Kauza možného uplácení, která se jen pár týdnů před hokejovým mistrovstvím světa rozehrává kolem trenéra české reprezentace a kapitána olympijských vítězů z Nagana Vladimíra Růžičky, otevřela starou bolest českého hokeje. Kam až jsou rodiče mladých sportovců ochotni zajít v lásce ke svým dětem a v naplňování vlastních, neuspokojených ambicí? A kde končí touha udělat pro své dítě to nejlepší a začíná nepřiměřené ovlivňování, které může skončit až rozdáváním statisícových úplatků? Nejde ovšem pouze o hokej, dokonce ani o sport obecně. Touha po vítězství a úspěchu jako jediném cíli, jemuž jsme ochotni a schopni obětovat doslova vše, určuje celou současnou společnost.

Debatu o tom, jak si stojí český hokej ve vztahu k těm nejmenším, otevřel koncem minulého týdne případ kouče českého národního týmu Vladimíra Růžičky. Otec jednoho mladého hokejisty se ho pokoušel vydírat tajně pořízenou videonahrávkou, na níž mluví s Růžičkou a tvrdí, že mu zaplatil půl milionu korun za to, že jeho dnes už třiadvacetiletý syn bude působit v extraligovém klubu HC Slavia Praha. Ambiciózní otec se nechtěl smířit s tím, co mu trenér řekl: Váš syn nebyl pro extraligové mužstvo dostatečně dobrý.

Možnou korupci kolem Vladimíra Růžičky už prověřuje policie. Ať už se ale prokáže, že šlo o úplatek, nebo se naopak kouč národního týmu očistí, jde v českém hokeji o případ, který zřejmě nemá obdoby. Dění kolem mladých hokejistů otevírá otázky, kam až jsou rodiče pro své děti ochotni zajít. A jeden sport se tak stává zrcadlem celospolečenského fenoménu.

Lidé kolem českého hokeje mluví o podobných situacích dlouhodobě. A i když nechtějí být konkrétní, popisovaná praxe je vesměs stejná: rodič si myslí, že se jeho dítě málo dostává do hry, a tak začíná tlačit na trenéry. Občas se objeví v kabině, přemlouvá kouče, že si jeho syn zaslouží více prostoru na ledě. Když neuspěje, tlak se stupňuje. Zvýšenou pozorností o tým, sponzorským darem, někdy i úplatkem. Že nejde o žádnou novinku, dokládá například bývalý hokejový brankář Jiří Holeček. „Už když jsem kolem 90. roku nějaký čas trénoval Slavii, šel jsem se někdy podívat i na malé hokejisty. A tam byl brankář, jednoznačně nejlepší, který vůbec nechytal. Seděl, protože rodiče někoho jiného měli více peněz. To se samozřejmě děje i dnes,“ vypráví.

Děti, které neumějí prohrávat

Začíná to poměrně nevinně. Chcete dát své dítě na nějaký sport, toužíte po tom, dostat ho na lepší školu, pomáháte mu prosadit se v zaměstnání. Hranice toho, zda plníte sny své ratolesti, nebo sobě, se přitom často mažou. Stejně jako hranice, které jste ve svém jednání schopni překročit.

„Ne. To jsem nechtěl. On věřil, že je kvalitní hráč, a asi by to nedokázal pochopit,“ vysvětloval otec mladého hráče pro deník Blesk, že svému synovi o plánované pomoci nic neřekl. Chtěl, aby si myslel, že úspěchu dosáhl sám. Ono umetání cestiček a otevírání dveří vlastním dětem je pro současnou společnost příznačné.

„Odolnost dětí, které si své místo v životě nevybojují samy, je velmi nízká. Díky svým rodičům celé mládí chodí po červeném koberci, ale když už jednou narazí, nedokážou se srovnat s neúspěchem. Neumějí prohrávat, neumějí se v životě s ničím poprat. Vychovávání princezen na hrášku ale ještě nikdy nikomu nepomohlo. A nezáleží na tom, jestli jde o sport, či o to, jak se dnes děti dostávají na vysoké školy. Rodiče nakonec vždy nejvíce ublíží právě samotným dětem,“ říká hokejový kouč Marian Jelínek, který přednáší sportovcům i vysokoškolákům o motivaci a leadershipu. Není náhodou, že právě Jelínek byl dlouhá léta osobním trenérem Jaromíra Jágra. Sportovce, který je symbolem tvrdé práce a touhy po poctivě odpracovaném úspěchu.

Jelínek lidem, kteří v životě použijí všech prostředků k dosažení cíle, říká „cíloví feťáci“. Právě mezi rodiči malých sportovců je jich celá řada. Touha zajistit svému dítěti za každou cenu světlejší budoucnost ale prostupuje celou společností a není žádnou novinkou. V Česku k ní přispěl i historický vývoj. Za minulého režimu prostě nebylo mnoho možností, jak své dítě dobře zajistit. Ze všeobecného marasmu doby mohlo vypadnout pouze tím, že se stalo úspěšným sportovcem, hercem, zpěvákem. Mnoho jiných alternativ nebylo.

„V důsledku historického vývoje se u nás stalo skutečně velmi módním, že se rodiče snaží své děti protlačit, pokud na to mají vliv, kontakty a peníze. Sport je pouze součástí společnosti, z níž také vychází. Ve zcela zdravé společnosti by se neuplácelo. Ve společnosti nezdravé se nemůžeme divit, že se takové věci dějí. Každý rodič je navíc ke svému dítěti méně kritický. A ta touha po úspěchu může vést k tomu, že k něčemu takovému přistoupí,“ potvrzuje psycholog Karel Humhal.

Že dětem podobné chování rodičů škodí, je bez diskuse. Humhal mluví dokonce o lámání charakteru dětí a narušení celého kolektivu. Jedno jestli sportovního, školního, nebo jakéhokoliv jiného. Protežované děti totiž v drtivé většině případů velmi dobře vědí, že jsou horší než kamarádi, kteří na jejich upřednostňování doplácejí. A pokud to náhodou nevědí, těžko si lze představit upřímnější kolektiv než partu dětí, jež protekčnímu dítku ráda řekne, jak na tom vlastně je.

Kolegyně Lenka Zlámalová se v Týdeníku Echo dlouhodobě věnuje otázce vzdělávání. A začátkem února se v textu věnovaném upadající úrovni základních a středních škol zamýšlela nad tím, proč jdeme cestou neustálého snižování nároků, místo abychom těm slabším pomáhali nastavené laťky překonávat.

Touha rodičů usnadnit dětem cestu k cíli je do značné míry podobná ve sportu i vzdělání. Zatímco školstvím ale může dítě s chabými vědomosti projít celkem bez problémů od první třídy až k magisterskému titulu, ve sportu se na jeho nedostatečnost velmi brzy přijde. Přesto to stojí rodičům za to, darovat dítěti rok či dva na výsluní. „Někteří rodiče dokonce jednají přímo proti vůli svých dětí, které už pak často ani nemají chuť do toho sportu a ten velký tlak jim ubližuje. Rodiče mají větší ambice než děti, i když jim musí být jasné, že se velmi brzy, nejpozději ve vyšší kategorii, ukáže, že na to jejich dítě prostě nemá výkonnost. Neuspěje a náraz je o to těžší. Realita ve sportu je taková, že talent a dřina nakonec vždy zvítězí nad penězi. To není fráze, ale fakt. Samozřejmě to však neznamená, že by v nižších kategoriích nebyl tlak ze strany rodičů,“ říká šéf Českého svazu ledního hokeje Tomáš Král.

V USA by se to nestalo, říká Hašek

Podle řady expertů zvětšuje příliš ambiciózním rodičům manévrovací prostor jedno vesměs české specifikum: zoufalý nedostatek peněz. Ve světě jdou peníze pro nejmenší sportovce často k sociálně slabším dětem, které tak dostanou šanci konkurovat svým bohatším kamarádům. Děti z rodin, které trpí nedostatkem peněz, jsou většinou ve sportu cílevědomější, mají velkou touhu něco dokázat a jsou zvyklé na sobě pracovat. Vědí totiž, že v životě nedostanou nic zadarmo a vše si musejí vybojovat. Pokud se k nim dostanou peníze, stávají se právě takové děti motorem kolektivu, který poté přirozeně ženou za úspěchem.

Nedostatek peněz v českém sportu jde ilustrovat na jednoduchém příkladu. V současné době plynou do této oblasti z rozpočtu zhruba tři miliardy korun. Ministři školství a financí už před časem slíbili, že by se v blízké době mohla částka zdvojnásobit, mimo jiné úpravou loterijního zákona. Pokud český sport dostane skutečně tři miliardy navíc, vrátí se podle bývalého poslance a hokejisty Jiřího Šlégra na úroveň z roku 1996. Takto podfinancované prostředí samozřejmě přeje každému rodiči, který je ochotný přijít se štědrým sponzorským darem.

Ani zázračné nalití peněz do sportu by ale fenomén rodičů, kteří jsou ochotní připlácet si za upřednostňování svých dětí, nezastavilo. Znovu se totiž dostáváme k tomu, jak zdravá je naše společnost. „Já to vidím v Americe. Dlouhá léta jsem tam hrál, můj syn tam hrál hokej asi do svých dvanácti let. A nepamatuji si, že by se za tu dobu byť jedinkrát mluvilo o tom, o čem teď u nás v souvislosti s trenérem Růžičkou. Rodiče ve Spojených státech samozřejmě podporují své děti až neskutečně. Jsou ambiciózní, chtějí, aby hrály v první pětce, aby byly co možná nejvíce vytěžované. Je třeba normální, že rodič s firmou zaplatí dresy pro celý tým. Je to jeho sponzorský dar, o kterém ale každý ví. Nikdy to nedojde tak daleko jako to, o čem se bavíme,“ nabízí pro Týdeník Echo srovnání se zámořím česká hokejová legenda Dominik Hašek.

Korupce je v politice i ve sportu

Tlak na výkon za každou cenu samozřejmě není českým specifikem, jde o jev celosvětový. Možná příznačné pro českou společnost je to, kam až jsme ochotní pro úspěch zajít. Ve sportu, ve škole, v zaměstnání. Jde o celospolečenskou bolest, jejímž symptomem je tu snaha uplácet trenéra pro lepší místo dítěte v týmu, tu zase rozhodnutí poslat ratolest na školu, která na ni nebude vznášet téměř žádné nároky. Myslet si, že ve společnosti, která si často vybírá ty nejjednodušší cesty k cíli, bude sport výjimkou, by bylo naivní.

„Vrcholový sport se jednoduše chová jako byznys. Byznys se vším všudy, i se všemi negativními jevy, které ho provázejí. Tedy i s korupcí. Najdete ji v politice stejně jako ve sportu. A všude se také najdou lidé, kteří pro úspěch a výsledek udělají všechno. Lžou, podvádějí, dopují i uplácejí,“ říká Marian Jelínek.

Kauza Vladimíra Růžičky každopádně přichází v tu nejméně vhodnou dobu. Jen pár dní před vypuknutím mistrovství světa v ledním hokeji, ke kterému se každoročně upínají zraky tisíců malých kluků. Ti teď místo dění kolem svých idolů sledují, jak to také může chodit v zákulisí jejich oblíbeného sportu.