Ve Venezuele krachuje tzv. socialismus pro 21. století. I když Češi mají dostatek zkušeností se starší verzí státního socialismu, a mohli by utrpení v jihoamerické zemi rozumět, zatím se k podpoře demokratické opozice neodhodlali.

Nebezpečnou chiméru socialismu pro 21. století stvořil Heinz Dieterich, žák slavného německého sociologa Theodora Adorna a poradce venezuelského prezidenta Huga Cháveze. Spravedlnost ve společnosti chtěl nastolit pomocí dvou principů, ekvivalenční ekonomiky a participativní demokracie. První z nich by odstranil majetkové rozdíly, konkrétně by zavedl jednotnou mzdu, kterou by bral obyčejný dělník i ředitel firmy podle odpracovaných hodin. Druhý princip by umožnil, aby se každý pomocí internetu účastnil politického rozhodování. Úplně by tak zmizely problémy s tím, kdo drží moc.

Na těchto myšlenkách postavil Chávez režim revoluční demokracie a společně se svým nástupcem Nicolásem Madurem pak zpustošili dříve nejbohatší latinskoamerický stát. Namísto inzerované „solidarity, bratrství, lásky, svobody a rovnosti“ vznikla z Chávezových souputníků privilegovaná vládnoucí vrstva, složená z větší části z vojáků, která se dokázala udržet i přes krizi zásobování v letech 2015 až 2017. Maduro však přišel o většinu v parlamentu a jen díky represi a manipulacím vyhrál prezidentské volby v roce 2018. Z pohledu Čechů a mnoha dalších Východoevropanů to byl očekávaný průběh, přirozeně se dá rozumět i tomu, jak režim krachuje.

Sánchezovo ultimátum

Solidaritu na východě ani západě Evropy přesto venezuelská katastrofa nevzbudila, a tak se muselo počkat až na Donalda Trumpa. Jeho administrativa se dostala pod tlak latinskoamerických zemí, které se potýkají s přílivem uprchlíků, protože za uplynulých pět let jich z třicetimilionové Venezuely utekli dva a půl milionu, a při probíhajících lidových bouřích se dá čekat, že jejich proud ještě zesílí. Minulou středu uznala Amerika šéfa opozice a předsedu parlamentu Juana Guaidóa za prezidenta místo Madura a tím donutila k reakci také Evropu. Značná část levicových politiků Evropy sledovala socialistický pokus ve Venezuele se sympatiemi a jeho zhroucení připisovala agresivní ekonomické politice Američanů, proto nejdříve zdržovali připomínkou, že se zatracením Madurova režimu musí nejdříve souhlasit všechny členské státy Unie. Změnil to paradoxně levicový premiér Španělska Pedro Sánchez, který sice původně s venezuelskými socialisty také sympatizoval, jeho země si však neví rady s třemi sty tisíci venezuelskými uprchlíky. Proto o víkendu předložil společně s Velkou Británií, Francií a Německem Madurovi ultimátum, ať do konce týdne vyhlásí předčasné volby. Předem je jasné, že prezident neustoupí.

Česko mlčí. Prezident Miloš Zeman i premiér Andrej Babiš se rádi prezentují jako lídři zahraniční politiky, přesto se opatrně vyjádřil jenom ministr zahraničí Tomáš Petříček, který aspoň zopakoval evropské stanovisko před Sánchezovým obratem. „Česká republika podporuje snahu venezuelské opozice o návrat demokracie v jihoamerické zemi. Nicméně bude koordinovat svůj postoj a další kroky s evropskými partnery,“ uvedl.

Guaidó, nebo Maduro?

Takový postoj je možné označit za opatrnost, nezájem, případně za nevděčnost vůči zemím, které podporovaly demokratický převrat v socialistickém Československu a které se dnes z nutnosti angažují ve Venezuele. Češi by přitom mohli efektivně pomoci, protože právě oni musí dobře vědět, že současná situace ve Venezuele není udržitelná, a zároveň ještě pamatují, jak se v takové krizi hledá řešení.

Zatím případ Venezuela funguje jako test české politiky třicet let od Listopadu. Společnost, která se nedávno osvobodila od socialismu, do značné míry ovládá nostalgie po minulém režimu, a část společnosti si dokonce přeje návrat minulých poměrů. Volební úspěchy slaví levicoví populisté, kteří nepochybně mají sklony pomáhat Madurovi, stejně jako to učinili vládci Ruska, Číny nebo Íránu, když zablokovali jednání o Venezuele v Radě bezpečnosti OSN. Teď stojí před rozhodnutím také reprezentanti Česka. Mohou se přece jen postavit na stranu západních demokracií, tedy opozičního vůdce Juana Guaidóa, anebo prezidenta Nicoláse Madura, a tedy postsocialistických či jiných východních autokratů.