Popularita prezidenta Vladimira Vladimiroviče Putina v Rusku stoupá, země ale za svá domácí politická vítězství stále citelněji platí sankcemi. Putin sice vrátil Rusům hrdost na Rusko, ne zcela se mu však daří vrátit hrdému Rusovi uznání Západu, říká v rozhovoru pro Týdeník ECHO šéf zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky a bývalý český velvyslanec v Austrálii Hynek Kmoníček. Úkolem Evropské unie podle něj v příštích letech bude přitáhnout evropské Rusko do Evropy. O budoucí podobě země ale rozhodne až Putinův nástupce.

Až se za deset dvacet let bude mluvit o válce na Ukrajině, bude se na ni vzpomínat jako na jeden z mnoha konfliktů, nebo jako na událost, která změnila běh dějin a rozdělení sil v postkomunistické Evropě, potažmo v celém světě?

To ještě vůbec není jasné. Zda bude ukrajinská válka dějinný přelom, to je totiž přesně to, o co se v tuto chvíli ještě stále hraje. Úkolem Evropy, kterou do velké míry zastupuje diplomatické úsilí kancléřky Merkelové, je, aby to nebylo oním přelomovým momentem. Aby šlo prostě jen o další vývojové stadium procesu, při němž se stanovují hranice evropského kontinentu, a to do takové míry, aby bylo zcela jasné, že Evropa nekončí hranicí Evropské unie, ale že součástí Evropy je i ruský prostor. A teď mluvím o Evropě ne úplně jako o prostoru politicko-ekonomickém, ale spíše kulturně-ekonomickém.

Zvolila Evropa pro tu hru správnou strategii? Nehrozí odvrácení Ruska směrem k Asii?

Jak často říká prezident Zeman, nakonec to skončí tím, že Ruská federace jednoho dne vstoupí do Evropské unie. To je hezké naznačení směru toho, čeho se všichni snaží dosáhnout. Oněmi stále se zostřujícími sankcemi nejde o to, Rusko izolovat, právě naopak. Jde o to, dostat ho do situace, kdy samo pochopí, že jeho budoucnost je v Evropě. Konkrétní příklad: když mnozí analytici na začátku této krize hovořili o tom, že se Rusko od Evropy odvrátí a půjde se svým plynem na asijské trhy, tak toho okamžitě využili Číňané a prezident Putin záhy zjistil, že sice může velmi rychle a lehce dodávat plyn do Čínské lidové republiky místo do EU, ale že to nebude za takových podmínek a cen jako v Evropské unii. Navíc Rusové se stále ještě cítí více Evropany než Asiaty. A mají-li si někde koupit letní sídlo, je to překvapivě spíše na italské či francouzské Riviéře, nikoliv v okolí Šanghaje. Takže on by ten obrat zdaleka nebyl tak jednoduchý.

Zmínil jste sankce. Pocítí je Rusko tak citelně, aby bylo ochotné něco změnit?

Přiznejme si, že po ekonomické stránce se Ruské federaci zdaleka nedaří tak jako po stránce politické. Při 1,5procentním růstu HDP a při odečtu inflace v podstatě o žádný růst nejde. A součet sankcí, do kterých se Rusové dostali v důsledku svých politických vítězství, už dnes dosahuje podle některých analytiků zhruba 20 procent HDP. Ne že by to běžný Rus pocítil, když si jde koupit pelmeně. Ale starosta většího ruského města, který myslel na to, že v příštím volebním období zahájí výstavbu tramvajové dopravy mezi sídlišti, už možná s úžasem zjišťuje, že nenajde banku, která by mu to profinancovala.

Existuje vůbec síla, která dokáže Rusko přimknout k Evropě? A může tou silou být právě ekonomika a vzájemný obchod?

Existuje, ale půjde o kombinaci více vlivů. Ekonomicky je Rusko samozřejmě stále ještě více provázáno s Evropou než s Asií. Ale to je jen odrazem celkového kulturního zázemí. Protože, přiznejme si, on ten Turgeněv a Dostojevskij jsou součástí evropské literární kultury. Nikoliv tisícileté vyspělé tradice zpěvů staré Číny.

Dokáže ale Vladimir Putin být Evropě partnerem, který nebude chtít mít za každou cenu poslední slovo?

Jak kde. V Ruské federaci je nutno si přiznat, že Putinova popularita stoupá a dosáhla podobného vrcholu jako v době čečenské války. Tam je silný. Ale na mezinárodním poli to není o tom, aby měl poslední slovo. Jde o to, aby měl rovnovážné slovo. Aby jedna strana nediktovala podmínky druhé. Aby se Západ nechoval tak, jak měl ještě před nějakým časem tendenci se chovat. Tedy říkat: „My jsme vyhráli studenou válku a vy, potomci Sovětského svazu, jste ti poražení. Tak co byste, proboha, chtěli?“ Tato rétorika byla úžasně kontraproduktivní a na ruské straně vyvolala pocit, že se jim nedostává takového respektu, jaký by si zasloužili. Respektu z toho, že jsou součástí Evropy.

Čeká tedy teď Putina úkol vyprofilovat Rusko jako evropskou zemi?

Já vlastně nevím, jestli to bude ještě úkol pro Vladimira Putina. Putinovým úkolem bylo vrátit Rusovi hrdost na Rusko. A to se mu podařilo. Zkusil, co mohl, aby již znovu hrdému Rusovi vrátil uznání Západu, aniž by nutně musel jít do studené války a Sovětského svazu. To se ne zcela daří. Ale to, co Rusko bude, se podle mě určí až okamžikem, kdy bude jasné, kdo je nástupcem Vladimira Vladimiroviče Putina. A otázka jeho nástupnictví je Achillovou patou jeho v této chvíli řekněme domácí vítězné pozice. A také to je – i podle ruských komentátorů – důvodem jeho masivní podpory. Protože žádný nástupce se neobjevil, Medveděv v této roli víceméně zklamal ruské siloviki a otázka korunního prince je u takto konstruovaného systému řízení naprosto zásadní. Ono je to totiž vždy: „Jsem to já, nebo je to chaos.“ A chaos znamená chaos pro všechny a ekonomickou ztrátu pro každého. Takže je lépe podporovat vždy současný systém než sázet na nějaké budoucí neznámo. Nicméně otázka nástupnictví bude podle mě klíčová nejen pro ruskou domácí politiku, ale také pro to, jakou roli v Evropě bude evropské Rusko hrát.

Zmínil jste už diplomatické úsilí kancléřky Angely Merkelové. Proč se právě ona stala lídrem evropské diplomacie?

Je to prostě proto, že se z evropských státníků ukázala být nejpracovitější, nejpilnější, nejlépe jazykově připravenou a nejschopnější se velice pragmaticky se všemi partnery domluvit. Zkuste v této chvíli najít západoevropského státníka, který by nebyl ve své funkci nováčkem, hovořil anglicky, německy a rusky na srovnatelné úrovni a měl tak silnou pozici svého státu, díky jeho ekonomice, že mu kdokoli rád zdvihne telefon. Já nikoho jiného nevidím. A i kdybychom měli takové politiky tři čtyři, tak by se podle mě stejně ukázalo, že shodou náhod je na takovouto úlohu nejpřipravenější dcera východoněmeckého pastora, která emigruje ze západního Německa do východního, aby tam pak obsesivně vyhrávala Puškinovy recitační soutěže v ruštině. Ona je navíc služebně nejstarší, nejzkušenější evropský politik, od kterého se očekává, že odvede svoji evropskou, nikoliv pouze národní práci.

Co pak říkáte na informace, že by Merkelová s Putinem už mohli mít hotový plán na ukončení konfliktu? Ukrajina uzná ztrátu Krymu, Rusko nabídne dlouhodobou smlouvu na dodávky plynu a skončí s podporou separatistů na východě země... Je to reálné?

Je to přesně to řešení, nebo nějaké jemu podobné, jehož výsledkem by bylo to, u čeho jsme náš rozhovor začali. Že tato krize nebude začátkem studené války pro příštích padesát šedesát let, že se do ní vzájemně nezaženeme, ale že půjde pouze o další vývojovou fázi v hledání evropské role Ruska. Pokud se dnes hovoří o tom, že by ukrajinská krize mohla být začátkem nové studené války, tak já si myslím, že nemohla. Protože studená válka byla charakteristická tím, že ji oba partneři chtěli. Pro tuto chvíli je naopak typické to, že oba partneři ji nechtějí.

Je Evropa připravena uznat ruskou anexi Krymu?

To bude pro Evropu stejně obtížné jako pro Rusko pochopit, že Evropa a evropské hodnoty nejsou jen o ekonomice.

Když jsme spolu koncem března mluvili naposledy, říkal jste, že z ruského pohledu ještě neproběhla ona poslední bitva a že na ni stále ještě čeká. Je poslední bitvou to, co nyní sledujeme na Ukrajině?

Myslím, že pokud dojde k nějakému porozumění a smlouvě o smlouvě budoucí, která bude obsahovat i příští roli Ruska, tak se oběma stranám podaří této poslední bitvě vyhnout. A jak na to bude historie koukat zpětně, to bude s jistou mírou nadsázky možné vidět přesněji až za dvacet let. Doufejme, že třeba na tom, o co větší prostor a respekt u jednacího stolu v Bruselu bude mít Putinův nástupce například při nějakých jednáních o kvótách na jahody, než by býval měl bez toho, že si o ten respekt a prostor jeho předchůdce takhle rázně řekl.

A případná nedohoda by znamenala přiblížení se k oné poslední bitvě?

To, co v tuto chvíli vidíme, je nezájem tuto bitvu sehrávat nebo k ní jakýmkoliv způsobem druhou stranu ponouknout. A jenom to drží i tak tragickou a neustále se rozrůstající občanskou válku na východě Ukrajiny, stále ještě na východě Ukrajiny. A ne někde jinde.

Milostný trojúhelník na Blízkém východě

Na pozadí rusko-ukrajinského konfliktu dlouhé měsíce doutnal jiný spor, který se v posledních týdnech po několika letech znovu rozhořel naplno. Jde o izraelsko-palestinský konflikt. Jak v něm číst, jak se orientovat? Minimálně Češi k celému problému přistoupili poměrně radikálně: téměř každý se přidal na jednu stranu sporu...

Zvládnout se orientovat v této problematice, to by bylo na několik velmi dlouhých přednášek. Říkáte, že se každý přidal na jednu či druhou stranu toho sporu. A právě to je jedna ze součástí problému. Protože to, co se tam teď odehrává, bych nazval ménage à trois (milostný trojúhelník – pozn. red.). Mezi Izraelci, Hamásem a Fatahem. A to za výrazného přikyvování Egypta a přesvědčivého mlčení Saúdské Arábie. V posledních dnech vidíme horečnou snahu všech stran na zklidnění konfliktu. A ty strany rozhodně nejsou pouze dvě.

Debata o konfliktu se v posledních dnech smrskla na argumentování počtem obětí. Je to relevantní kritérium?

Ne, to není. Nicméně samozřejmě odpovědnost za proporční použití síly, zejména z pohledu OSN, vždy bude na tom silnějším. Já bych byl ale strašně daleko od jakéhokoliv kategorického soudu na jedné i druhé straně. To, co se tam odehrává, je současně obrovská lidská tragédie a současně legitimní ochrana státu, protože prostě žádný stát na světě by se nenechal ostřelovat raketami ze sousedního území. Je to obojí dohromady a každý, kdo se přidá na jednu stranu, důsledně ignoruje tu druhou. A jeho důvody k tomu budou muset být spíše emocionální než logické.

Jde ze strany Izraele ještě stále o legitimní ochranu území? Mám na mysli sílu odvetných útoků...

Jde. A nemůžeme říct, že by na tom Hamás neměl zájem. Protože čím větší počet civilních obětí, tím větší počet přívrženců Hamásu v Gaze.

V Evropě se už objevují první protiizraelské či rovnou protižidovské demonstrace. Může jít o nastupující trend – i kvůli zvyšujícímu se počtu muslimského obyvatelstva v evropských státech?

Ano, hraje to svoji úlohu. Já jsem v posledních dnech viděl několik takových demonstrací, osobně třeba v Itálii a ve Francii. Samozřejmě že evropské muslimské obyvatelstvo je v tom zapojeno. Nešlo o demonstrace malé, ale je zajímavé, že vždy vycházely z té chudší části města, kde žijí většinou přistěhovalci.

Hrozí, že se současné boje protáhnou na měsíce a roky?

Já bych tam neviděl nějaký dlouhodobý válečný konflikt. Přijde uklidnění a částečné zacelení těch znovu otevřených ran. Je to součást nestability na Blízkém východě, kterou vidíme od Sýrie po Irák – a nejen tam. Je to součást procesu, který začal arabským jarem 2010 a který se přes podzim rychle přiblížil arabské zimě.

Jedním z konfliktů arabského jara je i Západem zapomenutá občanská válka v Sýrii. Ta si vyžádala už na 170 tisíc obětí, vášně ovšem přesto nevzbuzuje. Jak dramatická je tam situace a co může tamní dění znamenat pro Evropu?

Žijeme v mediálním věku, takže vnímáme velikost války podle její kilometrové vzdálenosti k hranicím České republiky a podle její novosti. Čím je to válka novější a nám bližší, tím déle vydrží v titulcích. Máte pravdu, že Sýrie je v této chvíli zapomenutou válkou, a myslím si, že z dlouhodobějšího pohledu je to dokonce válka důležitější než současný konflikt fatahovsko-hamásovsko-izraelský. Protože ono rozlití se syrské války do chalífátu doktora Baghdádího v Iráku je věc, která je pro stabilitu Evropy nesrovnatelně nebezpečnější než současný, jakkoliv krvavý, konflikt v Gaze.