Zdá se, že Putin, Asad i svět nového amerického prezidenta podcenili

Trumpův syrský hod tomahawkem

Zdá se, že Putin, Asad i svět nového amerického prezidenta podcenili
Trumpův syrský hod tomahawkem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Když začaly ve čtvrtek 7. dubna na základnu syrského letectva Šarját pršet tomahawky vypálené z amerických torpédoborců Ross a Porter, nepřehledný a brutální konflikt v Sýrii vstoupil do nové a možná nejnebezpečnější fáze za posledních šest let. Úder nařízený americkým prezidentem Donaldem Trumpem jako odveta za údajné použití chemických zbraní režimem Bašára Asada proti vlastním civilistům může být začátkem procesu, který definuje celou éru překvapivého vítěze amerických voleb.

Buď se Trump po váhavém střelci Obamovi prosadí jako muž, který s diktaturami a autoritářskými režimy jedná z pozice síly a znovu posílí oslabenou americkou dominanci, nebo jeho neotesaný a místy viditelně impulzivní politický styl dále přitopí pod už tak přehřátým kotlem mezinárodní bezpečnostní situace.

Kdo má pravdu? Nejspíš Západ

Nejprve k incidentu v Chán Šajchúnu, městě v rebely ovládané provincii Idlib, který eskaloval celou situaci: Jediné, co lze s jistotou říct, je to, že zde byla užita otravná látka na bázi chloru (některé zdroje mluví také o sarinu). Na následky vdechnutí látky zemřelo přes sto lidí včetně dětí. Záhy po útoku začaly servery YouTube a Twitter rychle plnit videa z místa. Na záběrech videoblogerů a lokálních monitorovacích týmů, které v oblastech mimo kontrolu syrského režimu tvoří fakticky jediný zdroj informací pro okolní svět, byly kromě děsivých záběrů dusících se obětí vidět i sloupy dýmu způsobené náletem a krátery po údajných dopadech bomb či raket s chemickou náloží.

Fotografie stejného kráteru se objevila i v článku prvního západního novináře, který do Chán Šajchúnu dorazil dva dny po tragédii: reportéra britského deníku Guardian Kareema Shaheena. Většina očitých svědků incidentu shodně uvádí, že bojovým plynem na město zaútočily dva Suchoje 22 syrského vládního letectva. Tyto stroje sovětské výroby (v kódu NATO „Fitter“) jsou skutečně schopné nést chemické zbraně v podobě bomb, raket či rozprašovacích kanystrů.

Odveta za chemický útok je Trumpovým stylem mnohem víc, než co předváděl v kampani - foto: reuters

Pokud odhlédneme od všech vnějškových faktorů, ve prospěch té verze událostí, která z užití chemických zbraní viní Asadův režim, mluví poměrně velké množství obrazového materiálu z místa bezprostředně po útoku, technické specifikace stojů, které se náletu měly účastnit, a podporuje ji i novinář respektovaného západního média, aktuálně v oblasti přítomný. Je ovšem nutné si uvědomit, že město v současnosti kontroluje skupina Tahrir al-Sham, což je poslední inkarnace džihádistické Fronty An-Nusrá. Protivládním islamistickým teroristům by pochopitelně možnost obvinit na mezinárodním poli Asadův režim z válečných zločinů hrála do karet a není pochyb o tom, že saláfističtí povstalci by se zřejmě nijak zvlášť neostýchali zločin sami pro svět zinscenovat. Přesto by taková věc v době, kdy i ve zdevastované Sýrii má mnoho lidí mobilní telefon s kamerou a přístup k internetu, byla relativně obtížně proveditelná a utajitelná.

Na druhou stranu, Kreml ani Damašek svůj příběh o zasaženém skladu chemických zbraní povstalců a následném úniku otravných látek do ovzduší nepodpořily ničím konkrétním. Jak je v poslední době obvyklé, tvrzení představitelů obou notoricky prolhaných režimů však zřejmě mnoha lidem i na Západě stačí a na webech s takzvaným alternativním zpravodajstvím se už ohledně Chán Šajchúnu tvoří nejnovější konspirační teorie.

Je možné, že pravdu o tom, kdo je vlastně za chemický útok zodpovědný, se nikdy nedozvíme. S přihlédnutím k aktuálně známým informacím a také k tomu, že syrské vládní letectvo i armáda se v minulosti prokazatelně, co se civilních obětí týče, nijak nežinýrovalo, je ale zřejmě třeba pracovat s nejpravděpodobnější, tedy západní verzí o události. Pak je třeba se ptát, proč by se Asad vystavoval riziku možné západní, především americké odvety. Odpověď je dvojí: masakry civilistů režimu v minulosti jednak procházely (zejména v počátcích syrské revoluce, ještě než se tzv. arabské jaro přehouplo do krvavé arabské zimy). A zadruhé: Asad udělal stejnou chybu jako už tolik politiků a veřejně činných osob vůbec před ním. Podcenil Donalda Trumpa. Nebo přesněji: špatně ho přečetl.

Nastává střídání mužstva

Že se kolem amerického prezidenta cosi děje, je vidět už několik týdnů. Architekt jeho kampaně Steve Bannon, jeden z duchovních otců fenoménu alt-right, bývalý šéf hlavního informačního kanálu nové americké pravice, klíčová postava serveru Breitbart, muž, jejž liberálně levicová média ve Spojených státech titulují v nejlepším případě jako ultrapravičáka, případně rovnou jako neonacistu, byl odstaven z Národní bezpečností rady generálem Herbertem McMasterem. Tomu dal Donald Trump volnou ruku při reorganizaci týmu bezpečnostních poradců. Rozdíl mezi Bannonem a McMasterem je pro přerod Donalda Trumpa z velkohubého lidového rétora v Donalda Trumpa, prezidenta globální velmoci, příznačný.

foto - reuters

Bannon je mužem zákulisí, člověk s poměrně precizně vycizelovanou a dlouhodobě promyšlenou vizí světa, evidentně vysoce inteligentní politický hráč se zálibou v provokaci a budování originálních ideových konstruktů, přes něž pak filtruje okolní realitu. Stručně řečeno, Bannon je přesně tím typem člověka, kterého si vyberete, pokud chcete úspěšně zrealizovat nějaký skutečně šílený projekt. Například instalovat hvězdu reality show do nejvýznamnější volené funkce na planetě. Jenže samotný výkon funkce si už žádá obměnu dvořanů. Rasputinovští intelektuálové Bannonova ražení (a Bannon, ač by se mu taková titulatura jistě zajídala, intelektuál nade vší pochybnost je, i když velmi svérázný) by vám jen překáželi.

V Trumpově Americe viditelně nastává čas střídání mužstva. Zběsile vedená kampaň potřebovala zběsile uvažující lidi. Ale čas vládnutí si ve Spojených státech, kde se mezi protrumpovskou demografií stále vysoce cení služba vlasti a konzervativní hodnoty, žádá po boku prezidenta docela jiné postavy. Někoho reprezentativního, někoho, jako je právě Trumpův nový bezpečnostní poradce Herbert McMaster. Veterán operace Pouštní bouře, kde se v hodnosti kapitána účastnil poslední velké tankové bitvy dvacátého století – střetu u linie 73. Easting. Právě pod jeho velením tehdy nepočetná přední hlídka 2. jízdního pluku zcela zdecimovala část elitní divize Tawakalna Saddámovy Republikánské gardy.

K McMasterovi si ještě připočtěme Trumpem vyvoleného ministra obrany, legendárního generála americké námořní pěchoty Jamese „Vzteklého Čokla“ Mattise či ministra zahraničí Rexe Tillersona, letitého veterána jednoho z nejtvrdších byznysů na planetě – obchodu s ropou –, a obraz Donalda Trumpa, vůdce lidové vzpoury proti elitám, jak jej líčila média a jak se během kampaně stylizoval sám, začíná rychle blednout. Místo něj začíná nabírat čím dál zřetelnější obrysy skutečný obsah Trumpova prezidentství i sloganu „Great Again“. Trump hodlá svou funkci pojmout ve stylu amerických akčních filmů z osmdesátých let, z doby, která ho lidsky zásadně formovala, z testosteronové éry osvalených alfasamců. Chce být silový prezident, který volenou funkci vykonává efektním a komiksově přepáleným stylem, s jakým kdysi Arnold Schwarzenegger v nejlepší formě kosil zástupy filmových záporáků. Pro byznys a zahraniční politiku chce kolem sebe Trump mít ty nejtvrdší obchodníky a pro válečné záležitosti ty nejlepší zabijáky. Kdyby měly současné Spojené státy ministerstvo přes bikiny, už v jeho čele sedí některý z andílků firmy Victoria‘s Secret.

Komický strýček Donald to zabalil

Asad a patrně i Putin zřejmě udělali stejnou chybu. Uvěřili, že klaunsky ukřičená podoba Donalda Trumpa je jaksi jeho finálním, neměnným stavem. A že zatímco se bude americký prezident vyčerpávat egomaniakálními výlevy na Twitteru, hádkami s liberálním tiskem, Hollywoodem a urážením všech okolo, budou mít čas na nerušenou práci. Putin na rozeštvávání evropské části NATO cílenou propagandou, Asad na konsolidaci režimu a konečné účtování s tou částí občanů dnes již zřejmě bývalé Sýrie, která se nenachází pod jeho kontrolou. Potrestání ať už domnělého, nebo skutečného chemického útoku v Chán Šajchúnu muselo být pro oba autoritáře studenou sprchou. O to víc, že Trump se naprosto nezdržoval s protestními nótami, analýzami svodek zpravodajských služeb a celkovou rozvahou situace, jak by nepochybně učinil jeho předchůdce.

Podle deníku The New York Times se americký prezident pro bombardování základny Šarját rozhodl prakticky okamžitě, poté, co mu tým jeho poradců prezentoval fotografie mrtvých a umírajících dětí zasažených plynem. Ještě během přeletu do svého floridského sídla svolal na palubě Air Force One Národní bezpečností radu a během dvou hodin vydal rozkaz k útoku. Nemá smysl příliš rozebírat vojenský význam akce – v kontextu Sýrie zničené šesti lety občanské války byl mizivý. Tomahawky odpálené ze Středozemního moře, byly spíše rukavicí hozenou do obličeje nejen Asadovi, ale především šéfovi Kremlu. A vzkazem: Komický strýček Donald a jeho klaunská parta z dob kampaně už to zabalili. Na jejich místo nastoupil rychlý střelec Trump a s ním dost ostrá tlupa pistolníků.