Skandál ve Word Press Photo, tím žila před pár týdny veřejnost. Světoznámá novinářská fotografická soutěž suspendovala vítěze jedné ze svých kategorií a vítězná fotografie prošla bubnovou palbou kritiky. Co se děje ve světové fotografii? Je to jen série letošních technických problémů, nebo jde o hlubší potíže respektované soutěže?

World Press Photo kromě deklarované edukativní činnosti, založené na přehledu nejlepších světových fotografií roku, získala svoji vážnost hlavně tím, že měla dar nastolovat a otevírat problémy, které přesahovaly prostou přehlídku The Best of, které byly na pohled neviditelné, jež však určovaly agendu ve světě fotografie. Letošní ročník World Press Photo se ale z této charakteristiky tak trochu vymyká. I letos totiž nastolil otázky, které se dotýkají samé podstaty fotografie jako žánru. Tentokrát to však nebyl on, kdo ty otázky nastolil, otázky naopak nastolila celková problematičnost jeho směřování – a otevřela prostor pro zajímavou a vážnou diskusi. Diskusi jdoucí až na samu dřeň uvažování o fotografii jako žánru. Diskusi o tom, jak fotografie představuje svět.

Modré s volánkem, žluté po kolena

V té letošní World Press Photo diskusi jde totiž o tu asi nejzákladnější otázku. Jde o to, zodpovědět si, jak v tom velkém vyprávění příběhu fotografie vlastně fotografie vnímáme. Protože obvykle o fotografii – tedy to, co nazýváme fotografií a jejíž výsledek vidíme všude kolem sebe, v novinách, na billboardech, v knihách, v albech, na Facebooku – nijak zvlášť nepřemýšlíme, prostě ji intuitivně chápeme jako jednoduché zrcadlo. Odrazovou plochu, která zároveň umí tento odraz skutečnosti věrně zmrazit a libovolně reprodukovat v nekonečném množství stále stejně kvalitních kopií. Podobně jako kdysi bylo ideálem malby věrně zachytit podobu portrétovaného, krajinu či obydlí zadavatele práce, stejně tak dnes chápeme limit a účel fotografie – jako cosi, co si kupujeme a co vnímáme díky přesnému záznamu události nebo skutečnosti. Jaké šaty si mám koupit? říká žena v obchodě. A aby se dočkala odpovědi, posílá přes WhatsUp fotografie modrých s volánkem a žlutých až po kolena. To je fotografie a to je to, jak ji chápeme selským rozumem – a o mnoho dál už nepotřebujeme jít nebo o tom přemýšlet.

Jenže právě toto chápání, byť se to zdá jako naprosto jasné a nezpochybnitelné, je kupodivu zároveň také nekonečně, byť v jemném smyslu chápání, daleko od pravdy. Proč? Fotografie jsou obrazy. A obrazy – filozoficky vzato – nejsou nic jiného než plochy, které mají pro nás význam. Přesněji řečeno, fotografie nejsou otisky skutečnosti, tedy něco jako výraz božského plánu nebo řekněme převod reality na papír. Jsou to dost komplikované lidské abstrakce, které umějí vnější svět, složený ze čtyř dimenzí (ano, nesmíme zapomínat na čas), zaznamenat do dimenzí dvou a učinit ho představitelným. A jelikož to činí technickými prostředky a postupy, které stojí mimo vůli lidského ovlivňování, tak nám zároveň dávají „jistotu“ důvěry uvěření v to, že kdykoli uvidíme fotografii, skutečně vidíme otisk toho, co se někde stalo, byť jsme u toho fyzicky nebyli přítomni.

A kde je tedy ten rozpor, kde je tedy ta nepravda o pravdě fotografie, o níž byla řeč výše? Je to vlastně docela prosté: abychom nalezli podpovrch fotografie, potřebujeme zvolit jinou perspektivu našeho uvažování o fotografii. Při jejím ohledávání totiž v běžném provozu a přemýšlení nevnímáme a příliš si neuvědomujeme, že fotografie nejsou nic jiného než symboly, které musíme dekódovat, a že míra dekódování závisí na zkušenosti, kterou s tímto procesem máme. Jako Einsteinova teorie relativity přikrývá „věrně“ skutečnost viditelného newtonovského světa, tak ta samá teorie v ten samý okamžik v sobě skrývá i paradox dvojčat, které každé stárne jinak, tedy jev, který není selským rozumem zcela pochopitelný, protože zkušeností neviditelný. Stejné tajemství je ukryto i ve „věrné“ fotografii a stejné „paradoxy dvojčat“ skrývá i prohlížení fotografií.

Právě při dekódování totiž přichází problém fotografie. Jsme omezeni dvěma rozměry a jsme omezeni významy, které tam jsou, jež však buď nejsou vůbec patrné, nebo jsou patrné jen pro ty, kteří je chtějí hledat. Fotografie má totiž, byť je jen dvojrozměrná, i svoji hloubku. Fotografie není jen povrch, který přelétneme jedním pohledem, zachytíme se na postavách, věcech, scéně. Fotografie je do značné míry i to, co na ní není na první pohled vidět. To je ta jiná perspektiva. Podstatou fotografie je mimo to, co na ní vidíme, také to, co je vně rámu fotografie. To, kam objektiv fotoaparátu nedosáhl. Podstatou fotografie je i čas, který byl před stiskem spouště, a byl i poté, co fotografie vznikla. A fotografie je i to, co leží pod povrchem viditelného obrazu. Pokud z obrazu uřízneme, na co se diváci dívají, je snadné vzbudit dojem, že se dívají na nahé ženské tělo, ačkoli ve skutečnosti pozorovali mraveniště.

Z Bejrútu přes Afghánistán do Íránu

A tohle všechno nás léta učila World Press Photo na fotografiích nalézat. Tyto paradoxy vnímání, co je za fotografií, a proto jsme roky právě za toto soutěž milovali. Chcete příklady? Pojďme si projít pár posledních ročníků soutěže a popovídat si o vítězných fotografiích a pojďme si na jejich příkladech objasnit ony paradoxy vystoupení z rámu.

Rok 2006. Na obrazu je skupina mladých lidí v autě. Za nimi rozvaliny města roky sužovaného válkou. Při zběžném čtení banální obraz skupinky mládeže fotící si trosky Bejrútu po náletu. Jakoby další z obrazů utrpení místa, kde došlo k válce. Jenže jaký hluboký omyl! Tady nejde o Bejrút, zapomeňte na obvyklé obrazce zachycování hrůz. Tahle fotka je jeden z nejdůležitějších postmoderních obrazů války, protože ji utrpení jako sdělení vůbec nezajímá. Na té fotce jsou kulisy války jen rámováním scény a odlákáváním před vlastním smyslem. Ta fotografie je totiž unikátní a hluboký vhled na válku jako na spektákl. Čtení podpovrchu této fotografie sděluje neuvěřitelně silný moderní příběh. Opouští zavedené stereotypy zobrazování utrpení a neobvykle chytrým způsobem otevírá dimenzi touhy moderní společnosti nahlížet na vše kolem sebe jako na pořad v televizi. Válka, mrtvoly, zbořeniště, krev, bolest – to vše je jen potrava pro úlovek historky, která se dobře vypráví. Fotografie jako ironický pomník pýchy dnešního člověka.

Rok 2007. Na snímku americký voják, podle popisku v Afghánistánu, buď během odpočinku, nebo třeba těsně po výbuchu, kdy si každý zbude jen sám sobě. Vítězná fotografie je trochu rozmazaná. Banální čtení fotografie se ptá, jak to, že zrovna tato fotografie bez akce, příběhu symbolu války, a navíc ještě tak esteticky „porouchaná“ mohla vyhrát. Druhé čtení opět fotografii otevírá jako hluboký příběh nelidskosti války, právě zobrazený těmi nejjemnějšími chirurgickými nástroji: pomocí motivu, že válka není jen vítězné dobytí kóty, dramatický boj o záchranu raněného vojáka, ale také – a možná zejména – čas obyčejných přestávek, banálních všedních chvil, které však válka naprosto a bez náhrady ničí. Ta na pohled banální fotografie je obrovské humanistické poselství všem armádám světa – je jedno, za co bojujete, ale proboha už toho nechte. Ta vaše svinská válka (jakákoli válka na jakékoli straně) zničila a ničí jakýkoli čas lidí, kolem nichž prochází. Zabila i ten nejobyčejnější okamžik odpočinku vojáka a udělala z něj jen další nekonečnou porci strachu.

Rok 2009. Ženy na střeše nějakého domu kdesi v muslimském světě. Kamsi křičí, na koho, to ale nevidíme. Objektiv neukazuje celou scénu, neznáme příjemce toho pokřiku. Ale právě tento nedostatek, toto ohraničení scény dělá fotku výjimečnou. Jde totiž o ženy žijící v Íránu, svázané povinnostmi být jen doma, a které přesto našly skulinku života a svůj politický názor, svůj hlas života, svobody, touhy dávají najevo pokřikem po střechách, jenž se jako tamtamové dunění šíří městem. Šedá a trochu nudná fotka teprve tímto čtením získává neuvěřitelnou sílu plného člověčenství, nepokory, hrdosti a touhy po svobodě za jakýchkoli restrikcí. Jedním jediným obrazem geniálně vyjadřuje ono slavné Hemingwayovo: „Člověka je možno zničit, ale ne porazit.“

Agitka z Petrohradu

Příklady, které ilustrují kvalitu soutěže a které udělaly z World Press Photo etalon nových a zásadních pohledů na fotografii.
Letošní ročník jako by však byl ročník jiný. Jestli předchozí příklady otevíraly nová témata, nebo aspoň stará témata pojednávaly novátorsky, hluboce vážně a z překvapivých úhlů, přichází letošní ročník s naprosto podivnou vítěznou fotografií. Vidíme na ní dvě postavy v mileneckém objetí. Postavy jsou zahaleny částečně do šerosvitu a je velmi obtížné poznat, o koho se jedná. Jako by to byla fotografie pořízená na studiové zábleskové světlo, jako by to byla studiová fotografie s pevně rozmístěnými rekvizitami a scénářem a kvalitními herci před kamerou. Není tam jakýkoli odkaz nebo nápověda, jež by nám dovolovaly viděné ukotvit v čase a místě.

Popisek však hovoří jednoznačně. Jsme v Rusku, v Petrohradě a na scéně se milují dva gayové. Každý ví, že Putin nesnáší homosexuály, a World Press Photo se touto fotografií přihlásila k jednoznačnému postoji a za boj proti jeho v zákoně vyjádřené diskriminaci. Fotografie jako banální ilustrace toho nejjednoduššího politického názoru. Z vítězné fotografie se tak potom najednou stává jen šustivý politický pamflet, který podsouvá tu nejstrašnější myšlenku, jež by snad vzhledem k reputaci soutěže ani neměla být vyslovena: jako by to bylo na zakázku. Obsah, skryté významy, tajemná cesta dešifrace, nejzákladnější příběhy lidství, to vše jako by bylo v letošním roce odhozeno a… zůstal jen plakát. Agitka.

World Press Photo to v nedávné historii již jednou udělala. Vítězná fotografie roku 2013 jsou Palestinci z Gazy nesoucí mrtvé dvouleté dítě, zabité při leteckém útoku. Silný příběh, pokud ho čtete v titulcích. Proč tedy tuto fotku zpochybňuji? Protože je banální. Je přesně stejně z toho rodu prvoplánových fotek, určených na první čtení. Fotografie snažící se zalíbit svým dokonale vystajlovaným, až divadelním nebo filmovým světlem, přesnou rytmizací figur a tváří. Vše je na svém místě, vše je dokonale čitelné, ale jako by to byla reklama na cirkus: Dnes uvidíte nejkrásnější hadí ženu světa, jen rrráčte vstoupit. Bušení bubínku, který svolává lidi na náměstí, ale hodnota, obsah žádný. Jen prajednoduché pravdy z čítanek prvního stupně, že zabíjet malé děti je nevhodné. 
Jako by v těchto dvou fotografiích narazila World Press Photo na své limity. Jako by se staré biblické příběhy plné podobenství vyčerpaly a bylo nutné přispěchat s jiným zarámováním. Jednou, jako v roce 2013, esteticky „vymazleným“ obrazem, s úplnou rezignací na odvyprávění příběhu, a podruhé letos, kdy ponornou řeku bazálních lidských příběhů nahradila, řekněme bohužel, ideologie. Snadná politická myšlenka, heslo, jež sice bouří davy, ale ani trochu není hodno pověsti World Press Photo.

Tomu, proč se tak stalo, nerozumím. Doufejme, že nejpřirozenějším vysvětlením je vyčerpanost a letošní a jen roční indispozice poroty nebo fotografů a že se v budoucnosti zase můžeme těšit na fotografické lahůdky. Připustit, že ono letošní bubnování hesel, ona plochá ideologizace témat nad upřednostňováním řek příběhů a chytrých pohledů na problémy, to by totiž snad byla smrt fotografie. Historie nás prostě učí, že zápas v dějinách nakonec nevyhraje ten, kdo prosazuje své Dobro prostřednictvím připínáčkových Pravd, nýbrž ten, kdo z pohledu historie Dobro a Pravdu skutečně vlastnil a za nímž stála ta nejhlubší a nejsilnější síla: lidi. Dělat hezké obrázky nebo dělat propagandu je proto možná úspěšné, ale dlouhodobě bych dělal to nejzákladnější: vyprávěl příběhy lidí, kteří tu žijí. Tak ještě jednou a snad naposled: kéž by to letos bylo prostě je náhodné zaškobrtnutí, úlet. Protože World Press dosud byla tím, kdo tlačil zájmy lidí, ne propagandu.