Winston Churchill kdysi řekl notoricky známou větu: „Kdo není levičákem ve dvaceti, nemá srdce. Kdo jím je ve třiceti, nemá rozum.“ Na Balkáně by šla parafrázovat na: „Kdo není nacionalistou ve dvaceti, nemá srdce. Kdo jím je ve třiceti, nemá rozum.“ 

Dokonale to sedne na nového kosovského prezidenta Hashima Thaciho. Muž, který byl za války v roce 1999 symbolem ostrých „hochů z lesa“, je dnes symbolem establishmentu a na ulicích proti němu demonstrují tisíce lidí. A opozice při jeho volbě v parlamentu házela bomby se slzným plynem, takže ochranka je nyní na zasedáních preventivně v plynových maskách, což volbě dodalo mírně apokalyptický nádech. Thaci je pro opozici symbolem korupce (který balkánský vládce ostatně není...), ale také přílišných ústupků vůči srbské menšině. Zato západní diplomaté si ho pochvalují. „Tušili jsme, že v Thacim něco je a že se s ním dá spolupracovat,“ zavzpomínal nedávno James Rubin, za Clintonovy vlády klíčový architekt balkánské politiky USA. Kdo by to před sedmnácti lety řekl…

Had bez drog a orgánů

Thaci se širší veřejnosti ukázal poprvé právě před sedmnácti lety – v únoru 1999, když se stal šéfem vyjednávacího týmu Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) při mírových jednáních ve francouzském Rambouillet. Bylo mu třicet a skoro nikdo ho neznal. Svět znal Ibrahima Rugovu, důstojného literárního vědce s šálou kolem krku, který prosazoval nenásilný odpor vůči srbské nadvládě nad Kosovem. Za to sice nasbíral po světě spoustu cen, jinak ale ničeho nedosáhl. Mladší a radikálnější tak sáhli k historicky osvědčenějším prostředkům – ke zbraním. Srbové odpověděli také osvědčenými prostředky. Vesnice, odkud na ně někdo vystřelil z brokovnice, srovnali se zemí tanky. Počet uprchlíků narůstal a k naprosté hrůze západních mocností začínalo něco, co mohlo být druhou Bosnou. A to nikdo nechtěl. V Rambouillet se tedy mělo pod taktovkou NATO dohodnout řešení. Srbové se měli stáhnout, UÇK demilitarizovat a jednotky NATO zajistit bezpečnost, byť Kosovo mělo formálně zůstat součástí Srbska. Srbský prezident Milošević dohodu odmítl. UÇK dohodu odmítala také – nebyla v ní ani zmínka o kýžené nezávislosti. A tehdy přišla chvíle mladého Hashima Thaciho. Dohodu pod americkým nátlakem podepsal a tu noc se opil lahví whisky v obavě, že ho jeho spolubojovníci za „zradu“ popraví. Nepopravili. Thaci je přesvědčil. Kosovo se nakonec nezávislosti dočkalo a Thaci se ukázal jako překvapivě kooperativní. Tak kooperativní, že prezidentskou volbu muže, který byl kdysi pro Srby arciknížetem zla, podpořili v kosovském parlamentu i srbští poslanci, zatímco demonstranti na ulici ho (kromě korupce) obviňovali ze zrady národa kvůli akceptaci široké autonomie srbských oblastí v Kosovu.

Thaci se narodil ve vesnici Burojë v oblasti Drenica na středním Kosovu, kde nasávají hrdinské historky s mateřským mlékem. Z Drenice byl albánský lídr Hasan Prishtina, který reprezentoval Albánce na versailleské mírové konferenci. Z Drenice byl vůdce protisrbského odboje po první světové válce Azem Galica i Shaban Polluzha, který vedl Albánce v boji proti nové komunistické moci po roce 1944. Zde vznikla v roce 1993 Kosovská osvobozenecká armáda UÇK. Patřil k ní i tehdy pětadvacetiletý Thaci, který byl za protisrbské protesty zatčen už jako třináctiletý v roce 1981. Zúčastnil se i jednoho ozbrojeného přepadu srbské policejní hlídky, a když na něj byl vydán zatykač, prchl přes Albánii do Švýcarska, kde vystudoval mezinárodní vztahy. Vrátil se na jaře 1998, když se rozhořívala válka v Kosovu. Jeho „nom de guerre“ by v českých podmínkách na nikoho moc velký dojem asi neudělalo, protože připomíná spíše nepříliš uctivou přezdívku Josefa Luxe – Had. „Had“ každopádně nebojoval někde v zákopech – už v srpnu 1998 byl jmenován do funkce „politického ředitele“ UÇK. Zajišťoval politickou podporu pro UÇK (o níž ještě před dvěma lety vědělo jen maximálně pár set konspirátorů) a organizoval život na územích pod kontrolou povstalců.

Podle srbských pramenů měl Thaci na svědomí skoro všechno, na co lze pomyslet. Válečné zločiny, pašování drog, obchod s lidskými orgány zajatých Srbů. Skutečnost nebude tak horká. UÇK jako celek s drogami neobchodovala – to by byla tou nejchudší drogovou mafií na světě. Balkanista Filip Tesař z Ústavu mezinárodních vztahů si kdysi dal tu práci a spočetl hodnotu výzbroje UÇK, kde v době jejího největšího rozmachu sloužilo maximálně 30 000 mužů. Vyšlo mu to na nějakých 60 milionů tehdejších německých marek. To věru není mnoho na údajné krále drogového byznysu. Bojovníci UÇK byli v drtivé většině případů vyzbrojeni starými zbraněmi, koupenými v Albánii. A výzbroji odpovídala i bojová hodnota UÇK. Kdekoliv se střetla v přímém boji s jugoslávskou armádou, byla poražena. Realita je taková, že obchod s drogami je jednou z mála věcí, která funguje zcela příkladně multietnicky. Balkánskou stezkou do Evropy proudí desítky tun heroinu a Kosovo je jen jednou z přestupních stanic, podobně jako Srbsko či Bulharsko.

Obchod s orgány se s Thacim táhne již léta. „Mafián a obchodník s orgány“ je standardní označení kosovského prezidenta i u nás, obvykle v té části českého politického spektra, u níž je spojen odpor k nezávislosti Kosova s podporou nezávislosti Doněcké lidové republiky. Neexistuje ale jediný důkaz ani jediný svědek. A přestože představa, že v horách severní Albánie, hodiny a hodiny jízdy terénním autem od nejbližšího letiště, v jakémsi žlutém domku odnímali zajatcům orgány (které pak asi uchovávali v lednici, fungující na elektřinu z generátoru), je dosti nepravděpodobná, stále podněcuje lidskou představivost.

Kooperativní jestřábi

Thaci nezbohatl ani na drogách, ani na orgánech. Mnohem spíše na tunelování neutracených peněz UÇK, na kontrole stavebního byznysu v prvních poválečných letech, kdy zahraniční pomoc způsobila stavební boom, či na kontrole dovozu pohonných hmot a dalších klíčových surovin po válce. A rozvětvenou klientelistickou síť má dosud. Vládne tak, jak se prostě na Balkáně vládne. A opozice ho kritizuje zcela po právu. A zcela pochopitelně demonstrují mladí lidé, kteří v zemi s nadpoloviční nezaměstnaností nevidí perspektivu. Jenže recept „více nacionalismu“ situaci udělá ještě horší. A kosovské ekonomice stejně – po pravdě řečeno – není příliš pomoci, ať povládne kdokoliv…

Pro západní diplomaty je někdejší ostrý hoch Thaci jednoznačně lepší variantou. Vědí, že mír uzavírají jestřábi, ne holubice. A někteří kosovští jestřábi se ukázali být překvapivě kooperativní. Kosovský filozof a každým coulem občansky orientovaný intelektuál Shkelzen Maliqi mi kdysi v jedné prištinské kavárně (dokonalou srbštinou) povídal: „Byl to můj přítel Zoran Djindjić (srbský premiér, zavražděný v roce 2003), kdo mi říkal, že pokud se někdy podaří uzavřít mír, pak ne s Rugovou, ale s Thacim.“ A skutečně, byl to nakonec Thaci, kdo v roce 2013 podepsal se Srbskem dohodu o technické normalizaci vztahů. Na druhé straně stolu seděl tehdejší srbský premiér (nyní vicepremiér a ministr zahraničí) Ivica Dačić. V roce 1999, když byl Thaci v lesích, byl mluvčím Slobodana Miloševiće.