Times Square je od rána do večera plné lidí. Podobně jako každý jiný den. Zdejší nákupní centrum láká místní i zahraniční zájemce stejně jako desítky a desítky obchodů i restaurací v přilehlých ulicích. Nejžádanějším zbožím je však v těchto dnech a hodinách obyčejná voda. Rtuť na teploměru sice překračuje třicítku, horko je ale obyvatelům milionové metropole kvůli něčemu zcela jinému. A nejen jim.

Řeč je totiž nikoli o slavném náměstí v New Yorku, ale o Times Square v Hongkongu, bývalé britské kolonii, kterou zachvátily největší protesty od znovupřipojení k Číně v roce 1997. Tisíce lidí v ulicích požadují odstoupení současného šéfa vlády Leunga Čchun-jinga kvůli tvrdému zákroku proti demonstrantům, které se policie uplynulou neděli snažila rozehnat slzným plynem a pepřovým sprejem.

Především ale chtějí svobodné volby, které jim Čína nechce povolit, a to na základě principu „one man, one vote“. Peking ovšem rozhodl, že „vhodné“ kandidáty schválí 1200členná komise loajální komunistickému režimu, a teprve až projdou tímto sítem, budou z nich vybírat sami obyvatelé Hongkongu. To se však nelíbilo zejména vysokoškolákům, kteří vyhlásili týdenní stávku. A ke studentům se postupně přidávali další.

Hlavní dopravní tepny na ostrově Hongkong tak rychle zaplavilo lidské moře, které zcela ochromilo dopravu na komunikacích spojujících finanční, vládní i obchodní čtvrti od Centralu přes Admiralty až po Causeway Bay, kde se nachází i známé Times Square. Typické patrové autobusy, doubledeckery, i dvoupodlažní tramvaje zastavila nejdelší dopravní zácpa v historii Hongkongu, reklamy na dopravních prostředcích, nabízející často to nejluxusnější zboží, pak překryly vzkazy protestujících, které na ně lepí.

A podobné je to i na protějším Kowloonu, odkud je nejkrásnější pohled na mrakodrapovou megapoli, ať už ve dne, nebo v noci, čehož čile využívají i profesionální fotografové nabízející své služby turistům. Jedním z nejoblíbenějších snímků v Hongkongu je však v těchto dnech fotka, na níž policista v plynové masce leje na oči jednoho z demonstrantů zasaženého pepřovým sprejem vodu a snaží se ho ošetřit. Na jedné straně rozkazy, na druhé zcela lidský projev – bez ohledu na to, zda dotyčný má na sobě uniformu, nebo ne.

Deštníky a jednota

„Vezměte si vlhčené ubrousky. A tady je i něco k jídlu,“ nabízí skupince stávkujících studentů asi padesátiletý muž v obleku. Zdarma. Ještě prohodí, že protesty podporuje, přestože do práce musí pěšky. A že večer, až zhasne v kanceláři nacházející se padesát pater nad demonstranty, také dorazí.

Solidarita v ulicích je všudypřítomná. Pochopitelně ne všichni s paralyzováním dopravy souhlasí, zvláště když třeba mladá matka s dětmi musí čekat v dopravní zácpě třeba dvě hodiny, než se dostane domů. Někteří prodejci také už nyní mluví téměř o stoprocentním propadu a posílají demonstranty do parků. Mnozí obyvatelé Hongkongu ale chápou, že už nejde jen o volební právo, nýbrž o zachování unikátního postavení tohoto regionu nejen v rámci Čínské lidové republiky. Území, jež zůstává kapitalistickou enklávou Číny, jakýmsi státem ve státě, který má vlastní vládu, ekonomiku, měnu, vlastní ochranu námořní hranice i ostnaté dráty na pozemní hranicí oddělující je od totalitní země.

Zahraniční turisté navíc obdivují i dosavadní klidný průběh demonstrací. V ulicích nenajdete ani žádné odpadky, všichni je uklízejí, studenti dokonce vytvořili jakési úklidové čety. Těžko si představit něco podobného třeba v Londýně nebo jihoafrických městech. Žádná auta tu prostě nehoří a skleněné výlohy zůstávají nepoškozené. A že by bylo co rozbíjet.

Jen na Centralu se totiž nacházejí i několikapatrové obchodní domy těch nejluxusnějších značek. V parku vybudovaném na střeše sousedního nákupního centra jsou zase volně k dispozici ratanové sedací soupravy. Ty ale nikdo nepoškodí ani neukradne, a to ani v době, kdy napříč ostrovem Hongkong procházejí statisíce lidí, jako tomu bývá třeba v den výročí masakru na náměstí Nebeského klidu.

Stěny bank, obchodů i zábradlí jsou přesto v těchto dnech ověšené něčím, co tam jindy nenajdete. Ostrov Hongkong i protější Kowloon zaplavily deštníky. A nejen proto, že někdejší britskou kolonii skrápí déšť. Spolu se žlutou stužkou se totiž právě deštník stal symbolem „revoluce“, respektive hnutí za udržení svobod garantovaných britsko-čínskou smlouvou z roku 1984 i za zachování vlastní důstojnosti.

S jejich pomocí se totiž demonstranti bránili policistům používajícím proti nim slzný plyn a pepřový sprej. Krátce nato se proto vyrojily desítky obrázků, kde deštníky hrají hlavní roli, ať už obyvatele Hongkongu chrání před deštěm v podobně komunistické rudé Číny, nebo před příslušníky bezpečnostních sil s puškou v ruce. A mnohé vymýšlejí i renomovaní návrháři a grafici – třeba Tania Willis.

David proti Goliášovi

Hlouček studentů si prohlíží výtisk deníku South China Morning Post obsahující karikaturu, na které stojí muž z Hongkongu před tankem Čínské lidové armády. V ruce drží žlutý deštník symbolizující současné protesty. Obrázek zároveň evokuje zřejmě nejznámější záběr z masakru na pekingském náměstí Nebeského klidu, kdy se u Tchien-an-men neznámý muž s taškou v ruce postavil proti přijíždějící koloně tanků.

O dvacet pět let později sledují čínští vojáci dění přímo v centru Hongkongu. V části někdejšího hlavního města Victoria City, v někdejších kasárnách Prince z Walesu, se totiž nachází velitelství čínských jednotek v Hongkongu. Peking má v tomto „zvláštním administrativním regionu“ celkem šest tisíc příslušníků ozbrojených sil, a to jak pozemních, tak námořních a leteckých, které mají k dispozici letiště Shek Kong. Většinou o nich ale obyvatelé Hongkongu prakticky neslyší ani je nevidí. Snad s výjimkou námořních plavidel kotvících nedaleko nákladního přístavu.

Přesto se v uplynulých týdnech pohyb čínských jednotek zvýšil, do Hongkongu připlouvá více bojových plavidel a spekulace vyvolaly i přesuny vojenských vozidel mezi jednotlivými základnami. Peking navíc může v případě, že dojde k „ohrožení národní jednoty a bezpečnosti“ a vláda v Hongkongu tomu není schopna čelit, použít i armádu.

Pro nejvyšší čínské vedení je současná situace v Hongkongu více než nepříjemná. Protesty pro ně trvají už příliš dlouho a „nákaza“ v podobě protestů by se mohla rozšířit i do samotné Číny. Dokonce se objevily diskuse na téma, zda současný prezident Si Ťin-pching skončí jako poslední císař, a bude tak posledním komunistickým vládcem.

Uvnitř vládnoucí komunistické strany navíc i nadále probíhá mocenský boj mezi jeho stoupenci a odpůrci, tedy věrnými exprezidentovi Ťiang Ce-minovi. A ústupky obyvatelům Hongkongu by byly vnímány jako projev slabosti – bez ohledu na to, že Si Ťin-pching ve svých rukou soustředil téměř veškerou moc.

Naopak tvrdý zásah by zase evokoval krvavé potlačení prodemokratických protestů na Tchien-an-men v roce 1989. A mohl by i torpédovat veškeré snahy o znovupřipojení Tchaj-wanu, který se od vzniku Čínské lidové republiky vyvíjí samostatně a Tchaj-pej neustává v úsilí za uznání nezávislosti mezinárodním společenstvím. Peking však ostrov stále označuje za odštěpeneckou provincii, jako ústupek mu ale nabízí podobné podmínky jako Hongkongu, tedy na základě principu „jedna země, dva systémy“.

Hongkong získal na 50 let svobodné postavení v rámci ČLR na základě dohody mezi Londýnem a Pekingem, nutno ale říci, že i kvůli výhrůžkám. Někdejší britské premiérce Margaret Thatcherové totiž Čína pohrozila i jadernými zbraněmi, pokud se nevzdá nejen oblastí pronajatých na 99 let, tedy Nových teritorií a na 260 ostrovů větších než 500 metrů čtverečních, ale také poloostrova Kowloon a ostrova Hongkong.

Páka přes magnáty

Peking se však od té doby ze všech sil snaží Hongkong „počínštit“, a to i včetně omezování základních lidských práv a svobod. V roce 2007, tedy pouhých deset let po předání, však oslavy 10. výročí existence zvláštního administrativního regionu v rámci ČLR doprovázely mnohatisícové protesty demokratických sil požadujících po Číně přímé volby nejvyšších představitelů. Komunistické vedení v Pekingu zároveň dostalo jasně na srozuměnou, že s totalitní politikou to nebude mít tak jednoduché, jak předpokládalo.
I proto se, na základě starých dobrých praktik, zaměřilo na nejbohatší magnáty. A podobně postupuje i nyní. A tak se čínský prezident Si Ťin-pching před pár dny sešel v Pekingu se sedmdesáti nejbohatšími hongkongskými podnikateli, kteří mimochodem mají na účtech čtyři a čtvrt bilionu korun. I oni tím ale hájí své zájmy, protože podnikají v Číně, mají tam továrny a nechtějí si mocné vládce v Pekingu rozhněvat – proto také protesty kritizují a tvrdí, že poškozují reputaci Hongkongu.

Zejména mezi studenty a mladými lidmi, kteří se narodili už po roce 1997 a vyrůstali ve svobodné, kosmopolitní společnosti, se však vůči magnátům zvedá vlna nevole. A přiživuje ji i zvětšující se propast mezi bohatými a chudými, stále těžší získání zaměstnání či rostoucí ceny bytů a pronájmů způsobené také přílivem čínských boháčů do Hongkongu, kde investují do realit.

Čína dnes už pochopitelně není stejnou zemí jako před 25 lety, její vedení se však i nadále bojí o moc. Příklad Gorbačova a rozpadu sovětského impéria je pro ně stále živý. Problémem pro Peking je i skutečnost, že hongkongským demonstracím věnuje pozornost doslova celý svět, a dokonce o nich s čínským ministrem zahraničí jednal v Bílém domě americký prezident Barack Obama.

Proto nyní Čína doufá, že protesty v Hongkongu časem samy odezní. Zároveň však jsou v plné pohotovosti čínští cenzoři, kteří blokují nejen sociální sítě, ale ruší i vysílání zahraničních televizních stanic, aby se volání po demokracii nešířilo v pevninské Číně. A v neposlední řadě čínské úřady nařídily cestovním kancelářím, aby zrušily výlety čínských turistů do Hongkongu, tedy do regionu, kde se demokratický deštník rozevírá víc a víc.