, zda proti této variantě Turci nezasáhnou preventivně. K několika tureckým náletům na pozice YPG už došlo a minimálně v jednom případě bomby dopadaly nebezpečně blízko stanoviště amerických vojenských poradců. Stačilo málo, a důsledky mohly být nedozírné, zejména v situaci, kdy v Bílém domě sedí někdo tak nepředvídatelný jako Donald Trump. Ale i v případě, že se Turci rozhodnou potlačit revoluci v severní Sýrii někdy v budoucnu, budou zbylé státy NATO stát před Sofiinou volbou: zachovat základní jednotu aliance, nebo obětovat jediného aktéra brutální syrské války, s nímž se obyvatelé Západu dokáží identifikovat a který si kombinací objektivní statečnosti, progresivního přístupu i umné propagandy vydobyl pozici kladného hrdiny? Turecko má coby jediný zástupce NATO v muslimském světě (nepočítáme-li Albánii) a zároveň vojensky nejsilnější hráč v oblasti pro Západ mimořádnou cenu.

Nezapomínejme ani na roli Ankary při zvládnutí migrační krize. Na druhou stranu: pokud Západ Kurdy „zradí“ – a zaříznutí rojavského experimentu na oltáři stabilních vztahů s Tureckem by nemalá část kurdské veřejnosti jako zradu nepochybně vnímala –, může především Evropě vedle islamistů rychle vyrůst další nepřítel. Kurdové sní sen o nezávislosti už minimálně dvě stě let. Teď je velmi blízko naplnění. Ale v chaosu protichůdných zájmů na Blízkém východě může splněný sen jednoho národa znamenat začátek další noční můry pro celý region.