Debata o řecké krizi připomíná padesát let starý příběh ze studentských protestů v Itálii. Tehdy se známý komunistický režisér Pier Paolo Pasolini zastal policistů, kteří studentům násilím bránili v demonstracích a obsazování univerzit. Režiséra nezmýlilo, že studenti bojovali za sociální spravedlnost i další levicové hodnoty. Konflikt podle něho neprobíhal mezi pokrokovými studenty a ozbrojenou rukou nenáviděného kapitalismu.

Na náměstích mezi sebou bojovali dobře živení synové bohatých rodin z univerzit a potomci chudých venkovanů ze Sicílie a Kalábrie, kteří byli rádi, že získali místo u policie. Z třídního hlediska byli marxistům blíž chudí policisté.

Pasolini se ovšem nemusel odvolávat na třídní učení, stačil by mu zdravý rozum. Ten přirozeně chápe, že revolta bohatých nemusí chudé vzrušovat, protože bohatí považují za sociální spravedlnost udržení svých výsad. Proto také neměly studentské vzpoury žádný efekt.

Eurozóna sama rozhodne, jestli končí

Stejně může zdravý rozum hodnotit referendum, při kterém Řekové jednašedesáti procenty hlasů odmítli reformní návrhy zahraničních věřitelů. Řekové se tedy vzbouřili proti globálnímu kapitalismu, nebouří se ovšem nuzáci, které chtějí bezcitní kapitalisté úplně ožebračit, ale občané země, která patří v Evropě k těm bohatším.

V referendu se bránili, aby se důchody vyplácely za podmínek, které by byly přísnější než dosud, ale stále ne tolik přísné jako v Česku a dalších postkomunistických zemích. Svým hlasováním zamítli zvýhodněnou sazbu z přidané hodnoty na bydlení a oděvy, různé další daňové výjimky a privatizaci velkých státních firem, které zajišťují bezstarostný život statisícům rodin. Místo toho žádají odpuštění dluhů a další finanční pomoc.

Srovnání s italskými studentskými bouřemi šedesátých let podtrhují životopisy lídrů řecké revolty. Odstupující ministr financí Janis Varufakis přednášel na univerzitě v Cambridgi, jeho nástupce Eukleidés Tsakalotos studoval v Oxfordu. Ani jeden z bojovníků proti globálnímu kapitalismu nepocházel z chudých poměrů a o nouzi si nejvýš něco přečetli. Také se nestali mluvčími chudých, ale nově zbohatlých příslušníků střední třídy, kteří si chtějí udržet i v dobách krize vysokou životní úroveň, a tedy výsady nízkých daní či dobrého zaměstnání od státu. Více než tři čtvrtiny populace hlasovaly proti reformním návrhům věřitelů v Pireu, kde sídlí největší státní přístav, v Heraklionu, kde řadu lidí živí státní letiště, a na ostrovech jako je třeba Samos, kde dosud platili nižší sazbu DPH.

Zdravý rozum tomu chybí zvláště při pohledu zvenku. Obvyklý vtip k referendu říká, že Němci teď budou muset platit vyšší daně, aby naplnili řecké bankomaty. V tom se dá ještě nějaká logika najít. Němci mají dost peněz, jen ať platí. Pokud ovšem evropští lídři odepíšou řecké dluhy a poskytnou další půjčky, pak budou bankomaty v Aténách a Soluni plnit také Lotyši a Slováci, kteří jsou významně chudší než Řekové.

Když se teď eurozóna odhodlá k tak nesmyslnému kroku, zpochybní v první řadě sama sebe. Proč setrvávat v systému nebo vstupovat do systému, který přerozděluje od chudých k bohatým, trestá poctivou práci a odměňuje lehkovážnost? Jednoznačně to řekl polský expremiér Jaroslaw Kaczyński. Jeho země podepsala stejně jako Česko závazek, že v budoucnosti přijme euro. V reakci na řecké referendum Kaczyński upozornil, že to také může být za čtyřicet let.

Eurozóna může zachraňovat Řecko, ať to stojí, co to stojí. Definitivně tím však ukončí ambiciózní plán, podle kterého společnou měnu přijme každý člen Evropské unie.