Prezidentem nyní, prezidentem navždy

  - Foto: Reuters
Prezidentem nyní, prezidentem navždy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Když se Yoweri Museveni stal hlavou Ugandy, napsal: „Problémem Afriky, a Ugandy zvlášť, nejsou jejich obyvatelé, ale jejich vůdci, kteří chtějí zůstat příliš dlouho u moci.“ O třicet let později během kampaně v únorových volbách zaznívalo heslo: „Volte Museveniho. Prezidentem nyní, prezidentem navždy.“ Jedenasedmdesátiletý politik patří k nejdéle panujícím vládcům na kontinentu. Jen šéfové Kamerunu, Rovníkové Guiney, Angoly a Zimbabwe obývají palác pro hlavu státu déle než on. Když mu jeho někdejší slova začátkem roku připomněli, odpověděl hereckým tónem s rozpaženýma rukama. „Jak bych mohl opustit svoji banánovou plantáž, kterou jsem zasadil a která začala dávat plody?“

Museveni se rád vystavuje jako spasitel Ugandy, který ji po letech vlády neschopných a krvavých tyranů a sérii občanských válek dokázal stabilizovat. Jenže nyní už je u moci třicet let, takže 80 procent obyvatel nezažilo jiného prezidenta než jeho. Nezajímají je jeho někdejší zásluhy a to, že jeho předchůdci spravovali zemi ještě hůře než on. Vědí jen jedno – Uganda, v níž se kvůli populační expanzi nedaří ani přes setrvalý hospodářský růst omezit chudobu a korupci, v žádném případě není banánová plantáž v rozpuku.

Do čela republiky se samopalem

Podle sebeoslavné autobiografie ho hned po narození položili na hřbet krávy. Je to zvyk jeho kmene Banyankole, který žije na jihu Ugandy. Novorozenci se tak zvíře symbolicky předává – pokud zemře brzy, nebude život daného člověka stát za nic. Pokud se krávě bude smrt dlouho vyhýbat, čeká dítě velká budoucnost. Netřeba dodávat, že Museveniho dobytek se dožil požehnaného věku.

Byl dobrý student, což mu umožnilo studia ekonomie a politologie na univerzitě v tanzanském Dar es Salaamu. Tam tehdy vládl přesvědčený socialista Julius Nyerere, který poskytoval azyl všem podobně smýšlejícím politikům z jiných afrických států. Není divu, že v takovém intelektuálním podhoubí ambiciózní mladík také načichl socialistickými idejemi. Do Tanzanie se Museveni vrátil v roce 1971, když se v Ugandě dostal k moci Idi Amin. Vytvořil si exilovou guerrilu, která nakonec s dalšími významnějšími skupinami vedenými dřívějším prezidentem Miltonem Obotem a hlavně s tanzanskou pomocí brutálního diktátora svrhla.

M7, jak se občas zkracuje jeho příjmení, se za odměnu dočkal postu ministra obrany. Jenže když ve zmanipulovaných volbách získala jeho strana jen jeden post v parlamentu, zase sáhl po zbrani proti znovunastolenému Obotovi. Po boku mu na začátku stála jen hrstka věrných (mezi nimi dnešní rwandský vůdce Paul Kagame), ale Museveni dokázal postupně na svou stranu získat etnika na jihu a v centrální části země a po pěti letech občanské války Oboteho svrhnout.

Deset let vládl, aniž by se lidí namáhal zeptat. Stát podle jeho mínění byl pro volební kampaň nestabilní. Zapomněl na levicové názory a stal se proponentem kapitalismu bez přívlastků, díky čemuž mu byly otevřeny zdroje MMF a Světové banky. Když v roce 1996 zavedl „demokracii“, měl už veškeré dění v republice pod kontrolou, takže samozřejmě s přehledem vyhrál.

Nová generace afrických vůdců

Tou dobou platil za jakousi naději černého kontinentu. Americký prezident Bill Clinton ho po boku etiopského Melese Zenawiho a rwandského Paula Kagameho prohlásil za „novou generaci vůdců Afriky oddaných demokracii a hospodářským reformám“. Šéf Bílého domu měl pravdu jen částečně – ze všech tří se vyklubali brutální, ale schopní diktátoři. Na rozdíl od tyranů typu Idiho Amina z první generace domovinu jen nedrancují, ale snaží se ji spravovat ku prospěchu celku. Ovšem podle jejich mínění by jim v tom opozice jen překážela, tak se jí neváhají zbavit ani násilnou cestou.

Museveniho vladařské schopnosti se nejvíce projevily při rozpuku epidemie AIDS. Krátce po nástupu do prezidentského paláce poslal šedesátku svých vojáků na Kubu. Tam je podrobili důkladnému lékařskému vyšetření a Fidel Castro ugandskému lídrovi vzápětí referoval, že osmnáct z nich má v krvi vir HIV. Museveni na rozdíl od jiných afrických představitelů včas pochopil vážnost problému a pustil se do propagačního boje založeného na písmenech ABC: Abstinuj, Buď věrný, Chraň se kondomem.

Podle údajů UNAIDS žije v Ugandě s AIDS 7,3 % populace, zatímco v nejhůře postižené Botswaně na jihu světadílu 25,2 %. Statistiky jsou v Africe vždy ošemetná záležitost, nicméně bez ohledu na desetinky je jasné, že v tomto ohledu se prezidentovi zadařilo.

Muž, který má díky plné tváři a širokému klobouku vizáž blahobytného velkostatkáře, za svůj největší úspěch vydává, že vlast stabilizoval a zbavil občanských válek, jež však dříve jako povstalec sám rozpoutával. Všechny rebely, o které v multietnických státech poblíž Velkých jezer nikdy není nouze, dokázal včas zpacifikovat, aby mu nepřerostli přes hlavu.

Jedinou výjimkou je Armáda Božího odporu vedená Josephem Konym. Její zvrhlá ideologie, kdy pomocí masakrů a zotročování lidí chce ve společnosti prosadit dodržování Desatera, přebila to, jak se dobyvatelsky vůči kmenu Acholi a dalším místním etnikům chovají vojáci Museveniho armády. Problém nevyřešil, jen přesunul, protože Kony se svými nejvěrnějšími uprchl do divočiny na pomezí Konga a Středoafrické republiky.

Kromě toho se Uganda přímo či nepřímo angažovala ve válkách v Somálsku, Rwandě, Jižním Súdánu a Kongu. Zvláště poslední angažmá, kdy Uganďané drancovali minerální zdroje svého souseda, bylo první velkou skvrnou na image regionálního staršiny, který dokáže usmířit protivníky. Ještě více si znepřátelil především donory rozvojové pomoci, když prosazoval zákon, podle nějž za homosexuální styk hrozil trest smrti. Pod tlakem Západu se z toho stalo „jen“ doživotí.

Osobní lékař jako protikandidát

Přes všechny výhrady by mohl Museveni vejít do historie se zásluhami jako otec národa, kdyby si v roce 2005 neprosadil změnu ústavy, v níž zrušil omezení na počet mandátů. V roce 2006, 2011 i letos byl vždy s přehledem zvolen už v prvním kole, i když o férovosti a svobodě hlasování nemůže být ani řeči.

Metropolitní média v Kampale v angličtině si ještě alespoň částečnou nezávislost uchovávají, ale lokální rádia vysílající v domorodých jazycích jsou nástrojem vládní propagandy. Kdo neposlouchá, musí ukončit činnost. K uzavření rádia stačí taková maličkost jako zveřejnění výsledků předvolebního průzkumu, v němž zazní jméno protikandidáta.

Tím byl o dvanáct let mladší Kizza Besigye, který Musevenimu v dobách jeho povstání proti Obotemu dělal osobního lékaře. Po zákrocích policie potřebuje lékaře občas sám – jednou skončil s postřelenou rukou, jindy s poraněným okem. Do vězení putoval už nepočítaněkrát. Naposledy v době voleb, aby snad nevyhlásil svůj odhad výsledků.

„Hodně lidí se myslí, že existují dva Museveniové – ten z buše a ten u moci. Kdyby se potkali, ani by se nepoznali,“ prohlásil Besigye pro média. „Ale existuje jen jeden Museveni. Moc pouze odhalila jeho přirozenost. Je to domýšlivý muž, který chce mít vše pod kontrolou a jehož motivuje pouze vlastní prospěch,“ dodal na účet politika, který se proměnil v prototyp diktátora, s nímž by v mládí nejspíše sám bojoval.

24. března 2016