Otázku položenou v titulku si možná kladli malířka a fotografka Barbora Šlapetová a sochař Lukáš Rittstein, když se poprvé vydali do džungle Papuy-Nové Guiney za místními domorodými kmeny. V zapadlých částech ostrova objevili zapomenutý a civilizací nedotčený svět pravěké éry. A protože jsou oba vzděláním umělci, vyvinul se z jejich návštěv osudový projekt: počáteční cestovatelský zájem se proměnil v rozsáhlé, několik let trvající multimediální umělecké dílo.

Šlapetová i Rittstein snili už od dětství o cestách do neprobádaných krajů naší planety. Rittstein, aby unikl šedi socialistických sídlišť a nudě někdejší televizní produkce, vytvářel modýlky lodí, mimozemšťanů a scénicky komponovaných tajuplných krajin, inspirovaných četbou dobrodružné literatury. To Šlapetová chodila po knihovnách a bádala v cestopisné literatuře a mapách. Pak se oba potkali na studiích Akademie výtvarných umění v Praze, stali se z nich životní partneři a pustili se do plánování, jak své dětské sny a touhy proměnit v realitu. Vydali se tedy na zmíněnou Papuu-Novou Guineu, o níž slyšeli, že se na některých jejích územích ještě pohybují kmeny, které dosud neviděly bělocha.

První setkání byl šok, romantické představy mladých evropských dobrodruhů vzaly za své. Na ostrově sice skutečně šlo najít lokality, kde domorodci žili stylem doby kamenné, jenže nebyl to život uprostřed zeleně a věčně kvetoucí flóry, nýbrž tvrdý svět nelítostného boje o život. Oba našinci nacházeli hladem a nemocemi strádající domorodce, kteří s kamennými zbraněmi v ruce zápasili o potravu i o místa lovišť s okolními kmeny. Nicméně to byl až druhý pohled. První, co oba uviděli, byl ruch letiště a okolních tržnic, kde domorodí Papuánci v potrhaných tričkách, dychtící po výdobytcích naší civilizace, nakupovali mobily, moderní ošacení a léky. Ejhle, brutalita dvojího druhu: jednak nemilosrdné přírody, v níž přežít s holýma rukama není obraz bájí, jednak nenasytného byznysu, který se rychle přelévá do života nic netušících domorodců. Oba čeští umělci nakonec pochopili, že sledují, jak silnější kultura pohlcuje tu slabší.

Zákon přírody je zákon kosmu

Přes ztrátu romantických iluzí se Šlapetová s Rittsteinem do ostrova zamilovali a od roku 1998 sem podnikli devět cest. Nejčastěji se vraceli na dvě místa, fascinující na dálku už tím, že k jejich kultuře patří kanibalismus: do vesnice nížinných nomádů Korowai Batu a mezi obyvatele horského kmene Yali Mek. Po opakovaných návštěvách těchže oblastí byl pár konsternován zjištěním, že životní styl domorodců se rychle mění vlivem přijímání civilizace. Tak třeba absolvovat dvě cesty po půl roce znamenalo přiletět do světa o několik století později. Domorodci za tu dobu totiž vpluli do světa vyspělé techniky a sofistikovaného obchodu. Začali navštěvovat města, poznali velkolepý svět reklam a vymožeností současné techniky, jenže když jim Šlapetová ukázala černobílé fotografie, které s nimi v džungli pořídila, nechápali, proč na obrázku mají šedou kůži.

Umělci si uvědomili, že brzy nebude o životě domorodců, jejich myšlení a kosmologických mýtech vidu ani slechu. Mladí Papuánci, kteří si koupili oblek, mobil a odešli studovat do města, se k tradicím přestali hlásit. A tak přišlo na nápad zaznamenat prastarou mytologii podle vyprávění posledních žijících pamětníků. Jejich hovory se natáčely, pak překládaly do indonéštiny a angličtiny a nakonec do češtiny. Nejpodrobněji jsou papuánské mýty zachyceny v knize Nepřistupuj blíž (2009), ale konfrontace výpovědí dvou zmíněných kmenů se objevila již v knize Proč je noc černá (2004), která v roce 2005 získala cenu Magnesia Litera za objev roku.

Ceněné knížky ale neznamenaly dost. Šlapetová si uvědomila, že fotografií ani slovem nezachytí ono nehmotné nadpřirozeno, jemuž se domorodci vyznávají. A tak začaly vznikat autorčiny kresby, bohaté na detaily a nepochopitelná spojení věcí, přesně ve stylu květnatých vyprávění Papuánců, kteří kromě hlavního příběhu popisují všechny drobné jevy i vjemy kolem. Jako bychom stáli před obrazy vystupujícími ze snů a nevědomých stavů mozku. Ty kresby nejsou surrealistické ani se neodvolávají na Freuda. Jsou to obrazy obyčejné reality, která donedávna přírodní lidi uprostřed džungle obklopovala a kterou brali za přirozenou. Podnětů k jejímu zachycení fotografií, filmem, kresbou či vtělením do soch byl nespočet. Pár tedy rozvíjel akce, jež by se daly popsat jako splynutí moderního happeningu s rituály posledních pravěkých lidí. Ostatně jednu iniciovali domorodci sami. Na dotaz jednoho z náčelníků, zda máme také my svého náčelníka, se mu dostalo vyprávění o Václavu Havlovi a jeho životě. Náčelník si našeho náčelníka začal považovat a výsledkem jejich „vztahu“ byla jakási „korespondence“, v níž si navzájem vyměňovali různé otázky a odpovědi.

Jiný projekt vzešel z otázky, máme-li rovněž náčelníky, kteří cestují do nebe. Podle papuánské představy je svět rozdělen do tří sfér, mezi kterými lze cestovat dýmem. V noci vidíme hvězdy, oči spících bytostí (lidí a zvířat), již kontrolují svoje spící těla na Zemi a brzy zrána se rychle vracejí do svých těl. Tak vznikl nápad kontaktovat kosmonauty. Šlapetová oslovila NASA a rezultátem byla spolupráce s astronauty Leroyem Chiaem a Koichim Wakatou. Šlapetová za nimi nejprve zajela a fotografovala je v jejich domácím prostředí – v kuchyni, koupelně či obýváku. Následovala cesta za Papuánci. Sešli se tak dva náčelníci, kteří měli za sebou zkušenost s cestováním do nebe. Z tohoto setkání pocházejí také Barbořiny fotografie a krátké sekvenční filmy, v nichž se mezi domorodci (většinou ovšem oděnými v tričku a kalhotách) pohybuje astronaut ve skafandru, jako by mezi ně vždy patřil.

Prase vyvržené daleko od přírody

Rittsteina zajímá práce s materiálem. První „papuánská“ sochařská práce vznikla de facto rovněž jako reakce na otázky domorodců, jak se živíme a co děláme. A sochař, aby ukázal, že k bílé duši patří nejen materie, ale i umění, začal odlévat obličeje a různé části těl Papuánců. Doma vše zpracoval a příště přivezl odlitky z laminátu s sebou. Předal je formou rituálního happeningu (akce Přemístění, 2008): v Praze umístil Václav Havel odlitky do připravené chlupaté textilie, kterou Rittstein na hornaté plošině uprostřed Papuy nafoukl a pověsil na strom. Papuánci ji sňali, odnesli do vesnice, rozstříleli šípy, vyndali odlitky a na zbytku vyvrhli prase.

Domorodé rituály a animistické představy prolnuly Rittsteinovu tvorbu nejsilněji v cyklu Les (2006–2009). Dominuje mu živočišný, blíže neurčený oblý tvar (může asociovat srdce, buněčnou bublinu, velrybu vyvrženou na břeh). Z těla vytékají nebo vyrážejí stříkance v podobě amorfních, tekutě vyhlížejících forem. Jindy je v srdcovitém tvaru kráter, jako by způsobený dopadem meteoritu, a cákance energicky tryskají do okolí. Součástí všech soch je umělý kmen. K němu se upínají svými pacičkami ona beztvará těla, hledající poslední záchvěvy své existence. Autor zde zhmotnil své představy z džungle: obrazy o bytí, které, zdá se, nám uniká a mizí do jiné dimenze. Poslední socha této série (Nalezená ztráta) naznačuje nalezení jiné existence. Vyprázdněné a vyčištěné roury, k nimž se jsoucno upírá, poskytuje místo k přijetí odlišné formy existence, jež odpovídá globálním proměnám planety.

Rittstein je skvělý vypravěč nehmotných jevů a neviditelných pocitů a tvůrce soch nabitých symbolickým sdělením. Tak tomu je i v jeho zatím poslední sérii Dálnice, jíž vévodí dadaisticky halasné sochy monumentálních autoptačích hybridů. Automobily, zrovna tak jako další materiální produkty lidských mozků, jsou metou našich životů. V Rittsteinových sochách se však auta stávají fragmenty vraků, které ztrácejí svůj původní účel, protože jim schází polovina. Ta se mění v ledňáčka (ve starověku byl tento pták symbolem míru, blaženosti a šlechetnosti), který nás odklání z rozjeté dálnice a ponouká k putování jinam. Jako by říkal: má bytí v blahobytu ještě smysl?

Od řecké filozofie, která v 6. století před naším letopočtem skoncovala s mýty a přiklonila se k materialistickému přístupu vnímání skutečnosti, západní lidstvo vykonalo dlouhou cestu. Intuici, instinkt a spontaneitu jsme postupně nahradili téměř jednostranným příklonem k rozumovým úsudkům a nechali se strhnout karteziánskou vidinou hvězdné pozice člověčenstva ve světě: člověk se počal vidět jako entita vydělená z přírody a přírodu ovládající, protože lidské bytosti umí myslet a neustále zdokonalovat svá poznávání. Ale neobrátila se naše tak opěvovaná schopnost proti nám? Šlapetová s Rittsteinem na to nedávají jasnou odpověď. Pouze vizuálně konstatují své pocity, které se rodí z konfrontace dvou odlišných světů. K hledání smyslu života se obrátili poprvé staří Řekové. Dnes jsme na zatímním konci tohoto pátrání a daleko od přírody: „Nejsme v současné době tam, kde to začalo, a nezápasíme s otazníky, které trápily antické filozofy?“ ptá se Jeannette M. Gaganová ve své knize o šamanismu Putování. Anebo se blíží pravdě Lukáš Rittstein, když říká, že jeho „sochy jsou pozitivní vizí o nalezení balance mezi přírodním a technickým světem“?

Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein: Všechno je jinak. Výstava v centru současného umění DOX, Praha, trvá do 8. 6. 2015.