Měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždy. Dnes už kultovní výrok bývalého ruského premiéra Viktora Černomyrdina na českou anabázi s povinným rokem mateřské školy sedne jako ulitý. Vláda nejprve s velkou slávou něco nařídila, aby tak pomohla hlavně zanedbávaným dětem z vyloučených lokalit. To byl jistě chvályhodný úmysl, realizace je ale už tradičně slabší. Zatímco na běžného rodiče čekají nové povinnosti a na školky četné papírování, děti z problémových rodin se do předškolních zařízení dál neženou.

Jistě, je tu „individuální vzdělávání“. Možnost pro rodiče, kteří děti do školky principiálně posílat nechtějí, a přitom se o ně vzorně starají. Stát je na oplátku zavalí administrativní zátěží všeho druhu. Nejprve musí tři měsíce před začátkem školního roku své rozhodnutí ohlásit a zdůvodnit. A pak s dítětem chodit co čtvrtrok na povinná přezkoušení – z čeho, to mnohdy netuší ani ředitelé školek. Pětiletý distanční student by měl ovládat stejné dovednosti jako jeho spolužáci. Jaké? Umýt si ruce a zapnout poklopec? Vybarvovat a postavit věž z kostek? V případě individuálního vzdělávání dětí na ZŠ se navíc přezkoušení koná obvykle jednou za půl roku. Je naprosto absurdní, že „znalosti“ a dovednosti pětiletých dětí je nutné kontrolovat častěji než znalosti osmáka.

Absurdit v zákonech je samozřejmě mnoho a některé jsou problematičtější než povinný rok ve školce. Problém není ani ve věku dětí. Je pravda, že děti v některých západních zemích nastupují do vzdělávacích zařízení povinně v dřívějším věku. Problém je v metodě. Stát se při vytváření zákonů nesmí ohlížet v první řadě na ty, kteří žádné zákony nedodržují. Nemůže vůči občanům aplikovat presumpci viny na základě prostého faktu, že někteří lidé jsou podezřelí. Omezování svobod většiny kvůli menšinovým odchylkám je cestou do pekel a nezačíná ani nekončí školkou. Nefunguje ani ve prospěch těch, které má chránit, a ubližuje těm, kteří takovou „ochranu“ nepotřebují.

Systém sociálněprávní ochrany dětí ve Velké Británii nebo v Norsku, který našince právem děsí, rostl a sílil po každém případu utýraného dítěte. Společnost při pohledu na zohavená tělíčka sama volala po silnější kontrole. Umučené děti ale nezmizely, zato přibylo rodin polských instalatérů, kterým doma zbyl jen prázdný pokojík a oči pro pláč. Lidé, kteří děti vědomě týrají, totiž často podezřelí nejsou. Protože jakkoliv jsou zvrhlí, vědí, že dělají něco špatného, na co společnost hledí nepříznivě a co zákony trestají. A tak právě tito lidé přeslušně zdraví sousedy, mají vypulírovanou domácnost a na paní ze sociálky působí jako moc harmonická rodina. Snaží se nezavdávat záminku. Naproti tomu lidé, kteří děti vědomě netýrají, mají často spory v sousedství, doma nějaký ten binec a na paní ze sociálky koukají, jako kdyby spadli z višně. Přiznají problémy v manželství, nějakou tu skleničku v přítomnosti dětí nebo lepanec za drzé chování. A už se vezou.

Češi na rozdíl od Němců nebo Skandinávců instituce ani pravidla moc vážně neberou. V tomto ohledu jsme naštěstí lajdácký národ, co se naučil nesmyslná nařízení očůrat. Většina školek tak malé záškoláčky nijak hrotit nebude. S rodiči se dohodnou na vlastních zásadách, nebudou je hnát s každým bolením bříška k lékaři pro razítko ani hlásit sociálce, že se rodina zdržuje v zahraničí na dovolené, odkud si dítě přiveze za týden víc vjemů, než získá ve školce za tři měsíce. Ale nikdy nevíte, na koho narazíte. Internetem kolují první „oznamy“, v nichž školky rodičům sdělují, že za dvacet neomluvených hodin je nahlásí na OSPOD. Jinde je po třech dnech absence nutná omluvenka od lékaře. A mimo nemoc může rodič dítě omluvit jen na deset dní v roce. Jedna dovolená u moře, jedny hory, nějaký pohřeb, svatba, křtiny, a už jsou u vás doma. Můžete nám ukázat, co máte v ledničce?

Několik tisíc zanedbaných dětí, kvůli kterým nám nenechavé pracky zase o něco více zasahují do života, se do školek dostat jaksi nepoštěstilo. Regiony Přerov, Most nebo Chomutov hlásí, že mnohé děti se ani nepodaří „dohledat“, protože se nezdržují na adrese bydliště. Proti jiným rodičům bylo zahájeno přestupkové řízení. Dostanou další pokutu, kterou nezaplatí, a přibude jim jedna nová exekuce. Děti z vyloučených lokalit mívají stovky neomluvených hodin i ve škole. Žádný zákon to nezmění. Společnost je buď může nechat zcela napospas destruktivnímu okolí, nebo se jim snažit pomáhat individuálně. Tyto děti potřebují hlavně nové zážitky a pocit, že jsou přijaté a užitečné. To instituce většinou zprostředkovat nedokážou. Můžeme se bavit například o předškolních klubech, které by mohly vzniknout přímo na problémových sídlištích. Ale nemůžeme jejich záchraně obětovat vlastní svobodu. Jinak to dopadne jako vždycky.