Pro Vladimira Putina to určitě bude jedna z největších politických zkoušek. Poprvé od jeho nástupu do prezidentského úřadu zažívají Rusové výrazný pokles životní úrovně. Jako by se všechno spiklo proti nim – klesající ceny ropy, znehodnocený rubl, evropské sankce a teď ještě problémy Číny, alternativního investora a příjemce ruských surovin.

Ruský člověk dokázal v minulosti vydržet hodně a zatím se zdá, že státem fedrovaný nacionalismus dokáže i v 21. století přebít vnímání nouze a projevy nespokojenosti. Analytici hovoří o symbolickém souboji mezi televizí, přes kterou je obyvatelstvo permanentně zásobováno vládní propagandou, a ztenčujícím se obsahem ledniček. Otázka zní, kdy Rusům začne vadit, že jim před obrazovkou kručí v břiše.

Během patnácti let Putinovy éry převažovaly roky vysokého hospodářského růstu, z čehož těžily nejen oligarchové, ale i střední třída. Země si prošla recesí v roce 2009, ta však trvala krátce a neubrala tolik z peněženek obyvatel. Teď to vypadá hůř, tvrdě se projevují méně příjemné důsledky závislosti ruské ekonomiky na výnosech z prodeje ropy a zemního plynu. Tyto komodity tvoří asi dvě třetiny ruského exportu, přímo či nepřímo ovlivňují až 70 procent hrubého domácího produktu země a určují také další ekonomické veličiny – výšku státních příjmů, devizové rezervy a samozřejmě směnný kurz. Žádná jiná měna si za posledních dvanáct měsíců nevedla hůř než rubl. Vůči dolaru oslabil skoro o polovinu.

Pád rublu zákonitě zrychlil růst cen, inflace se aktuálně pohybuje nad patnácti procenty. Zdražilo hlavně dovážené zboží jako instantní káva, čaj nebo dětské oblečení. Kromě rublu se na vyšších cenách podepsaly také evropské sankce a odveta Moskvy v podobě zákazu dovozu potravin. Je pravda, že Rusko není závislé na importu obilí jako kdysi Sovětský svaz a zhruba třetinu potravin, jež pochází ze zahraničí, je technicky schopné nahradit z vlastních zdrojů. Přesto se podle statistik zvýšily ceny i produktů vyráběných na domácím trhu, třeba sluneční olej, jogurty nebo mrkev. Jiná data potom dokumentují, jak inflace ubírá na kupní síle obyvatel – ve druhém čtvrtletí klesla o osm procent. Zatím není tak zle jako v 90. letech, kdy reálné mzdy padly skoro o polovinu, ekonomika už nicméně pociťuje nižší poptávku. Například prodej aut klesl v prvním pololetí ve srovnání s loňskem více než o třetinu. Lidé si přitom více půjčují – dluh domácností v červenci meziročně vzrostl o 43 procent.

Putin má vliv na všechno, ne vše ale řídí

Putinova obliba zatím vypadá neotřesitelně. Prezident dlouhodobě těží z loňské anexe Krymu, s níž souhlasila naprostá většina Rusů. Nedávné průzkumy veřejného mínění ale naznačily, že se ekonomická krize začíná projevovat i na náladách občanů. Poměr dotázaných, kteří Putinovi bezmezně věří, podle srpnové ankety státní agentury FOM klesl na 37 procent z květnových 42 procent. Mírný pokles popularity zaznamenal prezident také v průzkumu agentury Levada. Putina nicméně Rusové nepovažují za hlavního strůjce problémů, úbytek jeho bodů jde spíš na vrub celkové deprese. „V představách většiny občanů má Putin vliv na všechno, ale ne vše řídí,“ citoval deník Vedomosti šéfa FOM Alexandra Oslona. Podle politologů se rostoucí nespokojenost projeví na nižší účasti v zářijových komunálních volbách, zásadní oslabení prezidentské strany Jednotné Rusko se ale nepředpokládá.

Klíčové zřejmě bude, jak dlouho horší časy potrvají. Podle signálů, které ruská ekonomika vysílá, to vypadá, že zlepšení nepřijde v horizontu měsíců. Letošní rok bude určitě celý „záporný“. Ministerstvo hospodářství koncem srpna zhoršilo výhled – zatímco dřívější prognóza počítala s poklesem HDP o 2,8 procenta, nyní předpokládá, že letos propadne o 3,3 procenta. Jsou to sice jen desetinky rozdílu, ty ale v reálu znamenají o miliardy nižší příjmy do státního rozpočtu. V oficiálních místech přitom existují ještě horší scénáře. Podle krizové varianty národní banky, která operuje s předpokladem, že cena za barel ropy letos klesne až k 40 dolarům a udrží se na této úrovni až do roku 2018, by recese trvala ještě tři následující roky, tedy nejdéle za poslední dvě dekády. V letošním roce by pak HDP spadl o 5,7 procenta.

Někteří pozorovatelé jsou přesvědčeni, že Putin je v jádru realista a dokáže se popasovat s donedávna nedotknutelnými důsledky zdánlivě bezedných příjmů z prodeje surovin do zahraničí, jako jsou štědré sociální výdaje a rozsáhlá korupce ve státních podnicích. V obou případech už zasáhl – vláda se například pustila do osekávání nákladů zdravotní péče a školství a přítel českého prezidenta Vladimir Jakunin se musel odporoučet z čela státních železnic, jež prosluly špatným hospodařením a úplatkářstvím. Podle Leonida Beršidského, bývalého novináře v Rusku a nyní komentátora agentury Bloomberg, může Putin současnou recesi paradoxně využít ke snížení závislosti Ruska na vývozu energetických komodit: „Putin ukázal, že může být pragmatik, a jeho odpověď na krizi, třebaže v mnoha ohledech chybná, může Rusku pomoci tuto bouři překonat.“

Gazprom na tom nikdy nebyl hůř

Z českého pohledu mohou ekonomické problémy Ruska vypadat jako dobrá zpráva. Samozřejmě ne optikou tuzemských firem, které na východě přišly o byznys nebo kvůli slabému rublu prodělávají. Jde spíš o strategické hledisko. Nízké ceny surovin mohou Putina odradit, aby po záboru Krymu pokračoval v expanzi (vojenské výdaje sice v posledních letech stouply a případná eskalace by samozřejmě mohla zapůsobit jako událost, která odvede pozornost lidí od všedních starostí, samotné ekonomické problémy Ruska by to ale jen prohloubilo a prezident by se vydal v konečném důsledku stejně bezhlavou cestou jako sovětští vůdcové).

Co je možná ještě důležitější, s hospodářskou depresí opadává schopnost Ruska využívat vývoz surovin k politickému tlaku. Může si za to i samo – omezení dodávek zemního plynu do Evropy na začátku roku 2009 kvůli neshodám s Ukrajinou vystrašilo evropské lídry. Odpovědí na plynovou krizi byla paradoxně také rychlá výstavba plynovodu Nordstream z Ruska do Německa po dně Baltského moře, současně se ale začaly hledat také jiné cesty a způsoby, které by dominanci ruského plynu tlumily. Státní plynárenský gigant Gazprom, výkladní skříň ruského ekonomicko-politického vlivu, se dostal pod silný tlak Evropské komise, která společnost obvinila z porušování antimonopolních pravidel. Ruští zástupci se už nechali slyšet, že by rádi našli s Bruselem kompromis. Není to přitom tak dávno, kdy se firma bránila kuriózním tvrzením, že nespadá pod evropskou jurisdikci, protože je vlastně prodlouženou rukou ruské vlády. Gazprom na tom nikdy nebyl hůř, rekordně nízkou poptávku může ještě ohrozit dohoda o ukončení sankcí proti Íránu, jenž vedle ropy nabízí i bohatá ložiska plynu. Nezafungovalo ani počasí – uplynulé dvě zimy byly mimořádně teplé. V roce 2008 šéf koncernu Alexej Miller prohlásil, že do letoška se tržní hodnota koncernu vyšplhá na jeden bilion dolarů. Místo toho klesla na sedminu tehdejší hodnoty.