Scénáře z Karabachu
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Střety v Náhorním Karabachu, které vypukly z 1. na 2. dubna, jsou suverénně nejrozsáhlejší od května 1994, kdy postsovětské republiky Arménie a Ázerbájdžán podepsaly příměří, zprostředkované Ruskem. Napětí se ale stupňovalo už od loňska, kdy kulometné duely, doposud typické pro konflikt nízké intenzity mezi armádou Ázerbájdžánu a arménskými oddíly v neuznané republice, vystřídalo těžké dělostřelectvo.
Od začátku dubna se přidaly tanky, obrněné transportéry a bojové vrtulníky a počet nasazených vojáků se na obou stranách odhaduje na stovky, ne-li tisíce. Výjimečný je i rozsah ozbrojených střetů: v minulých letech se téměř výhradně odehrávaly na úzce vymezených úsecích frontové linie, nyní se utkaly arménské a ázerbájdžánské jednotky od severovýchodu Náhorně-karabašské republiky po její jihovýchodní hranice. Regionální i zahraniční komentátoři spekulují o několika hlavních příčinách střetů v oblasti, kde si válka v letech 1988 až 1994 vyžádala na 30 tisíc mrtvých.
Ruská stopa
Řada zejména ázerbájdžánských analytiků se domnívá, že eskalace na karabašské frontě je iniciována Kremlem. Podle zastánců tohoto názoru se Vladimir Putin po anexi Krymu, zahájení hybridní války na Ukrajině a nasazení armády v Sýrii rozhodl konsolidovat ruskou moc v blízkém pohraničí. Ázerbájdžán, bohatý na ropu a zemní plyn, je přitom dlouhodobým trnem v očích ruských stratégů: ať již kvůli nesouhlasu místních elit s umístěním ruských vojenských základen v této jihokavkazské zemi (Rusové tu do konce roku 2012 měli velkou radarovou základnu), s dislokací ruské peacekeepingové mise v samotném Karabachu, anebo s příliš aktivistickým angažmá Baku v otázkách těžby a tranzitu kaspické ropy, což je proti zájmům Moskvy. Ve světle dramaticky zhoršených vztahů se Západem a slábnoucí ekonomiky již Rusko nemá v úmyslu využívat „měkkou moc“ – nová strategická doktrína počítá s využitím prvoplánovější „tvrdé moci“, jejíž součástí je i tzv. hybridní invaze. Podle zastánců této teorie Moskva použila jihoosetský scénář z léta roku 2008. Rusko s pomocí arménského spojence iniciovalo stále intenzivnější útoky na ázerbájdžánské pozice kolem Karabachu, což přimělo Baku k zahájení protiútoku za účelem ubránění pozic. Během protiútoku se ázerbájdžánským oddílům podařilo obsadit řadu strategických výšin a obcí. To může zavdat podnět Moskvě k protiofenzivě – prostřednictvím arménských oddílů, případně podporovaných ruským hybridním vojskem – na pozice ázerbájdžánské armády.
Tato verze se však zdá nepodložená. Ačkoliv je Jerevan od rozpadu SSSR významným spojencem Moskvy – a jediným v černomořsko-kaspickém areálu –, Arménie má zájem o udržení statu quo v regionu. Konzervování stavu, kdy Arméni kontrolují Karabach a řadu přilehlých oblastí Ázerbájdžánu, přispívá k tomu, že tato situace je mezinárodním společenstvím stále více vnímána jako danost. Zahájení byť lokálních střetů v neuralgickém bodu jižního Kavkazu – Karabachu – tak není v arménském zájmu. A jak naznačuje analýza vojenských operací, o níž bude řeč níže, arménské vojenské oddíly s největší pravděpodobností pouze reagovaly na koncentrované lokální útoky ázerbájdžánské armády.
Turecká stopa
Podle některých komentátorů zejména v Rusku se Turecko snaží využít Karabach pro vyvíjení nátlaku na Moskvu s cílem vytvořit „pod nosem“ největší země světa konfliktní zónu, která by pomohla odvrátit ruskou pozornost od podpory tureckých a syrských Kurdů a pomohla destabilizovat pro ruské zájmy klíčový region. Baku tak vytvořilo s Ankarou taktickou protiruskou alianci. V tomto kontextu se nejčastěji zmiňuje lednová návštěva ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva v Turecku – s cílem vytěsnit ruského spojence z Karabachu.
Tato hypotéza se jeví jako nejméně pravděpodobná. Ankara čelí významným bezpečnostním výzvám na více stranách, ať už jde o kurdské separatisty uvnitř Turecka (PKK), snahu severosyrských Kurdů ovládnout rozsáhlé pásmo na jih od tureckých hranic, nebo Islámský stát. Nebezpečná proxy válka s nukleárním Ruskem v Karabachu či na jižním Kavkaze je to poslední, co si Ankara dnes může přát. Turecko se navíc v poslední době snaží dát najevo Rusku odhodlání urovnat vztahy, narušené sestřelením ruského bombardéru na severu Sýrie loni v listopadu – viz např. snahy tureckých úřadů dopadnout a případně vydat do Ruska vraha ruského pilota. Navíc by do tak nebezpečného svazku zcela jistě nešel ázerbájdžánský prezident Alijev. Arménie je od roku 1992 formálním ruským spojencem, který zde má své základny a může počítat s ruskou pomocí v případě války s Baku. Ankara – nehledě na vřelou rétoriku, jíž se vztahy mezi etnolingvisticky blízkými Tureckem a Ázerbájdžánem vyznačují – se dlouhodobě brání vytvoření formální vojenské aliance s Baku hlavně ve snaze vyhnout se případnému vojenskému střetu s Ruskem. A i když Alijev veřejně manifestuje sympatie vůči Ankaře v době zhoršených turecko-ruských vztahů, i Baku se snaží vyhnout konfliktu s Ruskem kvůli Turecku.
Ázerbájdžánská stopa
Nejblíže realitě se tak ukazují analýzy řady zejména západních komentátorů. Pád cen ropy na světových tvrzích, který vyústil v dramatické oslabení ázerbájdžánské měny, způsobil výrazné oslabení ázerbájdžánské ekonomiky, na exportu ropy kriticky závislé. Sociálně-ekonomická situace v zemi se dramaticky zhoršuje. Režim, který se paranoidně bojí lidových nepokojů, se v posledních letech snaží odvést nespokojenost lidí od vnitřních problémů posilováním – a občasným vyvoláváním – obrazu vnějšího nepřítele, Arménů. To by mu v případě potřeby umožnilo zaútočit na lídry nepokojů či opozici jako na zrádce, placené, v závislosti na kontextu, Teheránem či Jerevanem. Alijevův režim, který se profiluje jako vlastenecký, léta slibuje obyčejným Ázerbájdžáncům navrácení Karabachu, k čemuž mají být využity miliardové prostředky z ropy.
Baku se tak pokouší o zpochybnění statu quo v Karabachu a na okupovaných územích. Ačkoliv ázerbájdžánští představitelé tvrdí, že preferují mírovou cestu, jak docílit navrácení Náhorního Karabachu a okupovaných oblastí pod jurisdikci Baku, ponechávají si právo znovuobsadit ztracené území i vojenskou cestou. Politickým elitám se proto může hodit – v době, kdy očekávají růst nespokojenosti obyvatelstva se zhoršující se situací v zemi, která léta bohatla z ropy a mezitím upevňovala vlastní autoritářský režim –, aby si občasným přiživováním karabašského konfliktu a hlavně zprávami o úspěších ázerbájdžánské armády získaly lidovou podporu.
Ve prospěch této verze hovoří informace z bojiště. K ránu 2. dubna se ázerbájdžánským oddílům s využitím momentu překvapení podařilo obsadit řadu strategických výšin a vesnic v severní a podle všeho i jižní části Karabachu. Teprve poté došlo k arménským protiútokům. Fyzicky sice nemůže dílčí postup ázerbájdžánské armády situaci na frontové linii výraznějším způsobem změnit. Nicméně – jak se zdá – má toto odhodlání jít do války signalizovat Arménům, že je třeba přistoupit na požadavky Baku, aby nedošlo k regulérní válce. V ázerbájdžánské metropoli se navíc mnozí domnívají, že mohou dosáhnout vstřícnějšího mírového ujednání v době, kdy je Moskva vzhledem k vlastním ekonomickým problémům méně zainteresovaná na nákladné podpoře arménského spojence. Nic však není vzdálenější pravdě. Nehledě na zhoršující se ekonomickou situaci je Moskva odhodlána své zájmy a spojence chránit. Napětí v Karabachu, ať už je způsobeno kteroukoli stranou, může Rusko využít pro upevnění svého postavení na jižním Kavkaze. A jak víme z historie, občasné snahy ukázat svaly na bojišti často ústí v nebezpečnou eskalaci, která vede k velkým válkám.
Autor je odborník na mezinárodní bezpečnost, Institut mezinárodních studií, Fakulta sociálních věd, UK v Praze