Rakouské hospodářství vězí až po uši v problémech. Ještě před deseti lety země platila za "lepší Německo". Rozmazleni úspěchem mohli se Rakušané dívat na své severní sousedy svrchu. Ekonomika mezi Voralberskem a Burgenlandem dynamicky rostla. Sotvakde v EU byla nižší nezaměstnanost, lidé se těšili ze vzrůstajícího blahobytu. Avšak před pěti lety se list obrátil, zemi tvrdošíjně svírá stagnace. Aby se jí znovu vrátila větší důvěra, musí politika prolomit některá svá tabu "systému Rakouska", píše v komentáři list Neue Zürcher Zeitung (NZZ).

Rakušané se dnes musejí vypořádávat s problémy, na něž nejsou zvyklí. S výrazně rostoucí nezaměstnaností či rok za rokem s reálně nižším příjmem průměrného občana. Role se vyměnily, Rakušané hledí závistivě k severním sousedům a ptají se, co Němci se svou kvetoucí ekonomikou udělali lépe. Platnost starého okřídleného výrazu "Felix Austria“, tedy „šťastné Rakousko“, se odsunula kamsi do dáli. Mnozí si to ale stále nechtějí přiznat, hlavě na straně levice. Slabost je prý jen dočasná a ekonomika země lepší, než se o ní říká.

Takové hlasy nejsou úplně nepravdivé. Rakousko patří se svými podniky, chytrými a pilnými lidmi stále k nejbohatším a nejpožehnanějším zemím Evropy. Chlácholit sebe sama ale pomíjí jádro věci. Problémy se už déle neomezují jen na ekonomiku, ale už se rozšířily samu podstatu. Lidé ztrácejí důvěru, že politici a nosné instituce v zemi jsou schopni vyřešit nejdůležitější problémy budoucnosti. Jde tedy o otázku, zda i za 20 let bude Rakousko bohatou zemí příjemnou k žití.

Potíže lze ozřejmit na dvou příkladech. Prvním je zajištění ve stáří. V mezinárodním srovnání si Rakousko dopřává jeden z nejvelkorysejších a nejdražších důchodových systémů. Lidé zde odcházejí do penze průměrně v šedesáti letech věku. Vlastně se ví, že ekonomicky si to nelze dovolit. Vysoké příspěvky na důchod zatěžují státní kasu a hospodářskou dynamiku. Ale politika uvízla ve směsi odmítání reforem a nadějí. Třeba takové velkorysé úřednické penze by se měly vyrovnat s penzemi normálních smrtelníků až roku 2042.

V jádru je důvodem blokády značný vliv sociálních partnerů. V Rakousku jsou nejen zakotveni v ústavě, ale mají i díky povinným odvodům zaměstnanců a povinnému členství firem velkou finanční sílu. Jde o Rakouskou komoru práce (Arbeiterkammer) a Rakouskou hospodářskou komoru (Wirtschaftskammer Österreich). K důchodové reformě nedochází především proto že to komora práce a s ní úzce spjaté odbory nechtějí. Jejich slovo je pro rakouské vládnoucí sociální demokraty (ÖVP) rozkazem. Jejich vliv sahá až na ministerstva.

Na druhé straně politického spektra to nevypadá lépe. Hospodářská komora a její lidová stran (ÖVP) se třeba vzpírají provětrání živnostenského zákona, který svými nejasnými předpisy brzdí podnikatelskou dynamiku. Pokud zpochybňujete živnostenský zákon, pak zpochybňujete státní zřízení, nechal se nedávno slyšet prezident hospodářské komory. Nic neilustruje lépe, že sociální partneři se považují za skutečné šéfy státu. Svá privilegia brání zuby nehty.

Dalším příkladem rakouských nesnází je debakl kolem bývalé korutanské zemské banky Hypo Alpe Adria. Jde o největší finanční skandál alpské země od 2. světové války. Banka zcela neúměrně riskovala na Balkáně, přičemž malé Korutany s rozpočtem dvě miliard eur ročně převzaly za banku záruky až 24 miliard eur. Rakouský federalismus takovou nezodpovědnost umožňuje. Když Hypo Alpe Adria padla, nevyznamenal se při řešení debaklu ze státních orgánů nikdo. Hovořilo se o "hromadném selhání orgánů". Korupce a nekompetence vítězily nad věcným řešením problémů.

Debakl s Hypo mohl mít alespoň léčebný účinek, ale nestalo alo se tak. Většinu nákladů musí nyní převzít stát. Tlak devíti zemských knížat byl příliš velký. Daňová autonomie a vlastní odpovědnost spolkových zemí jsou v Rakousku věcí neznámou. V mnoha oblastech vládne také zmatek ohledně pravomocí státu, spolkových zemí a obcí. Kauza Hypo se tak klidně může opakovat. A dále, značná moc zemí blokuje důležité reformy ve zdravotnictví a v politice vzdělávání. Rakousko "není fit pro budoucnost", konstatoval tamní Účetní dvůr.

Z popsaného lze vyvodit jasné závěry. Rakousko musí rozbít dvě tabu: omezit vliv sociálních partnerů a zemských knížat.Tyto "stínové vlády" mohly mít v systému Rakousko kdysi oprávnění, avšak dnes stojí v cestě reformám zajišťujícím budoucnost.

To se ale snadněji řekne než udělá. Vliv silných zájmových skupin na stát a ekonomiku není žádným čistě rakouským fenoménem. Všude mají národy v průběhu času sklon k ustrnutí a zkornatění, na což poukázal slavný ekonom Mancur Oslon. Rozhodující otázkou je, jak tuto zatvrdlost stále znovu prolamovat. V Německu bylo možné uskutečnit zásadní reformy za kancléře Gerharda Schrödera poté, co se ze SRN na začátku tohoto století stal "nemocný muž Evropy". Švýcarsku se daří mobilizovat stále znovu vnitřní síly díky konkurenčnímu federalismu a přímé demokracii.

Odkud by měly podobné impulzy vzejít v Rakousku, je v mlhách. Politika se v posledních letech ukázala jako neschopná sebeobnovy, a také za nového kancléře, socialisty Christiana Kerna,  lze očekávat jen kosmetické změny. Musí tedy zřejmě nejdříve nastat horší časy, než bude moci být lépe. Je to ona bolestná cesta z krize směrem k obnově, kterou prošli i Němci.