Po referendu o brexitu, prezidentských volbách v Americe a do určité míry i v Rakousku už je to jasné. Volby teď rozhoduje protestní volič, jemuž se v Americe říká „chudý bílý muž“ a v Británii maloměšťák z Midlands nebo z východní Anglie, v Rakousku málem rozhodl štýrský kovorolník. Získat takového voliče v Česku, s tím už je možné vyhrát parlamentní volby v říjnu 2017.

Na lov jako první vytáhla sociální demokracie a podřídila tomu vše, respektive obrátila svou dosavadní politiku o 180 procent. Po neúspěchu v krajských volbách se něco takového ostatně čekalo a předseda Bohuslav Sobotka to také oznámil při první vhodné příležitosti – o minulém víkendu na ústředním výkonném výboru. Ve skutečnosti jde o staronový program, který koriguje nedávné experimenty, kdy se sociální demokracie snažila změnit image na tzv. moderní levicovou stranu.

„Moderní levicová politika“ má nevýhodu, že se odvrací od tradičních levicových voličů. Sociální demokraté v západní Evropě přestali být stranou manuálně pracujících a nezaměstnaných, místo toho viděli budoucnost v mladých, bystrých, idealistických a hlavně vzdělaných občanech velkých aglomerací. Každý přece dostal šanci získat vzdělání zaručující dobré pracovní umístění, a nezaměstnaný tedy nepotřebuje pomáhat, protože si za své strádání může sám. Pod vlivem amerických demokratů začala i evropská levice tušit potenciál voličů v etnických a sexuálních menšinách, a proto položila silný důraz také na boj za lidská práva.

Chudý běloch je ten, který se do žádné ze zmíněných kategorií nehodí. Je nevzdělaný, nevlídný ke svému okolí, až xenofobní, neuznává genderovou rovnost, a dokonce nežije zdravě. Donald Trump vyhrál díky hlasům ze států, jako je Ohio nebo Wisconsin, kde nejvíc lidí kouří. Všechno by se vyřešilo, kdyby šlo chudého bělocha nějakým způsobem vymýtit stejně jako páchnoucí kuřáky. Potíž je jenom v tom, že to nejde, protože někdo musí pracovat a zajistit příjmy pro sociální experimenty.

Nechci opomíjet mladé, ale…

Předseda Sobotka vidí, že s takovou strategií neuspěla nejen Hillary Clintonová či britští labouristé, ale ani německá sociální demokracie. Ta se propadla k historicky nejhorším výsledkům na hraně dvaceti procent a není divu, když hodlá v Berlíně změnit bytovou politiku podle konceptu někdejšího venezuelského diktátora Huga Cháveze. Sobotka dříve říkal, že si budoucí voliče sociálních demokratů představuje jako současné aktivisty zelených nebo pirátů, teď ve vztahu k mladým a městským voličům ohlásil změnu: „Nechci je opomíjet, proto jsem inicioval vytvoření skupiny mladých expertů, kteří připravují doporučení týkající se mladých voličů i ekologické politiky. Ale nejsou to hlavní směry, na které se budeme soustředit,“ řekl šéf ČSSD v rozhovoru pro Právo.

Nová politika vypadá jako návrat do minulosti či ke kořenům sociálnědemokratického hnutí a bude podporovat „lidi práce“ s nízkými a středními příjmy, rodiče malých dětí a pochopitelně důchodce. Za tím účelem Sobotka chystá daňovou revoluci, která zvýhodní nižší příjmové vrstvy. To znamená návrat progresivní daně z příjmu fyzických osob, zavedení progrese pro daň z firemních zisků, v logice věci je i snížení dolní sazby DPH pro zboží široké spotřeby včetně potravin. Sobotka si tím vykoledoval kritiku od konkurence, nikdo však nepřišel s relevantním protinávrhem – ani pravicová opozice, ani hlavní soupeř, miliardář Andrej Babiš.

Bylo by možné kritizovat Sobotkovy návrhy jako čirý populismus, protože lidé v nižších příjmových pásmech neplatí díky vysokým slevám žádné daně už dnes. Ovšem pořád má Sobotkova revoluce nějakou hlavu a patu či aspoň ideologický základ – na rozdíl od Babišova protinávrhu snížit sociální a zdravotní pojistné. Vhledem k nedostatku peněz na důchody i zdravotní systém to je prostě ekonomický nesmysl. Babiš splnil očekávání sociálnědemokratických stratégů a potvrdil, že on je hlavní nepřítel rovnostářské ČSSD, který z jasně pravicové pozice hájí zájmy bohatých.           

Jak utěšit zoufalce

Sobotkova ofenziva tedy přinesla sociálním demokratům poziční výhodu. Ještě zbývá otázka, jestli program zaměřený pro „lidi práce“ zabere na „chudé bělochy“. Nemusí nutně jít o totožné sociální skupiny. Chudý bílý muž v Česku by se dal po vzoru svých amerických souputníků popsat nejspíš tak, že je mu kolem padesáti, celý život pracoval, ale teď už má oprávněné obavy, že při příštím propouštění ho šéf bez milosti a bez výsluhy vyhodí před bránu podniku. Nemá výrazné finanční potíže, protože bydlí v laciném panelákové bytě, případně vlastníma rukama vystavěl či opravil malý domek. Má však nízký plat a nutně mu vadí, že nemůže jako soused jezdit každý rok k moři, případně nemůže rozmazlovat relativně honosnými dárky své vnuky.

Přirozeně je zklamán z polistopadového vývoje a hlavně z politických elit, které se starají pouze o svůj vlastní prospěch a běžné občany jen otravují nesmyslnými předpisy. Vyhlídky nejsou skvělé, to si může ověřit jako štamgast místní hospody, kde vidí odcházet své vrstevníky ze života, aniž se v něm dočkali něčeho pěkného, maximálně nevysoké penze, která stačí na tři desítky denně.

Co se změní, když se chudému bělochovi o něco zlepší plat nebo zlevní vepřové? Daleko větší zadostiučinění mu přinese, když někdo konečně vyhází z teplých míst ty politiky, kteří ho celý život jen okrádali. Nebo dokonce může zařídit, aby se ve státu jako firmě každý odměňoval za to, co skutečně odvede, namísto toho, aby se lidé platili jen podle krásných slov či zbytečných žvástů. Tito lidé mohou stejně dobře volit třeba Babiše a nechápou, jak by jim sociální demokraté rádi vysvětlili, že právě majitel Agrofertu získal miliardy na úkor jejich mozolů.

ČSSD má pořád čas přijít ještě s něčím dalším. Pokud věrohodně slíbí, že se člověk bude moci ojetou fabií či focusem projet po pěkných dálnicích, že bude žít v bezpečné obci, že vnuci budou mít nárok na kvalitní školku a všichni na kvalitní potraviny, pak možná najde i chudý bílý Čech důvod volit Sobotku. Ale stejně nejde předem říci, jestli roztrpčenost ve společnosti není tak velká, aby nedokázala smést vedle dalších tradičních stran i sociální demokracii.