Nejezdit do Varů je nové jezdit do Varů. Prohlásit s mírným despektem, že „letos už fakt nejedu“, patří pro leckoho už k bontonu. Kdo pamatuje punk devadesátých let, batůžkáře nakýblované v hotelové lobby Thermalu, a celkově výrazně neoficiální atmosféru festivalu, nad dnešní, standardně snobskou úrovní akce ohrnuje nos.

Hipsterská umělecká omladina zase do Varů nemíří, protože tam jezdí každý, což je mainstream, a než plout s hlavním proudem, to už si to může jeden rovnou hodit. Ale vůbec nejvíc to karlovarský filmový festival schytává od onoho segmentu české společnosti, která svou obyčejnou slušnost nejraději demonstruje v diskuzích na zpravodajských serverech.

Návrhy na potápění raftů s uprchlíky pomocí kulometů a konečné řešení romské otázky vždy začátkem prázdnin nahradí u diskutérů pronikavá analýza filmové přehlídky i jejich účastníků, se zvláštním přihlédnutím k těm, jež dotyčný slušně český přispěvatel zná z televize.

Narativ je to vcelku přehledný: „Je to celý zlodějina, za naše peníze si tam debužírujou, kurvěj se a nejvíc na tom rejžuje tendlecten Bartoška, že ho hanba nefackuje, votevři mi, mámo, pívo.“ Tento názor na jeden z nejstarších filmových festivalů zařazených do prestižní kategorie A, v oblasti filmového průmyslu klíčovou událost celé střední a východní Evropy, ostatně patrně sdílí i prezident republiky.

Akci, na kterou každoročně zamíří hodně přes sto tisíc návštěvníků, označil za snobský podnik, plný lidí z domova a zahraničí, kteří ho vůbec nezajímají. Skoro by se myslelo, že hlava státu by o podniku s nepopiratelným mezinárodním renomé mohla alespoň pomlčet, když už mu nechce vyjádřit podporu, jak by se čekalo v civilizovanějších poměrech.

Představa, že by se podobně vyjadřoval třeba francouzský prezident o festivalu v Cannes, je přece zcela absurdní. Nicméně Zeman dobře ví, ke komu mluví, a jeho posluchači jistě uznale pokývali hlavami. Dobře jim to nandal, Miloš. A vostřejší měl bejt, říkají si.

Festival ve Varech je každoroční příležitost pěkně si ukázat na to, že zatímco panstvo od filmu a spřízněná honorace debužírují, lid úpí.

Státní podpora festivalu je skutečně významná: ministerstvo kultury přispívá třiceti miliony, město a Karlovarský kraj pak deseti až dvanácti, další miliony plynou od sponzorů, mezi nimiž má významné místo polostátní ČEZ. Celkově má akce rozpočet přes sto třicet milionů. A někde v této částce bychom asi našli nějaké to šampaňské pro herečky, možná doutníček pro pány režiséry a snad i jednoho či dva humry, tak nějak pro všechny.

To ale nic nemění na tom, že velké kulturní akce se státní podporou (tedy zdaleka nejen KVIFF) u nás vykazují poměrně slušný poměr ceny a výkonu. Zejména pokud to srovnáme s jinými oblastmi státního fungování. Vezměme si třeba kampaň Česká ryba, která měla obyvatelstvo přimět k větší konzumaci ryb. Stálo to sto osmdesát milionů, a spotřeba ryb v Česku úspěšně klesla.

Na Uherskobrodsku zase za miliony korun vznikla síť rozhleden, ze kterých vidíte pár metrů někam do pole, v tom lepším případě. Viděno touto optikou, odvádí tým kolem prezidenta festivalu Bartošky naprosto špičkovou práci. Návštěvníkům se promítá výběr z převážně artové špičky z celého světa, kdo o takové věci stojí, má na červeném koberci šanci zahlédnout skutečné hvězdy světového filmu.

Kdyby to ve Varech vedli jako v České rybě, budou se v kinech pouštět reklamy na zázračné hrnce z kosmických materiálů a místo Umy Thurmanové přijede Kim Čong-un. Jezdit na festival není jistě žádná povinnost. Ale místo řečí o snobech a vyžírkách by si každý, kdo je vypouští z úst, hlavou státu počínaje, měl dát mokrý hadr na čelo a chvíli se zamyslet. Třeba by mu došlo, že v Česku je stále ještě dost věcí, na které můžeme být pyšní. Varský festival je jednou z takových věcí. V době obecně sdíleného pocitu společenského marasmu to není málo.