Po internetu se začal šířit ofocený dopis ředitele Městské policie pro Prahu 1 Miroslava Stejskala. Pan ředitel v dokumentu vyčítá strážníkům, že v prvním pololetí roku 2017 klesl počet řešených přestupků, a tedy i udělených pokut, o polovinu ve srovnání s rokem 2016. Nečinné trajdání po ulicích si mají strážníci podle Stejskala nechat na chvíle volna.

Služba veřejnosti spočívá v jejím pokutování. Kdo nepokutuje, neslouží a pan ředitel si na něj příště posvítí. Tento perverzní výklad hesla „pomáhat a chránit“ se přitom zdaleka netýká jen centra Prahy. V Opavě chce městská policie pokutovat řidiče za to, že nechal stažené okénko u auta, když si odskočil vyvenčit psa. A nejde jen o policii. Po celé zemi řeší radnice problém s hlukem před restauracemi a bary, způsobený přijetím represivního protikuřáckého zákona. Zavedením EET dalo ministerstvo financí jasně najevo, že všechny živnostníky v zemi automaticky podezírá z daňových úniků. Státní aparát viditelně vnímá veřejnost jako nepřítele, s nímž je třeba bojovat. Ovšem za jeho peníze.

Interní dokument, jenž je určen strážníkům Prahy 1, není zřejmě náhodný exces, přílišná horlivost jednoho úředníka, který po svých podřízených poněkud komicky požaduje, aby, mimo jiné, „řešili přestupky spáchané na koloběžce“. Stejskalův dopis pouze ilustruje obecný trend fungování státu: neustále rostoucí počet represivních opatření a regulací a tlak na řadové příslušníky represivního aparátu, aby jejich dodržování tvrdě vymáhali. Přitom třeba právě v Praze je už počet vyhlášek a lokálních omezení upravujících jednání na veřejnosti (například ohledně konzumace alkoholu nebo užívání některých dopravních prostředků) tak nepřehledný, že občan prakticky nemá možnost tušit, zda se zrovna nedopouští něčeho „protiprávního“.

Ze Stejskalova memoranda nyní každý obyvatel Prahy 1 ví, že strážník není na ulici proto, aby pomáhal a v případě nutnosti zasáhl, ale aby napařil co největší množství pokut. Když tak neučiní, může přijít o práci. Poměr Čechů k policistům nebyl nikdy nijak vřelý. Zveřejňování informací tohoto typu na popularitě mužům a ženám v uniformách asi moc nepřidá. Policisté přitom tvoří jen špičku ledovce. Věta o státu jako servisní organizaci pro občany, která se periodicky vrací vždy před volbami do programu některých politických stran, působí tragikomicky, což potvrdí každý, kdo měl kdy co do činění s českými úřady nebo nedejbože s Českou poštou. U policistů je to jen o trochu strašidelnější, protože mají zbraně. Český stát by si ale od strážníků mohl vypůjčit jejich motto. A trochu jej předělat. „Prudit a kasírovat“ by se dobře vyjímalo nad vchodem mnoha úřadů v zemi.