„Doma jsem na večeři, aby mě pak do nemocnice zavolali ještě ke třem další­m. Rozdrcená lebka a mozek na kaši, prostřelené břicho a ustřelené články prstů na nohách, ucpanej močovej katetr, kterej osmiletýmu klukovi se zlomenou pánví čouhá z břicha namí­sto z pindí­ka, protože má poraněné močové cesty… Všude lé­tá prach. Jak se zvednul ví­tr z pouště, jsou ho tuny ve vzduchu.“

Z knižně vydaných zápisků nazvaných Mise Afghánistán s podtitulem Český chirurg v zemi lovců draků, v nichž chirurg Tomáš Šebek líčí pobyt v nemocnici Lékařů bez hranic v Kundúzu, se stal na přelomu roku bestseller. Aktuálnosti knize bohužel na podzim dodala i tragédie, když krátce před vydáním stejnou nemocnici bombardovala americká armáda. Zahynulo 42 lidí, z toho 14 zdravotníků, většina dalších byli pacienti. Šebek, který v nemocnici pracoval několik měsíců předtím, dodnes nevěří, že šlo o omyl, jak tvrdí Američané.

Afgháncům, Syřanům či Iráčanům, kteří sem prchají, mnozí Češi radí, ať zůstanou doma a vybojují nebo vybudují si lepší život. Jaký na to máte názor?

Na to jsem strašně citlivý. Takové věci říká Pepík ze Žižkova, který nemá ani odvahu podívat se do utečeneckého tábora v Rakousku nebo Maďarsku. Přitom vím, že i ti, kteří původně mají xenofobní názory, je často změní, pokud se s těmi lidmi osobně setkají. Na co koukáte v televizi, je na hony vzdálené realitě. Třeba v Afghánistánu mají čtyřicet let občanskou válku, to si tady vůbec neumíme představit. A druhá věc je, že ty konflikty by možná ani nevznikly, kdybychom my coby západní komunita kvůli svému pohodlí do těchto zemí nevyváželi například zbraně v takovém rozsahu, že tam jsou zásobeni na desítky let dopředu.

Plánujete prý další lékařskou misi v nějaké problematické oblasti. Tragédie v Kundúzu vaše odhodlání nezměnila?

Mě osobně to nebrzdí. Protože pořád věřím – a je to i jedno z hesel Lékařů bez hranic –, že i válka má svá pravidla. Že zdravotník, který poskytne neozbrojenému nepříteli pomoc, není proto v hledáčku protistrany. My jsme doktoři a ne soudci, pomáháme tam lidem. Nemůžu přemýšlet, jestli pode mnou leží tálibánec, nebo Afghánec. My to ani nezjišťujeme. Je to prostě neozbrojený člověk, který potřebuje pomoc, my ho vyléčíme, a kam se bude dál ubírat jeho příběh, to už není můj byznys. Bohužel ale po Kundúzu vybombardovali i další námi podporované nemocnice v Jemenu a Sýrii. Myslíme si, že v řadě případů cíleně.

Kdo to byl?

Jednou nejspíše Saúdové, podruhé nejspíše Rusové nebo Syřané, v Kundúzu to byli Američané. U všech těchto případů se snažíme, aby to vyšetřila nějaká nezávislá autorita. V souvislosti s nemocnicí v Kundúzu jsme aktivovali nezávislou Mezinárodní humanitární vyšetřovací komisi.

Jsou výsledky?

Bohužel ne. Z naší strany komise dostala všechny vstupy, které potřebovala, ale je samozřejmě nutná součinnost americké administrativy. Ta původně tvrdila, že to byl omyl, pak padly směšné kázeňské tresty a tím to zatím skončilo. Takže pro nás to není stále dořešené. Je tu otevřená otázka: Smí se tedy nemocnice bombardovat, nebo ne? My máme jasnou odpověď. Nesmí! A to kdekoliv na světě, ať patří komukoliv.

Vy si stále myslíte, že v Kundúzu to nemohl být omyl?

Je to můj osobní názor a uslyšíte ho, i kdybyste se ptal mých kolegů. My si vážně myslíme, že to omyl být nemohl. Ale to není ani tak téma pro nás jako spíš pro tu vyšetřovací komisi a Obamovu administrativu, která by měla svolit k tomu, aby se to vyšetřilo.

Proč si se domníváte, že to nebyl omyl?

Nemohl být. Ta nemocnice tam fungovala čtyři roky, její GPS koordináty byly známé, bylo to jediné takhle velké zařízení tohoto typu ve městě, nepřehlédnutelné, označené. Ani naše interní vyšetřování nenaznačuje, že by to byla náhoda. Bombardér se vám opakovaně na jedno místo náhodou vracet nebude. Ale aby to bylo fér, měl by to říct nezávislý orgán.

Vy věříte tomu, že i kdyby byl v nemocnici třeba ukrytý důležitý tálibánec, nechali by Američané kvůli jeho likvidaci umřít řadu nevinných pacientů a zdravotníků?

To byl jeden z prvních argumentů Američanů, když k tomu došlo. Jedno z jejich prvních vysvětlení znělo, že z nemocnice se střílí, že tam je tajný sklad munice nebo nejmenovaný počet tálibánců. Ale my říkáme, že nikdo z našich pacientů nebyl ozbrojený, z nemocnice se nestřílelo. Svědectví lidí, kteří v nemocnici byli, hovoří jasně. Bohužel jejich hlas zůstal nevyslyšen.

Nemohl dát někdo úmyslně zavádějící informaci, že se z nemocnice střílí? Zprávu o údajné střelbě dala Američanům afghánská armáda.

To mohl, ale nechtěl bych spekulovat. Pro mě je důležité, že bylo zničené zdravotnické zařízení, které poskytovalo péči pro 400 tisíc lidí, že tam zahynula spousta pacientů a zdravotníků, což je katastrofa, kvůli níž ten projekt dodnes nefunguje. V době nejhorší ofenzivy tam lidé neměli být kde ošetřeni a umírali na ulici, to se předtím nestávalo. Afghánské úřady, kmenové uspořádání i Tálibán respektovaly, že tam pracujeme. Do nemocnice a z nemocnice jsme jezdili ve stejný čas a stejnou trasou, aby to všichni viděli. Měli jsme dohodu a nikdy se nic nestalo.

Mezi mrtvými byl i afghánský lékař, o kterém jste mluvil jako o svém nejlepším příteli v nemocnici. Jaký to byl člověk?

Bohužel, byl to strašně šikovný kluk, který v té nemocnici pracoval od začátku. Byl to intenzivista pracující na urgentním příjmu. Byl mladý, nadějný, mluvící několika jazyky. Tahle služba v inkriminovanou noc měla být jeho poslední v nemocnici, měl se posouvat na místo v Kábulu a rozvíjet svou kariéru. Milovali ho pacienti, kolegové. Strašně smutný příběh – a bohužel nebyl jediný. Zemřelo tam víc zdravotníků a všechny ty lidi jsem znal.

Nemocnice dodnes nefunguje?

Ne, dostala zásah do nejcitlivějších částí. Zničené byly operační sály a centrální příjem. Lékaři bez hranic mají obvykle jednoduchá zařízení, ale tohle místo bylo high-tech, perfektně personálně i přístrojově vybavené. To, že zásah šel sem, a ostatní baráky zůstaly netknuté, podle mě také ukazuje, že to bylo plánované. Jedna z celosvětových kampaní Lékařů bez hranic je připomenout ženevské konvence. Bohužel dnes jsou další nemocnice příkladně v Sýrii bombardované proto, že ošetřují někoho, kdo se systému nelíbí. Takhle to prostě být nemá.

Některé vaše zápisky v knize hraničí s černým humorem: „Tiše si bublá podříznutým krkem a je celkem stabilní.“ Byla to obrana, abyste si zachoval potřebný odstup?

Myslím, že ne. Takhle neuvažuju. Tady v Nemocnici Na Františku i na misích nepřistupuju k pacientům tak, jak to může v knize vypadat. To je trošku stylizace. Nikoliv v obsahu, který je pravdivý a založený na faktech, ale spíš v přístupu. I proto, že lidé, kteří chirurgy osobně neznají, je takhle někdy vnímají. Je v tom nadsázka, ironie, chci čtenáře trochu dráždit. Ani to není obrana před něčím. Člověk samozřejmě vnímá jinak dospělé a dětské pacienty. Neříkám, že si za to někdo může, když ho někdo postřelí, ale souvislosti, ve kterých dospělý člověk žije, může nějak ovlivnit. Když je neovlivnil, nedá se nic dělat. U dětí je to jinak. Mně, ale i řadě mých kolegů se stává, že se nad malým pacientem regulérně rozbrečíme. Pokračujeme třeba v reanimaci, ale brečíme, mele se to v nás, za chviličku nám tam však přistane další pacient a vy nemáte šanci si to odžít. Večer, když si k tomu sednu, prožiju si ten příběh znovu. Což je občas zajímavé i z profesionálního hlediska. Zapisuju a vzpomínám na detaily operace a někdy zjišťuju, že jsem něco udělal blbě nebo že jsem nějaký krok mohl udělat jinak. Naštěstí to vždy byl krok vratný a druhý den se to ještě dalo nějak opravit. Není to tedy jen psychoterapie, ale i takový protokol, který jsem z praxe převedl na papír a pak druhý den zpátky z papíru do praxe.

Neřekl by vám nějaký „velký chirurg“, že pláč při operaci je neprofesionální?

Myslím, že i velký chirurg brečí. Tím nechci říct, že jsem velký chirurg. To co já na misích by dokázaly tisíce jiných lékařů. Ale ti opravdu velcí chirurgové příběhy pacientů skutečně žijou. Frajeři, kteří říkají, že se jich to vůbec nedotýká, nepovažuju za moc velké chirurgy.

Ovšem roztřást ruce se vám při operaci asi nemůžou.

Ale roztřesou se vám.

Co se s tím pak dělá?

S tím se moc dělat nedá. Ale i když přijde hodně krizová situace, vím, že pět sedm minut ty ruce ještě udržím. Až pak na vás setrvačností dolehne vylitý adrenalin, nervy a holt se vám rozklepou ruce a musíte pracovat s rozklepanýma rukama. Nebo je na chvilku někam položit. Tohle se stane každému. Každý z chirurgů se během operace dostane do situace, kdy je opravdu v pr… Pak je to jen sebedisciplína – uklidnit se a pokračovat v práci, aby vás to nezdekompenzovalo. A když už se to stane, chirurgie má obrovskou výhodu, že to je týmová práce. Nikdy v tom nejste sám, vždy je tam někdo, kdo to může převzít nebo vám něco říct.

O Lékařích bez hranic píšete: „Tahle firma je záruka, že je to dobře.“ A přestože jste prý obvykle opatrný, ani nečtete smlouvu, když vás někam posílají. Není to přehnaná důvěra?

Každá firma má své bolístky – a stejně tak Lékaři bez hranic. Není to můj každodenní chleba, vyjíždím s nimi jednou za rok a půl. Kdybych byl stálým zaměstnancem, možná bych to viděl jinak. Ale působím třeba v rakouské asociaci Lékařů bez hranic, jezdím na kongresy asociace švýcarské, takže trochu vidím i do „politického“ pozadí. Přesto na mě ta firma působí jako výborně organizovaná, nevytratila se z ní základní myšlenka pomoci bez ohledu na okolnosti a možné tlaky zvenčí. Držíme se transparentně vlastních vizí a stále otevíráme celou řadu citlivých témat. To mi je stále sympatické.

Můžete si vybrat, kam na misi půjdete?

Pokud se v Lékařích bez hranic necháte zaměstnat, pak si samozřejmě moc vybírat nemůžete. Nebo se můžete nechat zapsat do takzvaného emergency poolu, to se do 24 hodin musíte sbalit a jet na kterékoliv místo na světě. Když jezdíte jako já jednou za čas, máte možnost si trochu vybrat a říct, že byste chtěl jet třeba do Afriky, například do projektu, který se věnuje spíš válečné medicíně než očkovací kampani.

Proč jste si vybral zrovna Haiti a Afghánistán?

Na Haiti jsem se dostal právě náhodou. Funguje to tak, že jednu nebo dvě mise můžete odmítnout, a když odmítnete třetí, je pravděpodobné, že už vás nikdy nikam nepozvou. Já bral ale první nabídku. Veselé bylo, že jsem měl jako svou vlastní podmínku anglofonní misi, a poslali mě na Haiti, kde se mluví výhradně francouzsky – a to já moc neumím. Uvedl jsem, že jsem chirurg, a poslali mě tam řešit ortopedický projekt. Nicméně to byla perfektní škola života a podruhé jsem už řekl, že na Haiti chci jet cíleně. Když se vracíte na stejné místo, je jednodušší se do projektu dostat, lidi už vás znají. Já nemám moc rád, když se jen tak cestuje z místa na místo a vy nevidíte, co jste tam zanechal a jak se projekt vyvíjí. Byl jsem tedy dvakrát na Haiti a dvakrát v Afghánistánu. A pokud teď budu chtít Afriku, vím, že o to místo budu usilovat dvakrát. Je dobře, že tak potkáte znovu své pacienty, máte i osobní zpětnou vazbu, jestli jste to udělal dobře, nebo jste tam po sobě nechal nějaký hřbitov.

Není úplně běžné, aby lékař přerušil kariéru a odjel pomáhat tam co vy. Kde se to ve vás vzalo? Je to výchovou, nějakým zážitkem, špatným svědomím?

Trochu si plánuju život. Rozhodl jsem se, že ve čtvrté dekádě bych chtěl dělat něco, co má větší než lokální dosah. Třeba komunální politika je užitečná věc, ale tam bych asi svůj přístup nezužitkoval. Tak jsem si řekl, že poskytnu v rámci nějaké renomované organizace péči lidem v rozvojovém světě. Není to výčitka svědomí, je to zájem, rád zažívám nové věci, ale přitom nemám cestovatelské motivy. Moc mě nezajímá procestovat s batůžkem Nepál. Nevidím tam vyšší cíl. Kdybych tam jel po zemětřesení, bude mě to bavit. A hlavní motiv je profese. Chirurgii děsně miluju. To, co vidíte na frontové linii v Afghánistánu, Jemenu, Sýrii nebo na Haiti po zemětřesení, tady neuvidíte. Doufejme. A taky se mi líbí ta multifunkčnost. Dnes jsou doktoři superspecializovaní. Když čtu v zažloutlých knížkách, že v 50. letech v okresní nemocnici vyřešil chirurg pacienta po těžké autonehodě od hlavy až k patě, imponuje mi to. A to ještě můžete zažít na Haiti nebo v Afghánistánu. Na druhou stranu nutno říci, buďme všichni rádi, že máme i superspecialisty. Až půjdeme na operaci srdce, budeme se ptát: „A kolikrát jste to, pane doktore, operoval?“

Asi máte rád extrémní situace. Běháte bos, děláte akrobatické létání, jezdíte do práce 40 kilometrů na kole.

Teď akorát začíná sezona, v zimě se jezdí blbě, tak to flákám. Ale to nejsou extrémní věci. Když překročíte jednu malou hranici desetkrát, na konci překročíte velkou hranici a ani si toho nevšimnete. A to je super. Člověk má ukrutné schopnosti a je škoda je nerozvíjet. Pokud nikomu a ani sobě neublížíte. Já jsem na druhou stranu hrozně opatrný. Když lezu do akrobatického letadla, mám vedle sebe kopilota, o kterém vím, že nalétal tisíce hodin. Kdybych ztratil vědomí, pořád mám šanci na přežití. Jsem tedy opatrný, ale v rámci té opatrnosti rád desetkrát překročím pomyslnou hranici. Dříve jsem se třeba hodně bál právě létání. Tohle byl způsob, jak strach překonat.

V poslední době odchází hodně českých lékařů na Západ. Proč?

Je mi to hrozně líto, ale stát si za to může sám. V Nemocnici Na Františku máme hodně mediků na stážích, dělám si minianketku a ptám se: Za jak dlouho po škole vyrazíš do zahraničí? Hned, za rok, nebo po atestaci? Už ani nepředpokládám, že by tady někdo chtěl zůstat na celý život, to je výjimečné. Chybí tu dvě věci. Lidé nejsou adekvátně ohodnocení. A druhá věc je systém vzdělávání, který se před několika lety změnil a je vymyšlený pitomě.

Proč jste se vrátil z Irska, kde jste rok pracoval, a nejezdil po světě třeba odtamtud?

Já z Irska odjel na Haiti. A proč jsem odjel do Irska? Za vším hledej ženu: moje žena dostala na rok příležitost tam pracovat. Ale věděli jsme, že se vrátíme. Já to tu mám rád a osobně si nestěžuju. Satisfakci, kterou od práce čekám, dostávám.