Češi, kteří se naučili s vodou i díky úsporným spotřebičům šetřit, přesto za vodu platí rok od roku více. Můžou za to odvody státu, které spolu s DPH a poplatky za odběr vody tvoří až 42 % ceny vody. „Luxus, že vždycky, když otočíme kohoutkem, teče kvalitní pitná vody, si holt musíme zaplatit,“ říká k tomu Oldřich Vlasák, ředitel SOVAKu (Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR). Vlasák však potvrzuje, že se v poslední době mezi politiky diskutuje o tom, že by DPH na vodu měla být nižší než nynějších 15 %.

Cenu vody mimo jiné výrazně ovlivňuje daň z přidané hodnoty (DPH). Dá se s tím něco dělat?

Z politických kruhů jsem zaslechl, že se uvažuje o snížení daně z přidané hodnoty. Ostatně i historicky byla daň nižší. Nejdříve 5 %, pak se přenesla na 9 %, na 10 % a nyní je 15 %. Z hlediska DPH patříme ke státům s vyšší DPH. Pakliže se bavíme o celkovém zdanění, což znamená i daň z příjmu, některé poplatky, které jdou za odběr vody státu, to činí přibližně 41 až 42 %. To znamená, že z každé koruny, která se vybere na vodném a stočném, jde 42 haléřů státu.

Jak jsou na tom Češi se spotřebou vody?

Trend klesání spotřeby vody tu je, i když v posledních letech už nedochází k žádným velkým výkyvům. Před revolucí byla spotřeba kolem 180 litrů na obyvatele, kdežto dnes jsme na 86 litrech. To je evropský průměr. Povedlo se u nás zastavit úniky ve vodovodním systému, lidé se naučili vodou šetřit. Máme různé spořiče u spotřebičů, myček i praček, dvoučinné splachovače u záchodů. To všechno vedlo k silnému snížení spotřeby vody.

Čím tedy vzniká paradox, že čím nižší spotřebu máme, tím je voda dražší?

To má jednoduché vysvětlení: vodohospodářské sítě stárnou, ale požadavky na kvalitu se neustále zvyšují, musíme používat novější a dražší technologie úpravy vody, jako je ÚV záření a jiná opatření, která jsou dražší.. Ten luxus, že vždycky, když otočíme kohoutkem, teče kvalitní pitná vody, si holt musíme zaplatit.

V jakém stavu bylo české vodohospodářství v minulosti, například před rokem 1989?

Systém, který před revolucí existoval, byl založený na bázi plánovaného hospodářství krajských společností. Cena vody byla daná politickým požadavkem, byla státem dotována, proto se pohybovala ve velmi malých částkách. Po revoluci došlo k předání majetků obcím a městům a s privatizací nastala situace, kdy se obce ptaly, jestli existuje nějaká metodika, jestli má stát nějakou vizi, jak investice uspořádat. Nic takového nebylo, proto se obce a města musely vypořádat s tím, jak dál. Majetek byl přitom v žalostném stavu a úniky vody se pohybovaly mezi 30 až 40 procenty, v Praze i více.

Jakou cestu starostové a primátoři zvolili?

Většinou se shromáždili kolem velkých měst v daném území a vytvořili společnosti, které byly v první části smíšené – to znamená, že vlastnily majetek a provozovaly infrastrukturu. Později většina přešla na oddílný model – nechala vlastněnou infrastrukturu obcím a městům a vytvořila provozní společnosti, nebo provozní majetek v rámci soutěže nabídla provozovatelům. V té době nebyl k dispozici žádný kapitál, proto se uzavřely kontrakty na pronájem infrastruktury na deset až dvacet let. Vlastníci tyto peníze vložili jako investice do okamžité obnovy majetku nebo zprovoznění infrastruktury. Dnes jsou v oddílném modelu zhruba dvě třetiny provozních společností. Tím Česko odpovídá stavu Evropské unie.

Bylo vodohospodářství v Česku v tak kritické situaci, že jsme okamžitě potřebovali stovky milionů na opravy?

Stav v 90. letech byl špatný, i když to záleželo na jednotlivých oblastech. Nutno říct, že během následné krátké doby se výrazně zlepšilo životní prostředí a kvalita pitných i vypouštěných vod. Všichni si určitě pamatujeme, jak to vypadalo na některých řekách za čističkou. Dnes můžeme pozorovat obrovský pokrok, vodárenské prostředí se stabilizovalo. Souviselo to i s požadavky před vstupem do Evropské unie.

Dnes už unijních požadavků dosahujeme?

České vodohospodářství je na velmi dobré evropské úrovni a z hlediska úniků vody, netěsností potrubí, jsme na evropské špičce. To se týká i kvality vody. Není u nás třeba obec nad dva tisíce obyvatel, která by neměla čističku odpadních vod. I co se týče počtu havárií, patříme mezi prvních šest států.

Takže spokojenost?

Infrastruktura potřebuje obnovu. Musíme proto počítat s dalšími vynakládanými prostředky, systémy neustále monitorovat. SOVAK dlouhodobě tvrdí, že zvláště menší společnosti nemají zpracované plány obnovy a neukládají si dostatek prostředků na obnovu a rozvoj. Tlačíme na to, aby byl tento požadavek součástí metodiky ministerstva zemědělství a aby byl zakotven v legislativním procesu. V Česku máme zhruba 77 tisíc kilometrů vodárenského potrubí a na 47 tisíc kilometrů kanalizačních řadů, z toho 2 tisíc úpraven vod a 3 tisíce čističek odpadních vod. Jedná se o obrovský majetek v řádu 1 bilionu korun. Z jednoduchých počtů plyne, že by se na obnovu infrastruktury mělo dávat 1 až 1,5 % z tohoto majetku, což vychází na 20 a 25 miliard korun ročně. Dnes se ale dává polovina.

Nyní však končí některé dlouhodobé kontrakty a obce a města sdružená ve spolcích, kterým patří infrastruktura, zvažují, co dál?

Rozhodují se, jestli to budou provozovat samy, pokračovat se stejným partnerem, nebo vyhlásí soutěž. Debata je velmi živá, cítím tlak hlavně ze strany ministerstva životního prostředí, které si uvědomuje, že se jedná o docela výdělečný byznys, proto by bylo dobře, aby veškeré prostředky zůstaly u tuzemských firem. Dále tu začíná být požadavek určitého kruhu lidí na to, aby si obce majetek provozovaly samy a nenechaly se vydírat ‚zlými zahraničními společnostmi‘. Málo se ale ukazuje, jakých výsledků tyto společnosti dosáhly a že žádné vydírání ani není možné.

Jakou cestu by podle vás měly obce a města zvolit?

Z našeho průzkumu o hospodaření vyplývá, že se jednoznačně nedá upřednostnit jeden model. Na to je historie vodohospodářství od revoluce příliš krátká. Ukazuje se ale, že větší kvalita služeb a vody je spíše u větších společností. I závěry Mezinárodního měnového fondu nebo Mezinárodní investiční banky jasně říkají, a netýká se to jenom vodohospodářství, že města a obce tu nejsou od toho, aby dělaly specializovanou práci. U specializovaných firem dochází k tlaku na zisk, proto vykazují větší efektivity, kvalitnější služby a jejich nabídku a používají nové moderní technologie. Daří se jim dosáhnout úspor u nákupů energií, protože si dovedou sjednat výhodnější podmínky než malé firmy.

Lze zobecnit, jestli je u oddílného modelu nižší cena vody?

Takhle jednoduše se to nedá říct. Záleží na zahuštění distribuce, na terénu i na tom, jaké procento obyvatel je napojeno na vodovody. Politickým aspektem by navíc mělo být, aby byla cena vody sociálně únosná pokud možno na celém území. Tudíž jakmile bychom ‚roztrhali‘ velké společnosti na městské a municipální, došlo by k obrovským výkyvům a nabourání ceny vody.

Kdo cenu vody nastavuje?

Reguluje ji ministerstvo financí. Cenu vlastnické společnosti ale nejdříve navrhne společnost provozní. Vlastník má i konečné slovo, musí si dát cíl, stanovit kolik a kam bude investovat, říct, v jakém parametru a kde chce zvýšit kvalitu vody. Na základě propočtu je cena schválená dohodou. Návrh pak jde na ministerstvo, které zkontroluje, jestli jsou všechny náklady oprávněné, jestli jsou zahrnuty všechny daně, odpisy a nájem a jestli je tam i příslušný zisk. Není možné, aby měla společnost zisk 20 až 30 %.