Finský režisér Juho Kuosmanen je nadějný tvůrce, který sbírá úspěchy se svým celovečerním debutem Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho. Černobílé boxerské drama, které vyhrálo jednu z hlavních cen na festivalu v Cannes, je ale podle jeho režiséra spíš filmem o lásce a hledání štěstí. Hlavní hrdina se totiž během přípravy na nejdůležitější zápas své kariéry zamiluje. „Ti, kteří se těší na boxerské drama, budou zklamaní. Olli byl totiž boxerem, který odmítal knokautovat svého protivníka,“ varuje Juho Kuosmanen v rozhovoru pro deník Echo24.

Jak byste jednou větou charakterizoval svůj celovečerní debut? Protože všude se píše, že je to černobílé boxerské drama o lásce, což může na některé diváky působit trochu zvláštně.

A navíc je to finský film! Vím, zní to jako pěkná blbost. (smích) Ale řekl, bych že je to film o tom, jak si na tváři udržovat úsměv. Film navíc na první pohled působí jako že je o něčem jiném, než o čem nakonec je. Což je v určitém ohledu to klíčové, k čemu jsem se chtěl dostat. Nezajímal mě totiž Olli jako dobrý boxer, ale spíš to, že do role boxera ve skutečnosti nikdy nezapadl. Proto jsme si řekli, že sice natočíme film o boxu, ale pakliže chceme pravdivě zachytit Olliho povahu, neměl by to být tradiční boxerský snímek.

To je pravda – někteří diváci si tak trochu stěžují, že jim ve filmu chybělo víc záběrů z boxerských tréninků i ze samotného zápasu o titul.

Upřímně: pokud se divák těší na boxerské drama, bude zklamaný. Ovšem pokud jdete do kina bez očekávání a i navzdory tomu, že se jedná o film o boxu, budete příjemně překvapený. Olli byl totiž boxerem, který odmítal knokautovat svého protivníka, i když mohl. A to pro některé diváky může znamenat trochu nudný pohled na box.

Když v Nejšťastnějším dni nejde v první řadě o boxu, dá se říct, že je to spíš film o lásce?

Ano. Ale nejen o Olliho lásce k Raije, ale také o hledání lásky k životu a nalezení štěstí. Olli ve filmu nenajde pouze lásku k ženě, ale také svobodu, kterou během přípravy na zápas málem ztratil, a také správný přístup k životu. Vlastně je to docela idealistický film.

S nadsázkou se ozývají i názory, že jsou Finové ve vašem filmu vykreslení v příznivějším světle, že jsou milejší a usměvavější než ve skutečnosti.

Tvrdíte, že Finové nejsou milí? Máte pravdu – nejsou! (smích) Je to tím, že je film inspirovaný právě Olliho povahou. Olli prostě nebyl typickým Finem. Originální název filmu dokonce zní Usměvavý muž. V Olliho úsměvu se totiž odráží kousek anarchie, protože profesionální boxer by se asi moc smát neměl.

Proč jste se rozhodl natočit černobílý film?

To nebyl náš původní záměr. Když jsme ale viděli zkušební záběry, uvědomili jsme si, že nemáme jinou možnost, než to udělat černobíle, že to je to nejlepší řešení. Pomohlo nám to vytvořit lepší iluzi raných 60. let. Díky tomu jsme tehdejší atmosféru ani moc nemuseli podtrhávat rekvizitami, kostýmy nebo účesy.

S filmem sbíráte jen samé úspěchy, ale první velký úspěch jste zaznamenal už se svým absolventským filmem Prodejci obrazů. Ten v roce 2010 vyhrál hlavní cenu na festivalu v Cannes v kategorii Cinéfondation, která má za cíl inspirovat a podporovat mladou generaci filmových tvůrců. Prý jste byl ale kvůli tomuhle ocenění akorát pod tlakem a ve stresu?

To bylo něco příšerného! Součástí ceny byl i příslib, že můj první celovečerní film bude mít premiéru v oficiálním výběru v Cannes. Je přitom vzácné, že by se něco takového stalo režisérovi z Finska. Dostal jsem tím nálepku mladého slibného režiséra, i když jsem už nebyl moc mladý a rozhodně jsem nikomu nic nesliboval. (smích) Ne, samozřejmě, že to byl hezký pocit. Jenže pak jsem seděl sám u počítače, snažil se vytvořit to „mistrovské dílo“ a přitom jsem věděl, že jsou moje pokusy tak strašně špatné, že je prostě nemůžu představit v Cannes. Sice jsem se snažil, aby mě to nesvazovalo, nechtěl jsem na to moc myslet, ale nemohl jsem si pomoct – měl jsem to pořád v hlavě. Pak jsem se naštěstí seznámil s Olliho příběhem a uvědomil jsme si, že on musel čelit tomu samému jako já. Pro mě osobně to proto není film o boxu, ale alegorie na natáčení filmu.

Kdy jste se s Ollim potkal?

V roce 2011. Na premiéře poměrně špatné divadelní hry, která měla být o Ollim. Chvíli jsem uvažoval, že bych o něm také zinscenoval hru, ale pak jsem uviděl dokument, který zachycoval jeho přípravu na boj o titul v roce 1962 a řekl jsem si, že by o tom stálo za to natočit celovečerní film. Tím ale nechci říct, že pak už to šlo rychle – pořád mě svazoval strach z možného selhání.

Aspoň jste se ale nemusel potýkat s problémy, kdo film zafinancuje, že ne?

Ano, sehnat peníze bylo celkem jednoduché. To, že jsme měli příslib uvést film přímo v Cannes, nám otevíralo dveře.

A dveře se vám určitě budou otevírat i dál, když jste si z Cannes odnesl hlavní cenu v prestižní sekci Un Certain Regard. Máte už plány na svůj další film?

Mám a musím říct, že to zní ještě hůř než černobílé boxerské drama o lásce. (smích) Už je dokonce natočený. Je to krátký 15 minutový film, který je nejenom černobílý, ale navíc němý. Natočili jsme remake prvního finského filmu a premiéru bude mít už příští měsíc na festivalu němého filmu. Jde o to, že všechny kopie toho prvního finského filmu byly zničeny, nikdo ho neviděl, proto jsme měli poměrně volnou ruku. Vycházeli jsme jen z článků, které film popisují.