Už starověké státy vybíraly poplatky a daně. Bez příjmů se neobejde žádný režim, ať už je to absolutní monarchie se Synem Slunce sedícím na zlatém trůně, nebo oligarchie benátských kupců. Podstatnou otázkou vždy bylo, co zdanit a jakým způsobem.

Špatná taktika se mohla vymstít, protože příliš těžké nebo nespravedlivě rozdělené daňové břemeno bylo častou příčinou povstání a revolucí. Například římská říše vybírala daně (tribut) v provinciích pomocí sítě místních činitelů, kterým část vybraných peněz zůstávala „za nehty“, ať už legálně, či různými zpronevěrami. Pevné sazby předepsané zákonem platily jen v některých provinciích. Jinde měli výběrčí daní značný prostor k iniciativě a snažili se vyždímat z populace, co se dalo. Řím to toleroval, ale místní obyvatelé se proti takovému útisku někdy bouřili. Velké povstání keltské královny zvané Boudica, které roku 60 málem vyhnalo Římany z Británie, bylo částečně způsobeno neúměrným břemenem daní a korupcí při jejich výběru. Císař Nero nakonec po krvavé válce Boudicu porazil, ale při konsolidaci znovudobyté Británie pro jistotu vyměnil staré daňové výběrčí za jiné.

Středověké státy nejraději zdaňovaly půdu, se kterou nebylo možno nikam utéct a jejíž rozloha i hospodářská hodnota se daly objektivně změřit. Když normanský vévoda Vilém dobyl roku 1066 Anglii, zjistil, že daňový systém zděděný po svržených anglosaských králích není příliš efektivní; existovala sice daň z hlavy, danegeld, jenže dlouho trvající nájezdy vikingů připravily zemi o většinu zlata a stříbra (dodnes se při vykopávkách v Dánsku nachází více mincí s portrétem anglického krále Eduarda Vyznavače než v Anglii samé). Roku 1085 tedy zahájil velké sčítání lidu, půdy a majetku, jehož výsledkem byla Kniha soudného dne (Domesday Book). Daňový průzkum šel do takových detailů, že dodnes víme, kde se před tisíci lety na anglických řekách daly dobře chytat ryby. Král Vilém notně předběhl svoji dobu; další podobně podrobné sčítání pro daňové účely se v Británii uskutečnilo až roku 1873. 

Vilém Dobyvatel si své knihy dlouho neužil, zemřel již rok po jejím dokončení. Jeho následovníci ji ale využívali značně kreativně, například výběrem nové daně z obdělávaných pozemků, jejíž výše se stanovovala mimo jiné podle počtu pluhů v hospodářství (carucage). Díky této nové dani si vykoupil svobodu král Richard Lví srdce, kterého ve Vídni zajal štýrský vévoda Leopold a za jeho propuštění požadoval po Anglii výkupné ve výši 35 tun stříbra. Byla ale natolik nepopulární, že ji další králové raději zrušili.

Ve vrcholném středověku evropské obyvatelstvo značně narostlo a zároveň se poněkud zlepšila bezpečnostní situace v západní části kontinentu. Velké nájezdy Maďarů, Avarů, Vikingů, Pečeněhů, Tatarů, Mongolů a dalších plenitelských národů byly kolem roku 1300 už minulostí. V míru se dobře daří obchodu a rostoucí počet obyvatel znamenal, že potenciálních zákazníků bylo víc. Rozvíjející se obchod se pro zemské a městské kasy stal dalším zdrojem peněz. Místem výběru přitom často nebývala státní hranice, ale města, ve kterých byli zákazníci. Například v českém království bývalo daleko pohodlnější vybírat cla a jiné daně až před prodejem samým než někde v pohraničních lesích. Na Starém Městě dodnes stojí Týnský dvůr zvaný Ungelt, kde se ve středověku museli zastavit všichni cizí kupci, složit zde přivážené zboží a nechat si je proclít. Mechanismus fungoval zhruba pět set let. Ani po jeho zániku úplně nezmizela snaha zdaňovat zboží přivážené do města z okolních vesnic. Pamětníci poslední takové daně ještě žijí. Daň potravní neboli „akcíz“ se na vjezdu do Prahy vybírala až do roku 1942 a v Itálii ještě po skončení války. Pražští „financové“ prohledávali i tramvaje překračující hraniční čáru města. Smrtícím nepřítelem se „akcízu“ stal rozvoj individuální automobilové dopravy. Přepravní proudy na městských výpadovkách narostly kolem roku 1950 natolik, že už je nešlo podrobit účinné kontrole.

Řekni, kolik vyděláváš

Daň z příjmu, která nám dnes přičinlivě ukusuje z výplatních pásek a autorských honorářů, je relativní novinkou. Pokud se osobních daní týkalo, bývalo historicky jednodušší vybírat daň z hlavy a z majetku. Hlavu a majetek je před daňovým úředníkem těžké ukrýt, na rozdíl od příjmu, realizovaného až donedávna vesměs v hotovosti. Nejsilnější motivací k zavádění moderní daně z příjmu byly války. Až do vzniku dnešních rozsáhlých sociálních systémů platilo, že zbrojení a válčení je nejdražší aktivitou, které se státy věnují. Například v krizových letech 1937–1938 přesáhly československé vojenské výdaje neuvěřitelných 10 procent hrubého domácího produktu, a to šlo teprve o přípravu na nadcházející ozbrojený konflikt, ne o boje samé.

Vojenské výdaje často dohnaly státy k bankrotu. Například boje s Napoleonem způsobily, že tehdejší Rakousko zbankrotovalo hned dvakrát, v letech 1811 a 1816. První experimenty se zaváděním moderní daně z příjmu narážely na skutečnost, že většina populace moc velké příjmy neměla. USA zavedly daň z příjmu poprvé roku 1861, na prahu občanské války. Byla stanovena jako 3 procenta z příjmu nad 800 dolarů ročně. Najít daňové poplatníky se však ukázalo jako velmi obtížné; k takovým příjmům se přiznal ani ne každý stý Američan. V roce 1873 platnost zákona o dani z příjmů vypršela a zákon nebyl obnoven.

Trvalou federální daň z příjmu zavedly Spojené státy až roku 1913 a bylo k tomu potřeba ústavního dodatku (šestnáctého). Původní znění ústavy totiž pro přímé daně vybírané od jednotlivců předpisovalo nepraktické podmínky. Zprvu byla ale daň z příjmu v poměru k hrubému domácímu produktu téměř neviditelná. Za jejím prvním velkým posílením, téměř z nicoty až na úroveň 5 % HDP, stál vstup Spojených států do první světové války. Až do té doby měly USA jen velmi nepočetnou pravidelnou armádu; indiánské války skončily definitivně kolem roku 1890 a velký konflikt s britskou Kanadou ani s Mexikem se nepředpokládal. Nasazení amerických vojáků na evropské západní frontě a související expanze válečného námořnictva však byly velmi finančně náročné a měla je zaplatit právě daň z příjmů. Už roku 1917 převýšil její výběr objemem výběr cel, která byla až do té doby hlavním
zdrojem příjmů federální pokladny.

Po skončení války poklesly sazby americké daně z příjmů zhruba na poloviční úroveň, kolem 2 % HDP, a velká hospodářská krize se svou všudypřítomnou nezaměstnaností udělala v grafu ještě větší zub. Výběr cel opět na několik let převážil daň z příjmů a v roce 1934 ji převýšil asi třikrát. Pak ale přišla další, ještě mnohem náročnější a destruktivnější válka: proti Hitlerově říši a císařskému Japonsku zároveň.

Na rozdíl od první světové války byla ta druhá pro Ameriku potenciálně zničující. Národní energie a kreativita, vybuzená už náhlým japonským útokem na Pearl Harbor, se do válečného úsilí zapojila na sto procent. A jednou z důležitých otázek k vyřešení bylo, jak co nejefektivněji vybírat peníze na vedení průmyslové, extrémně drahé války, a nezpůsobit přitom inflaci ani státní krach. S účinnou odpovědí přišel malý tým expertů, jehož pracovníkem byl mladý muž jménem Milton Friedman. Až do té doby se daň z příjmů odváděla jednorázově ročně, kolem patnáctého března, a to za celé minulé zdaňovací období (v ČR takto dodnes platí daň z příjmu ty OSVČ, jejichž daňová povinnost je nízká). Friedmanův tým navrhl jiný mechanismus výběru. Zálohy na daň z příjmu měl místo zaměstnance odvádět přímo zaměstnavatel a strhávat je z výplaty. Poplatník tak svoje daně nikdy neměl v ruce – peníze šly rovnou do státní kasy.

To, že u zrodu záloh na daně stál právě velký liberál Friedman, je jedním z velkých paradoxů dějin. Režim zálohování daní se totiž nesmírně osvědčil, zejména z hlediska státu. Jednak umožnil efektivně vybírat daně z příjmu i od hůř placených zaměstnanců, kteří byli dříve pro úřady nezajímaví; ale hlavně jeho psychologický účinek je jiný. Musíte-li odvést státu peníze, které už jste předtím několik měsíců drželi, a to ještě navíc velkou částku za celý rok naráz, uplatňuje se mechanismus takzvané averze ke ztrátě (loss aversion). Lidé se zkrátka svého majetku, když už si na něj jednou zvykli, vzdávají neradi. Průběžné každoměsíční strhávání peněz z výplaty ještě dřív, než nám dorazí na účet, však tento účinek nemá. Miliony lidí si navykly na to, že „čistá mzda“ a „hrubá mzda“ jsou dva různé pojmy, a počítají už jen s tou čistou. Tak jsou poplatníci ochotni tolerovat daleko vyšší daňovou zátěž než v dobách, kdy placení daní probíhalo postaru, zpětným odvodem peněz z vlastního účtu jednou ročně.

Miltonovo opatření pro dobu války bylo příliš dobré. Přežilo její konec a inspirovaly se jím další státy světa, včetně těch, jejichž vojenské výdaje jsou mizivé. Fiskální konzervativci svedli v 50. a 60. letech s mechanismem zálohování daní marný ústupový boj. Dnes jsme na něj zvyklí jako na samozřejmost a žádný významný politický směr Západu nepožaduje jeho zrušení.