Čím více jsou lidé poměry v politice otřeseni, tím spíše se do ní chtějí vrhnout

Třicet stran do sněmovny. Kde je levice a pravice?

Čím více jsou lidé poměry v politice otřeseni, tím spíše se do ní chtějí vrhnout
Třicet stran do sněmovny. Kde je levice a pravice?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Politika je pajzl nejhoršího jména, kterému se slušný člověk vyhne obloukem. Prohlásil podnikatel Dalibor Dědek, který se sám hrne do parlamentu na prvním místě ústecké kandidátky hnutí STAN. Je v tom rozpor, přesto ho sdílí značná část společnosti. Čím více jsou lidé poměry v politice otřeseni, tím spíše se do ní chtějí vrhnout. V takové situaci se dá očekávat hluboká změna systému.

Blížící se změny naposledy připomněla uzávěrka volebních kandidátek. Minulý týden se přihlásilo jednatřicet stran a hnutí, které se budou ucházet o hlasy voličů. To je polistopadový rekord a srovnatelně vysoké číslo by se těžko hledalo i v zemích jako Nizozemsko nebo Slovensko, které jsou rovněž známy roztříštěnou politickou scénou. Nejvíc kandidátek dosud bylo nahlášeno při volbách do sněmovny v roce 2002. Tehdy tak veřejnost reagovala na šok, který jí způsobila opoziční smlouva. V období 1998–2002 se ukázalo, že středolevé rozdělení politické scény nemá absolutní platnost, a že tedy volič může libovolně hledat v širokém spektru možností. Až do roku 2002 se hlásilo ve volbách maximálně dvacet stran. Počet kandidátek začal klesat po konci opozičněsmluvních časů, stále však zůstával nad hranicí dvaceti. Teď jich bude proti minulým volbám skoro o deset víc.

Logicky to znamená opět reakci na nějaký šok, kterým může být zpochybňování demokracie nepřehlédnutelnými skandály i rétorikou „silné ruky“ od některých kandidátů. Těžko jde přehlédnout, že v časech po opoziční smlouvě chtěly obě dominantní strany ODS a ČSSD napravit, čemu se předtím zpronevěřily, a představovaly se jako opravdu zásadová pravice, případně levice. Teď se však vyčerpala i tato politika a ve volebních programech těžko najít jinou než „dědkovskou“ notu, která halasně slibuje nápravu neudržitelných poměrů.

Roztříštěnost scény se může projevit ve výsledcích voleb. Nasvědčují tomu volební preference, které slibují či aspoň nevylučují vstup až jedenácti stran do sněmovny. Tato vize nemusí být chimérou, jak svědčí poměry v Národní radě Slovenska, do níž se přes pětiprocentní kvórum loni dostalo osm stran. Větší zkušenosti s atomizovaným parlamentem mají v Nizozemsku, kde má poslance každá strana se ziskem jediného procenta, případně v Belgii, kde počet stran násobí dvojjazyčnost. Nizozemský systém dosud stál na třech hlavních stranách, ze kterých daly dvě obvykle dohromady většinu. V Belgii už nejde o strany ani o to, kdo ve volbách dostal nejvíc mandátů, ale o osobu premiéra, který dokáže domluvit v zásadě jakýkoli kompromis. Už nevládnou liberálové, křesťané ani socialisté, ale kabinet Martens, Verhofstadt nebo Leterme.

Nové židle pro stůl štamgastů

Varianta atomizovaného parlamentu, kde pravolevá polarizace funguje nejvýš jako jedno z možných vodítek, se může naplnit také v Česku. Předem ovšem není připraveno žádné řešení. Jak se jmenují tři strany, ze kterých budou dvě vždycky schopny dát dohromady koalici? Kdo bude onen kompromisní premiér, který se stane schůdnou alternativou pro většinu sněmovních stran?

Za jeden z možných výsledků voleb se považuje triumf hnutí ANO, který umožní jeho šéfovi Andreji Babišovi přestavět nebo v případě nutnosti omezit demokracii. Ovšem převrat nastane, i když slovenský miliardář na rozhodující většinu nedosáhne. Zatím je možné vymýšlet cokoli. Ještě nejméně divoká by byla dohoda, kdy se ekonomický liberál a šéf TOP 09 Miroslav Kalousek znovu sejde s lidovci a přesvědčeným socialistou Lubomírem Zaorálkem. Není těžké si představit ani Babišovu vládu s třemi dalšími stranami, kde nebude mít hnutí ANO většinu ministrů.    

Politika nemůže být pajzlem nejhoršího jména, když se do něj snaží dostat stále víc lidí. Od chvíle, co jsou známy kandidátky, je však možné použít jiné hospodské přirovnání. Bude se měnit obsazení u stolu štamgastů a hlavně se k němu budou přidávat židle.