Chyběla jim motivace učit se česky, neměli velký zájem o českou kulturu, neporozuměli místnímu způsobu života a práce, říká jeden z pražských Němců o svých krajanech, kteří se do Česka stěhovali v 90. letech. Ti noví jsou prý jiní. Němců žijících v Praze a celém tuzemsku přibylo za dvacet let pětinásobně. Co je sem přivádí?

Fanoušek fotbalového klubu Borussia Dortmund Hans-Jörg Schmidt, který v Česku žije téměř čtvrtstoletí, šoféroval na začátku devadesátých let vůz Škoda Favorit. Když české auto s německou espézetkou zaparkoval na parkovišti před památníkem v Lidicích, který šel navštívit, kdosi mu mezitím do kapoty vyryl hákový kříž. „Tak jsem s ním pak ještě dost dlouho jezdil,“ směje se Schmidt, který se dnes živí jako dopisovatel deníků Die Welt a Sächsische Zeitung.

Od těch časů se docela hodně změnilo. Když Německo před pár dny v semifinále fotbalového mistrovství světa rozdrtilo Brazílii 7:1, dostal prý pan Schmidt od Čechů řadu gratulací a uznalých reakcí. „A taky mě potěšilo, že nikdo nemluvil o ,blitzkriegu' či o ,německých tancích'. Dokonce mi pár lidí tvrdilo, že ve finále bude držet palce Němcům, což by se před lety nemohlo stát,“ vypráví žurnalista.

Češi už zdaleka nejsou tolik ovlivněni válečnými filmy, na nichž vyrostli za normalizace a ve kterých Němec rovnal se nacista. Německé „intervence“ – třeba v podobě úspěšné privatizace mladoboleslavské automobilky – vnímáme veskrze pozitivně a Němci dokonce občas ve výzkumech veřejného mínění o oblibě cizích národností předběhnou Američany.

Už mě nebaví ukazovat německý pas

Před dvaceti lety by asi Češi nevydýchali takového Hagena Samese. V Česku pracuje už více než osm let jako „krizový“ manažer: najímají si ho v tuzemsku působící německé firmy, které potřebují „restrukturalizovat“ – čili propustit zaměstnance. Pochopitelně české, protože Němci v nich tvoří jen nejužší vedení. Pan Sames nedávno zařídil výpověď 150 lidem v jedné textilní firmě. V jedné společnosti „čistí“ vždy zhruba půl roku a pak jde do další. „Jestli jsem zažil nějaké invektivy kvůli tomu, že jsem Němec? Ne. Nebo jsem tomu nerozuměl,“ usmívá se Sames. Dodává, že jeho práce je pro Čechy vlastně prospěšná. „Musíte propouštět, aby tady německé firmy mohly zůstat. Jinak půjdou pryč a bude to pro místní lidi, kteří si zvykli na dvacet let konjunktury, ještě těžší.“

Rodák z Lipska Sames sedí u stolu štamgastů v restauraci Zvonařka na Vinohradech, kde se scházejí pražští Němci, bývalí Ossis i Wessis, lidé z někdejší NDR a NSR. Když někdo dorazí, pozdraví po typickém německém způsobu lehkým klepnutím pěstí do stolu. Jeden z kolemsedících má na klopě zkříženou německou a českou vlaječku. A není to výhradně německý stůl, sedí tam i pár českých přátel.

Že se v Česku změnila atmosféra i podmínky k životu, si všimli sami Němci. V roce 1994 bylo v tuzemsku přihlášeno k dlouhodobému pobytu jen 4195 občanů spolkové republiky, letos v dubnu už jich tu „dlouhodobě“ žilo přes 19 tisíc, tedy téměř pětinásobný počet. Protože po vstupu Česka do Evropské unie v roce 2004 už Němci stejně jako lidé z jiných zemí EU nemusí o povolení k pobytu žádat povinně, skutečný počet v Česku a v Praze usazených Němců může být o mnoho – možná i násobně – vyšší.

V Praze mají Němci nejen „svou“ hospodu, ale  i „svůj“ kostel. Je to svatý Martin ve zdi poblíž Národní třídy, kde se konají pravidelné bohoslužby v němčině vedené německým farářem. Velmi aktivní je zdejší evangelická komunita, funguje tu třeba česko-německý sbor pozounistů.

V kostele hraje na violu AngelikaF Boué, která v Praze žije se svým německým manželem, majitelem firmy dodávající kancelářské potřeby, už devatenáct let. Paní Boué si lehce posteskne, že není zcela jednoduché navazovat přátelství s Čechy. „Nejsou příliš otevření,“ říká žena, která je profesionální hráčkou Pražské komorní filharmonie. Připouští ale, že její čeština není nejlepší. „Za to nás často kritizují naše děti, které už vyrostly tady. Patnáctiletá dcera nám oznámila, že chce mít český občanský průkaz. Už ji asi nebavilo všude vytahovat německý pas,“ vysvětluje paní Boué.

Nejsem zu deutsch?

Strojní inženýr Stefan Krebs pochází z Porúří, a přesto si je schopen zapamatoval krkolomný český název pražské instituce, kde pracuje. Je to Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. „V práci mám za kolegy jen Čechy a pár Slováků. Když něco navrhuji a je to příliš organizované a strukturované – k tomu ještě používám takovou velkou tabuli –, občas se zeptám: Nejsem zu deutsch? Nechovám se příliš jako Němec?“

Podle Krebse se do Prahy teď stěhují jiní Němci než před patnácti lety. „Tehdy jsem tu potkával převážně topmanažery. Tito lidé neměli motivaci se učit česky, chyběl jim zájem o českou kulturu, měli málo porozumění pro český způsob života a práce,“ vypočítává pan Krebs, který má už patnáct let českou manželku. Nyní tu prý vidí víc krajanů, kteří si ke zdejší zemi dovedou vytvořit „srdeční vztah“. Pokud Němci dokážou víc srůstat s českou společností – ošklivě řečeno „integrovat se“ –, může se podle něj německá komunita v Praze i v celé zemi rozrůstat.

Do Česka se už dávno nestěhují z Německa jen bílé límečky. Po Praze jezdí německý taxikář, z hlavního města se nedávno do levnějšího Benešova odstěhoval Němec živící se jako zedník, v zakouřené pivnici u pražského náměstí I. P. Pavlova můžete téměř denně zahlédnout bývalého kriminálního komisaře ze severoněmeckého Kielu, který se do Prahy odstěhoval prožít penzi. A do léčeben dlouhodobě nemocných v pohraničí dokonce vozí Němci své nejstarší příbuzné strávit poslední fázi života…

Sudeťák s mercedesem

Na katedře germanistiky pražské Filozofické fakulty se občas vypráví historka o vypjaté zkoušce jakéhosi studenta ze znalostí pražské německé literatury. „Pane kolego, vy opravdu nevíte, kde v Praze bydlel tento světoznámý německy píšící spisovatel?“ ptal se zkoušející. Student evidentně vařil vodu a nakonec vyhrkl: „No přece za rohem!“

Časy Franze Kafky, Maxe Broda, Franze Werfela či Gustava Meyrinka, za kterých byla v Praze usazená početná – samozřejmě ne pouze spisovatelská – německy mluvící komunita, se těžko vrátí. Zde žijící Němci „kulturu“ spíše konzumují, než ji vytvářejí – a nedá se jim to vyčítat. „Neznám v Evropě město, které by si dovolilo pořádat tolik festivalů, koncertů. Jen by to Praha měla v zahraničí víc propagovat. V Německu si lidi pořád myslí, že se tu dá hlavně nasávat a chodit za lehkými děvčaty,“ poznamenává Jochem Glück, původem z Bádenska-Württemberska, majitel pražské jazykové školy.

Jednou z akcí, které hlavní město nabízí, je Pražský divadelní festival německého jazyka. Ten sem vozí už dvě dekády špičkové soubory z Německa. Vznik nějaké německé scény přímo v Praze, jakých tu byla před druhou světovou válkou řada, ale zatím na obzoru není. „Dítě spadlo do studny a už ho nikdo nevytáhne,“ míní o možné významnější renesanci německého kulturního života v Praze novinář Hans-Jörg Schmidt.

Přitom se on sám pokusil „zezdola“ založit „česko-německé kulturní centrum“ v někdejší sudetské obci Chotiněves (Kuttendorf) v Českém středohoří, kde několik let bydlel se svou tehdejší českou partnerkou. Zpočátku se prý na něj sousedé dívali s nedůvěrou jako na „Sudeťáka s mercedesem“. Schmidt, který miluje recesi, nejdřív pověsil na dům, v němž v Chotiněvsi bydlel, německou vlajku. Chování lidí k němu prý záhy znatelně ochladlo. Další den přidal na bývalý statek vlajku českou a hned se objevily úsměvy, i když poněkud rozpačité. Co to tady ten Němec zkouší? A třetí den visela na jeho domě vlajka Borussie Dortmund. A sousedé se rozzářili. ,Aha, on jenom fandí!' oddechli si,“ vypráví žurnalista, který ale kromě fotbalu chtěl ve vsi propagovat i jiné věci. Ve středisku v prostorách bývalé hospody plánoval pořádat besedy o česko-německých vztazích, koncerty, veřejná čtení. Postupné sbližování národů v Chotiněvsi ale bohužel přerušila náhlá smrt Schmidtovy partnerky a rodák z Halle se vrátil do Prahy.

Žádný národ nevystoupí ze své kůže

Velmi rozdílné mentality a zvyklosti obou národů na sebe občas pochopitelně narážejí. „Když se stane chyba, Češi často viní všechny kolem – jen ne sebe. Nechce se jim za něco přebírat odpovědnost,“ vypichuje jeden z rozdílů krizový manažer Sames.

„Češi někdy nechápou, že někdo může něco dělat zadarmo,“ říká překladatelka Silke Kleinová, která působí na katedře translatologie pražské Filozofické fakulty. Ve volném čase a zadarmo prý sháněla peníze na rekonstrukci domu, v němž sídlí pěvecký sbor Hlahol, jehož je členkou, a někteří čeští kolegové jí naznačovali, že z toho asi „něco má“. Dobrovolnická práce je v Česku podle ní ve srovnání s Německem v plenkách.

„Ve zdejší společnosti mi chybí větší porozumění k některým hodnotám, na nichž jsme v Německu vyrostli. Mám na mysli demokracii a nebo to, že je potřeba se trochu víc starat o lidi, kteří jsou slabší a chudší,“ prohlašuje inženýr Stefan Krebs. Vadí mu také zdejší netransparentnost „procesů ve veřejné i obchodní oblasti“. V Česku prý je málokdy úplně jasné, „proč kdo co dělá“.

Dopisovatel německých médií Schmidt si dodnes nezvykl, že správci domů, v nichž bydlí, každé léto z nějakého záhadného důvodu vypínají na dva týdny teplou vodu, že každý rok se v Praze vyměňují tramvajové koleje a že stavba českých dálnic je stále dražší než v Německu. „Nechápu, jak to Češi mohou akceptovat,“ kroutí Schmidt hlavou a dodává: „Bylo by krásné, kdyby se ona vnitřní disciplína Němců mohla spojit s velkorysostí  Čechů. To se mi však zdá být iluzí. Koneckonců, žádný národ nemůže vystoupit ze své kůže. Ale – je to tak špatně?“