Někdy se správa veřejných věcí odehrává podobně, jako proudí ponorná řeka Punkva. Člověk se dozví výsledek určité události, ale aby zjistil, jak se k němu dospělo a jak rozhořčený konflikt se předtím odehrál, na to už je obvykle krátký.

To je přesně případ boje o konečnou podobu zákona o univerzitních nemocnicích, který včera schválila vláda. Vznikl jako ambiciózní norma, která dávala správcům státního majetku do ruky účinný nástroj na transformaci celého nemocničního sektoru. Vedle rozumných a nepříliš efektních odstavců o tom, že státní nemocnice budou řídit namísto ministerstva zdravotnictví jejich vlastní správní rady a že přejdou na obvyklý model účetnictví, se objevovaly opravdu dramatické paragrafy. Například podle paragrafu 29 měly nemocnice převzít státní majetek.

Převrat se skrývá v tom, že státní špitály dosud fungovaly jako příspěvkové organizace a majetek jim byl od státu pouze zapůjčen. Pokud by ho chtěly prodat, pak by musely požádat o souhlas parlament a ještě pak peníze odevzdat ministerstvu financí. Nikdo nic za takových podmínek přirozeně neprodával a zmíněné pravidlo bylo hlavním důvodem, proč se státní nemocnice neprivatizovaly. Tato zdrženlivost byla jedním z hlavních důvodů, proč kvalita českého zdravotnictví výrazně předstihla ostatní země Visegrádu a dosáhla na západoevropskou úroveň. Podle vládou schváleného zákona ovšem devět státních špitálů získá novou formu univerzitních nemocnic, které budou svůj majetek vlastnit. Budou ho smět i prodávat a nutno dodat, že pouze se schválením ministrů zdravotnictví a financí. Univerzitní nemocnice nebude ani nadále možné privatizovat, jejich majetek ovšem soukromníkům prodávat půjde.

Konec revoluce

Tím však plánovaná majetková revoluce ve státních nemocnicích neskončila. Zákon totiž skrýval ještě paragraf 44, podle kterého může ministr zdravotnictví státní nemocnice sloučit. Na první pohled to vypadá nevinně, fakticky zmíněný paragraf umožňoval privatizovat každou státní nemocnici, která nebyla prohlášena za univerzitní. Otevíral totiž cestu, že se nějaké „menší“, ve skutečnosti ovšem zcela zásadní pracoviště typu IKEM, ÚHKT, Masarykova onkologického ústavu nebo Ústavu pro péči o matku a dítě sloučí s nějakou velkou nemocnicí v okolí a pak prodá. Právě paragraf 44 byl nejostřeji kritizován, za nepřípustný ho označila i Legislativní rada vlády, přesto na něm autor zákona ministr Miloslav Ludvík (ČSSD) trval do poslední chvíle. Až v den zasedání vlády souhlasil s jeho vyškrtnutím. Těžko se bude rekonstruovat, jak k tomuto ústupku došlo, v každém případě se tím uzavírá revoluční možnost, jak nemocnice privatizovat.

Ovšem stejně těžké bude i nadále sledovat, kam dál se vydá ponorná řeka tuzemského zdravotnictví. Spor o zákon o univerzitních nemocnicích připomněl, že podle jiného zákona má ministr pravomoc jakoukoli příspěvkovou organizaci zrušit. Tato možnost je ovšem méně dramatická než možnost nemocnice slučovat. Podle současných právních předpisů by totiž musel ministr začlenit zrušenou nemocnici do svého ministerstva, nabídnout všem zaměstnancům pracovní smlouvu a pak požádat parlament, ať ji připojí k jiné nemocnici. O této možnosti uvažoval před deseti lety náměstek ministra zdravotnictví Marek Šnajdr (ODS), když chtěl přičlenit ÚHKT pod Všeobecnou fakultní nemocnici. Kromě protestů zaměstnanců a klientů ÚHKT mu v tom zabránily právě zmíněné byrokratické překážky. Přesto nejde vyloučit, že stejný postup zkusí jiný politik, který má opravdu vážný zájem nemocnice slučovat. Další příležitost sledovat podzemní řeku českého zdravotnictví nastane v blízké době ve sněmovně, kam zákon dorazí za pár týdnů.