O výrocích úředníka Jiřího Ovčáčka většinou nemá příliš smyslu informovat. Tento muž lační po pozornosti tak, jako pouštní rostlina čeká na vodu, aby rozkvetla (byť pan Ovčáček, je-li zavlažen mediální pozorností, obvykle produkuje spíš dosti nevábné výroky než vonné květy), a proto není ve většině případů moudré jeho bažení po patnácti minutách slávy vycházet vstříc.

Před několika dny však Ovčáček na sociální síti zveřejnil příspěvek, kterým nechtěně demonstroval obecnější fenomén. O co šlo: tým prezidenta republiky zřídil za účelem obhajoby jeho mandátu transparentní účet, kam můžou příznivci posílat hlavě státu peněžité dary. Což se také stalo, ovšem kromě lidí, kteří by Zemana rádi viděli na Hradě dalších pět let, se našlo i nemálo těch, kterým se taková myšlenka zajídá. A na transparentním účtu to dali pěkně veřejně najevo. Vedle upřímně míněných příspěvků se tak na výpisu z účtu začaly hromadit příchozí platby v řádech haléřů a různé, ne právě přívětivé zprávy pro příjemce. Některé sarkastické, některé urážlivé a některé vyloženě sprosté.

Ovčáček následně ty nejšťavnatější výroky sestavil do kompilátu antizemanovské zloby a vystavil s komentářem „ať každý vidí, jak se projevuje druhorepubliková spodina“. Poté ještě dodal, že „stále čeká, kdy se protikandidáti distancují od svých vulgárních příznivců“. To, odkdy má nikým nevolený úředník nárok pokládat prostřednictvím oficiálního profilu podobná ultimáta, nechme nyní stranou, Jiří Ovčáček už dávno překročil běžný profesní rámec úlohy mluvčího a v online prostředí úspěšně pokračuje v rozeštvávací taktice svého pána a velitele. Mnohem zajímavější je jiná věc: Zeman, jeho mluvčí i celý tým se neustále zaklínají politickou nekorektností, lidovým humorem od podlahy a odmítáním kavárenské změkčilosti. Jako inspiraci a vzor často uvádějí prezidenta USA a sám Zeman o sobě dokonce tvrdí, že „je označován za českého Trumpa“.

Brutální trolling a naprosto nevybíravé útoky na politické oponenty byly přitom klíčovou součástí Trumpovy kampaně i vystupování jeho příznivců v kyberprostoru a mimo něj. Šlo přitom o výpady mnohem tvrdší než dnešních pár sprosťáren na Zemanově účtu. Nový, nekorektní a přitom společensky konzervativní diskurz, jehož se bývalý sociální demokrat Zeman a jeho kamarila cítí být součástí, si zakládá na tom,že si nikdy nebere servítky. Trump tak jednu svou oponentku označil za „nechutné, tlusté prase“, Zeman zase laškuje o „ohýbání aktivistek“ a s Vladimirem Putinem o „likvidaci novinářů“.

Co se týče Trumpových (a Zemanových) příznivců, míra jejich agresivity projevovaná v anonymním bezpečí diskusních fór velkých zpravodajských serverů je také mimořádná. O to pozoruhodnější je povyk, který příznivci a spolupracovníci nekorektních štítonošů spustí, když se jejich miláčkům dostane obdobného zacházení, jaké štědře dopřávají jiným. Když Zeman uráží všechny zprava doleva, jde o bonmoty a břitký humor, když se někdo opře do něj, Ovčáček už na Twitteru varuje před fašizující atmosférou druhé republiky. Ve Spojených státech to není jiné: stačí se podívat na hysterické reakce, jež v protrumpovských nebo silně konzervativních kruzích vzbudí každý náznak kritiky hlavy státu nebo zpochybnění starých dobrých amerických hodnot.

Politická nekorektnost je jistě potřebná věc, ale zdá se, že ti, kdo se jí ve veřejném životě nejraději ohánějí, mají sami tuze citlivou kůžičku. Zeman a celý jeho tým pět let vyhrocovali atmosféru v zemi a libovali si v cílených útocích na vybrané skupiny: novináře, umělce, intelektuály, mladé lidi z měst. To vše ve jménu rétoriky pro spodních deset milionů a politické nekorektnosti. V následujících pěti měsících se jim toho druhého dostane v míře vrchovaté.

Ale asi jinak, než by si představovali. Možná je končící druhá dekáda érou postpravdivou, pořád ale ještě platí, že výroky a chování vržené do veřejného prostoru se politikům nakonec vrátí s mnohonásobnou ozvěnou. Vždy břitkému Jiřímu Ovčáčkovi tak můžou v půlce ledna příštího roku zbýt jen oči pro pláč. A lítost nad tím, že on ani jeho šéf nebyli přece jen trochu korektnější.