Rudolf Krzák měl štěstí. Z německého obklíčení se dostal na poslední chvíli, když pro něj v listopadu 1944 přiletělo britské letadlo. Během letu z italských hor až do Florencie půlka těla československého důstojníka téměř povlávala v mrazivém podzimním vzduchu. Na sedadle pro jednoho se totiž ve stroji Westland Lysander tísnili tři pasažéři.

Rudolf Krzák, který zemřel před deseti lety a narodil se před rovnou stovkou, byl jediným československým výsadkářem, který se za druhé světové války vrátil do Londýna ze zahraniční mise. Teprve nedávno byl objeven jeho válečný deník a další zápisky, které nyní vydává Vojenský historický ústav.

Jeden z našich nejvýraznějších důstojníků 20. století v nich popisuje zmíněnou italskou operaci a také málo známý ústup československých pluků z Francie v roce 1940. Unikátní záznamy ležely sedmdesát let nepovšimnuté v archivech.

Hořkost, lítost, zklamání

„Je to zpráva o druhé světové válce, jak ji většina lidí příliš nezná,“ říká objevitel a editor zápisků, historik Prokop Tomek. Krzák zažívá zklamání z úprku z okupované Francie a také rozčarování ze sobectví některých spolubojovníků. „I v italských horách se podle Krzákových záznamů válka jeví mnohdy jinak, než jak se dnes obvykle líčí: jako boj s byrokracií, tupostí, dokonce se snahou něco pro sebe trhnout. Jeho kritika míří na britské důstojníky,“ popisuje Tomek.

Po příchodu nacistů do Prahy v březnu 1939 uprchl československý důstojník Krzák do Francie. Vstoupil tam do Cizinecké legie a sloužil u pluku Senegalských střelců v Alžírsku. Po vypuknutí druhé světové války se stal příslušníkem 1. československé divize ve Francii. Jako velitel pomocné roty měl na starosti přepravu a zásobování jednotek složených z českých a slovenských krajanů žijících ve Francii a uprchlíků z protektorátu. Kvůli rozkladu francouzského velení se ale válka brzy začala ukazovat jako prohraná a čile ustupovat museli pochopitelně také Čechoslováci.

První německý nálet zažila Krzákova rota 14. června 1940. Ten den se jeho mužstvo při rychlém přesunu do bezpečí také poprvé setkalo s ustupujícími Francouzi. „Srážely i nadšení nejlepších a nejodhodlanějších vojáků odpovědi vojáků francouzských,“ stěžuje si Krzák na poraženeckou náladu spojenců ve svém deníku a dodává: „To bylo prvé setkání s tím francouzským Poilu (chlupáčem, slangový výraz pro francouzského pěšáka, pozn. red.), které nám vzalo všechny ty pěkné představy, naděje a zanechalo pouze hořkost, lítost a zklamání.“

Kus charakteru chlapského

Důstojníkovo líčení je možná ovlivněno také rozčarováním z toho, že se sám nemohl účastnit přímých bojů a musel „jen“ zajišťovat ústup vlastního i francouzského vojska. Později ale sám toto období, kdy celé dny nespal a nejedl, hodnotil jako svůj možná nejnáročnější úkol a největší výkon svého života.

Musel totiž mimo jiné hlídat, aby se mu část mužstva nerozutekla i s životně důležitými nákladními vozy. Pár dezertérů se v jeho rotě našlo. 21. června 1940 vystoupil před svou jednotku s motivační řečí, kterou si také zaznamenal do deníku. Nejdřív v ní pochválil vzorné vojáky, pak se ale obrátil ke zbabělcům: „Jsou zde i jiní, jimž je kůže milejší než svatý cit kamarádství, než hřejivý pocit vykonané povinnosti, než kus charakteru chlapského, že při první příležitosti zdrhnou i s kamiónem, a neví, že jsou zločinci...“ Krzák slibuje, že pro takové, pokud je dostihne, bude mít jen kulku. „A pak budu mít svědomí klidné – budu vědět, že jsem se zbavil hyen, jimž je život příliš velkým darem.“ Vzápětí nabízí těm, kteří chtějí odejít, možnost odchodu – ale samozřejmě bez auta, po svých.

Již v hodnosti poručíka byl v červenci 1940 s dalšími evakuován do Velké Británie. Tam ho v květnu, tedy krátce před atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha, přidělili do tzv. zvláštní skupiny D, která měla na starosti výcvik parašutistů. Dostal se sem v krušné době – atentát v Praze se sice zdařil, ale jen z první vlny 27 výsadkářů zahynulo do léta 1942 třináct. Další byli zatčeni nebo se sami gestapu vzdali. Po válce vyšlo najevo, že bez úhony přežili jen dva parašutisté z tohoto období.

Počet výsadků se poté výrazně snížil a k oživení došlo teprve v roce 1944, kdy bylo na území protektorátu vysazeno 49 parašutistů. Sám Krzák se v létě tohoto roku stal členem tříčlenné výsadkové skupiny Silica-South, která se na začátku září snesla v italském Piemontu poblíž hory Mondole (2350 metrů). Dalšími dvěma členy výsadku byli Britové. Letadlo skupiny Silica II, v níž byl Krzákův kamarád z dětství Rudolf Hrubec, před přistáním havarovalo a nikdo z posádky nepřežil. Úkolem bylo proniknout k příslušníkům takzvaného vládního vojska, což byly jednotky občanů protektorátu, nasazené coby pomocné prapory v Itálii v boji proti tamním partyzánům, a přimět je k dezerci na stranu spojenců. Krzák se s krajany ale nakonec vůbec nepotkal, protože vládní vojsko bylo v té době náhle přesunuto jižněji k Milánu.

Ach, ti britští byrokrati

Krzák, tehdy už kapitán, se z vlastní iniciativy připojil k italským partyzánům a účastnil se jejich bojových akcí. Při tom se ale nesetkával s velkou podporou ze strany v Itálii působících britských důstojníků. „Hodnota těchto důstojníků je dosti malá. Obyčejně neznají řeč pracovního prostředí. Řeč naučiti se vůbec nesnaží. (…) Jejich pozici drží jen peníze, kterými si dláždí cestu,“ vyjadřuje se ve svých záznamech o Britech téměř opovržlivě. I válku v týlu nepřítele podle Krzáka ovládal úřední šiml. „Nejdůležitější jsou hlášení, jimž se přikládá značný význam,“ poznamenal si. „Rozvracení německých jednotek provádí tím,“ stěžoval si na činnost jednoho britského důstojníka, „že převlékne 2 Rakušany do civil. obleku, vyzbrojí 2 granáty a necvičené vysílá, aby přetahovali voj. něm. i neněmecké národnosti. Za celý měsíc jsem neviděl ani jednoho přetáhnutého něm. vojáka.“

Nakonec ale musel být Britům vděčný, že pro něj 17. listopadu 1944 přiletěli na obklíčené partyzánské letiště Perletto, a zachránili jej tak před německým zajetím.

Až po návratu do vlasti v roce 1945 se Rudolf Krzák dozvěděl, že nacisté během heydrichiády zavraždili jeho rodiče i sourozence kvůli pomoci jedné z výsadkových skupin. Přesně pět let po záchranné akci v italských horách, 17. listopadu 1949, byl už v hodnosti podplukovníka zatčen a později odsouzen za velezradu na devět let. Propuštěn byl sice už v roce 1952, do armády se však mohl krátce vrátit až v roce 1968. Za normalizace, jejíž část strávil stejně jako většinu poválečného období prací v geologické službě, byl mylně Státní bezpečností považován za agenta CIA, který monitoruje pohyb sovětských vojsk. Po roce 1989 byl povýšen na generálmajora.

S vrozenou kritičností se vyjadřoval i k nové době. „Čekáme, přešlapujeme, okrádáme se navzájem a hledáme nějaké vznášedlo, které by nás přeneslo na druhý břeh vysoké životní úrovně. Jenže s podmínkou, abychom neunavili ruce a dostali se tam snadno, rychle a bez námahy. Vím ale jedno: bez statečnosti a svědomí se neobejdeme.“