Pravice čeká na resuscitaci své pošramocené pověsti

TOP 09 jako zachránce české pravice

Pravice čeká na resuscitaci své pošramocené pověsti
TOP 09 jako zachránce české pravice

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nehlásí se k tomu, přesto se TOP 09 může stát sjednotitelem pravice, která nikdy nebyla tak rozdělená jako dnes. ANO, TOP 09, ODS, KDU-ČSL, Svobodní, Piráti, někteří zelení, různá regionální hnutí, nacionalisté typu Úsvitu a nově také Starostové a nezávislí se dnes dělí o 35–40 procent voličů různých odstínů konzervativního a liberálního vyznání. Znamená to, že už se musí najít někdo, kdo je znovu sjednotí.

Termín poločas rozpadu má původ v jaderné fyzice a označuje okamžik, kdy se větší část atomových jader radioaktivního tělesa přeměnila na atomy jiného druhu. Od té chvíle mají fyzici k dispozici těleso s jinými vlastnostmi a další rozpad se stává okrajovým jevem. V případě tuzemské pravice nastal rozpad v roce 2009, kdy část lidovců založila TOP 09 a kdy manažeři v pozadí pražské ODS inspirovali vznik Věcí veřejných. Rozpadání se zavedených subjektů, vznik a zánik nových stran je stejně nepřehledný jako radioaktivní procesy ve fyzice. Rozchod TOP 09 a hnutí Starostové a nezávislí může být posledním dějstvím, které ještě stojí za pozornost, protože další dělení na pravici už sotva někomu přinese významný užitek.

Oznámením Starostů a nezávislých, že si pro krajské volby v příštím roce vybírají jiného partnera, končí nejlepší pravicový projekt posledních let, jehož účet tvoří třetí a čtvrté místo ve volbách do sněmovny, účast ve vládě, post pražského primátora, druhé místo ve volbách do europarlamentu a postup společného kandidáta do finále prezidentské volby. Z pohledu Starostů je rozchod přesto logický. Sociolog Jan Herzmann tvrdí, že v krajských volbách budou lidé víc než dříve dávat přednost místním sdružením a kandidátům před těmi, které bude delegovat celorepubliková strana. Značka Starostů může uspět v řadě regionů stejně, jako zabrala před třemi lety na Liberecku, kdy volby získali Starostové pro Liberecký kraj s 22 procenty. Strategickým rozhodnutím se otevírají mnohem větší perspektivy, než jaké nabízí role menšího partnera parlamentní strany s preferencemi mezi 6 a 12 procenty.

Rozvod je dokladem, proč podobná spojenectví mohou fungovat jen do času. Starosty vytvořila skupina vyzkoušených komunálních politiků, při sestavování kandidátek však museli trpět, že se na důležitá místa dostávali lidé nominovaní shora, často kariéristé, kteří dosud nedokázali nic než se včas přihlásit do právě založené TOP 09. Přesto nemusí rozchodu litovat ani TOP 09. Zkušenost ukazuje, že její hlavní předností je schopnost kdykoli objevit dobré téma, pár osobností a zorganizovat kvalitní kampaň.

Kdo, když ne Kalousek

Aby změn nebylo málo, mění se i předseda TOP 09. Karel Schwarzenberg odchází a koncem listopadu bude na šéfa strany kandidovat jeho dosavadní první zástupce Miroslav Kalousek. Tvrdí, že se ve vedení strany fakticky nic nemění. „Kníže“ bude za dva roky lídrem sněmovních voleb a jeho dosavadní zástupce bude provoz řídit stejně, jako ho řídil dosud. „Máme už pět let strukturu standardní strany,“ zdůvodňuje místopředseda, proč se vlastně nic nemění.

Budoucnost TOP 09 je zajištěna klasickým konzervativním programem, který staví na podpoře svobody, individualismu a rodiny. Na druhé straně těžko může být velkou všelidovou stranou, jako je v Německu CDU a v Česku byla pár let občanská demokracie. „Strana má své pevné jádro voličů. Budeme se pochopitelně snažit, abychom těch lidí oslovili víc. Ale zhruba 10 procent elektorátu, který nám vyjadřuje podporu, je poměrně hodně občanů, kteří stojí za to, aby se za jejich názory člověk vzal,“ řekl Kalousek v rozhovoru pro Mf DNES, který byl zcenzurován.

O tom, že budou ohniskem příštího sjednocení pravice, však veřejně nemluví ani dva další potenciální uchazeči. V této chvíli zřejmě dává nejvíc pravicových voličů přednost hnutí ANO Andreje Babiše, podle průzkumu CVVM se mezi jeho příznivci najde 56 procent stoupenců pravice a jen 19 procent levičáků. Přesto se Babiš jen málokdy označuje za pravicového politika. TOP 09 i ODS mají horší preference, zato se mezi jejich voliči najde 88 a 85 vyznavačů pravicových hodnot. Lidovci jsou ze hry, protože fungují jako klasická středová strana, která stojí na sociálním učení římskokatolické církve. Neexistují indicie, že se objeví nová charismatická osobnost, jež může během dvou let postavit nový pravicový subjekt s perspektivou vyhrát volby.

Kdo může za můj zpackaný život

O budoucnosti pravice se rozhoduje v konfliktu mezi Kalouskem a Babišem. Jejich obliba i pozice ve veřejné diskusi jsou v této chvíli nesrovnatelné. Současnému ministru financí důvěřuje v průzkumech tradičně víc než polovina Čechů a nic na tom nezměnil ani mírný pokles z letošního jara. Proti tomu obliba jeho předchůdce Kalouska se sotva drží nad deseti procenty a nezměnila se od období „druhé krize“ z let 2012–2013, kdy byl nejvíc kritizován za úspornou politiku.

V Česku tradičně platí, že ministr financí je hlavním ekonomickým lídrem země a obvykle nese odpovědnost za všechno, co se děje v hospodářství. Výklad, podle kterého za krizi může právě Kalousek, dokáže Babiš obratně využívat. Přitom se může opřít o autoritu mainstreamových i levicových ekonomů v čele s Janem Švejnarem nebo Martinem Fassmannem o selhání liberální protikrizové strategie, na niž vsadila Nečasova vláda. Kalousek i jeho vládní šéf razili v roce 2010 strategii likvidace dluhů, kterou sdíleli s tehdy nejvlivnějšími ekonomy Evropské unie. Země, jež bude účinně bojovat se zadlužením, získá podle této strategie důvěru investorů, a tím zajistí příliv kapitálu do země i ekonomický růst. Nečasova vláda tento plán uskutečnila, náklady byly ovšem příliš vysoké, protože úsporná politika způsobila recesi z let 2012–2013. Dokonce exministr financí připouští, že to s úsporami možná přehnal.

Babišovi stačí tento výklad popularizovat, a dokonce jeho nepodložená obvinění, že „Kalousek krade“, nemají za účel dokázat nepoctivost jeho soka. Oslovuje tuzemskou hospodu, z jejíhož pohledu je důvod nedávných úspor zřejmý. Politici připravili obyčejné lidi o peníze, aby si mohli sami nakrást. A protože Babiš je bohatý dost, aby už krást nemusel, dá se čekat, že naopak celou zemi přivede k prosperitě.

Místopředseda TOP 09 proti tak přímočarému tlaku jen těžko hledá účinnou zbraň a zatím jen poukazuje na absurditu Babišova marketingového tažení. „ANO oslovuje frustraci za váš zpackaný život. Může za něj někdo jiný,“ popisuje Kalousek životní pocit značné části populace, jež podle něj stojí za úspěchem Babišova hnutí. Tím někým jiným je on sám. Slogan „Za všechno může Kalousek“ se stal obranným heslem TOP 09, a lidé z jejího vedení dokonce oceňují stejnojmenný hit pražské metal-punkové kapely P.U.M. (Pivaři umírají minimálně).

Hrůzné utrpení Čechů během krize

Překonat Babišův marketing je prakticky nemožné, pokud se nezmění pohled na dosavadní ekonomický vývoj. Ten se však může změnit automaticky vlivem dalšího hospodářského vývoje. Tím spíše, že příběh o nezměrném utrpení českého lidu během krize je přitažený za vlasy. K propadu životní úrovně, vysoké nezaměstnanosti a brutálním sociálním škrtům ve východní Evropě skutečně došlo, postihly však Pobaltí, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko, Rumunsko a Bulharsko, přesto Češi vyvázli spolu s Poláky a Slováky s relativně suchou kůží.

Klíčovým rozměrem krize v Česku byly obavy z toho, co může přijít, a co nakonec nepřišlo. Podrobně to dokazují data Eurobarometru: v krizových letech 2009 až 2013 hodnotí stav národní ekonomiky příznivě každý sedmý Čech. Ve středoevropském srovnání prokázali větší důvěru ve své hospodářství jen Estonci a Poláci. Výjimečné bylo Česko tím, jak rostl počet občanů, kteří se obávali, že krize významně zhorší stav jejich rodinných financí. Přitom je známo, že k propadu příjmů nakonec nedošlo a počet chudých rodin odkázaných pouze na státní dávky se zvýšil ke dvěma stům tisícům spíše kvůli liberalizaci trhu s byty. Česko bylo na východě Evropy jedinou zemí, kde během krize přibylo obyvatel, mimo jiné zásluhou přílivu zahraničních pracovníků, zatímco ve všech ostatních státech lidí ubývalo zvláště ekonomickou migrací.

V prvním nárazu krize v roce 2009 se budoucnosti bála necelá pětina Čechů, nejméně na celém východě Evropy, tři roky nato jich byla víc než třetina, nejvíc s výjimkou Maďarska. Každý jedenáctý Čech tehdy věřil, že se rodinné finance mohou zlepšit.

Znalci rozpočtu vědí, že úsporná politika přinese očekávaný efekt až ve chvíli, kdy se obrátí ekonomický vývoj. Stát zbavený závazků a zajištěný vyššími daňovými sazbami pak může ukázat občanům příznivější tvář a nepřekážet hospodářskému růstu dalšími škrty. Ministři Nečasovy vlády se takového efektu ve funkcích nedožili, nevyšlo jim to ovšem jenom těsně. Už na jaře roku 2013 se začala deprese českých rodin snižovat a od podzimu rostla i důvěra v tuzemskou ekonomiku. Předčasné volby opravdu přišly z pohledu pravice v nejméně vhodnou dobu. Odpovědnost za úspory jí zůstala, jejich efekt ale pomohl oblibě konkurenčních stran ČSSD a zvláště ANO. TOP 09 ani ODS se nemohou postoji veřejnosti divit. I když se Čechům během krize nic vážného nepřihodilo, ovládla ekonomická agenda také zásluhou pravicových stran politiku do té míry, že každé riziko nabývalo obludných rozměrů.

Přesto se může střízlivý pohled na ekonomiku obnovit. Depresi let 2012–2013 prozatím vystřídala euforie. Důvěra v národní ekonomiku dosáhla na jaře 2015 v Česku 43 procent a byla společně s Estonskem nejvyšší, čtyřnásobná oproti Chorvatsku a Bulharsku. Spolu s tím rostly naděje, že se zvýší rodinné příjmy. Teď však Češi začali chápat, že rétorika „raketového růstu“ tuzemské ekonomiky pod taktovkou Andreje Babiše nemá mnoho společného s jejich vlastní finanční situací. Obavy z finančních potíží se snížily, důvěra v nějaké zlepšení však už letos ochladla a na lepší příjmy v příštím roce věří jen každý šestý Čech. Raketový růst možná přinesl na měsíčních výplatách pár stovek, životní úroveň ovšem ovlivnil zhruba stejně málo jako „nejdelší krize“ předchozích let. Z pohledu veřejné debaty jsou možné dva závěry. Buď není třeba brát ekonomické debaty příliš vážně, anebo se mají lépe jen někteří, konkrétně koncern Agrofert ministra financí. Tím směrem ostatně míří rétorika TOP 09. „Vládní prioritou jsou i ‚neinvestiční dotace podnikatelským subjektům‘, v odborných kruzích běžně nazývané ‚Babiš sobě‘,“ hodnotí Kalousek rozpočet na rok 2016.

Rozhodne střední třída

Ekonomické zbraně rozhodnou především válku o primát v české pravici. Česko je země středostavovských voličů, kteří žádají příznivé ekonomické prostředí pro společenský vzestup své rodiny. Převahu mají se 40 procenty příznivci pravice, kteří nedůvěřují státu a hledají perspektivu na svobodném trhu. Naopak 30–35 procent občanů na stát spoléhá a volí levici, zbylí dávají přednost středu. Obliba pravice klesla k 35 procentům při reformách Topolánkovy vlády a pod třicet procent se propadla v roce 2013, kdy naopak dávalo levici přednost 40 procent občanů. Právě v tom roce se trend obrátil a příznivců levice i pravice je dnes stejně, něco přes třetinu. Návrat k normálu může pokračovat.

Symbolem vzestupu a nezávislosti střední třídy se na začátku století stala satelitní sídliště na okraji Prahy i jiných měst. Do „špekového pásu“ okolo hlavního města se během boomu v roce 2008 přistěhovalo patnáct tisíc lidí, deprese krizového období vedla k tomu, že jich předloni bylo už jen sedm tisíc. Loni se trend obrátil a počet obyvatel satelitů vyrostl o 7,5 tisíce. Satelity tradičně volily pravicové strany ODS a TOP 09, před dvěma lety však daly přednost ANO. Napříště se proto může lídrem pravice stát politik, který přesvědčí právě tyto dynamické voliče. „Jsme stranou střední třídy, která je ohrožena tím, že každý má být závislý na státu,“ nabízí svůj program Kalousek. Poukazuje tím na zvyšování sociálních dávek, který podle očekávání prosazují sociální demokraté, a na Babišovu snahu o likvidaci malých podnikatelů pomocí kontrolních hlášení k DPH, případně zavedením elektronických registračních pokladen, zákazem kouření apod.

První příznaky ztráty svobody

Přesto Kalousek tvrdí, že ekonomické spory či programové konflikty opozice s vládou jsou jen druhou prioritou jeho politiky. V první řadě hodlá oslovit voliče varováním, že se opakuje historie opoziční smlouvy a že je nutné nasadit síly na obranu „demokratického hřiště“. Proti období 1998–2002, kdy sociální demokracie vládla s tichou pomocí ODS, se však současná situace liší. V jednom ohledu není tak dramatická. „Opoziční smlouva vyřadila opoziční mechanismy, nová vláda nemá na jejich vyřazení sílu, i když o to usiluje,“ vysvětluje Kalousek základní pravidlo aktuálních bojů proti ČSSD a ANO ve sněmovně. Na druhé straně není hnutí ANO na rozdíl od ODS ani občanské, ani demokratické. Jeho zakladatel Babiš nechce zemi spravovat jako demokratický politik, nýbrž řídit jako svůj podnik Agrofert. To může znamenat, že hodlá nastolit korporátní model, jenž se téměř dvacet let osvědčoval v Itálii během Mussoliniho vlády.

Vedle přehnaných reakcí na ekonomické změny tak trpí tuzemská společnost ještě jedním deficitem, který je třeba napravit. V Česku neproběhla obdoba německé denacifikace, proto společnost není citlivá na prvotní příznaky ztráty svobody. Veřejnosti v její většině nevadí, že se Babišovo hnutí snaží pomocí mimořádných schůzí manipulovat se sněmovnou a ovládnout veřejnou debatu skrze politicky kontrolovaná média, ani to, že protagonisty změn jsou bývalí členové komunistické nomenklatury a lidé z prostředí StB. „Německá společnost se s minulostí uměla vypořádat, my jsme to neudělali a musíme to teprve vyjasnit,“ vysvětluje očekávaný předseda TOP 09.

Dva roky před parlamentními volbami pořád existuje paradoxní možnost, že se lídrem dosud liberální a proevropské pravice stane hnutí pod kontrolou bývalých rozvědčíků. Přesto se o slovo hlásí TOP 09 a vyloučit nelze ani případnou revitalizaci ODS pomocí nových regionálních kádrů. Pro ANO a do značné míry také pro současnou ODS však platí, že neplní základní pravidlo polistopadové politiky, totiž že agendu vždy určuje pravice. Namísto toho se nechávají vést na populistických vlnách třeba protievropské a protiuprchlické rétoriky. Při snaze definovat hlavní náměty tuzemské politiky na příštích deset let se zatím nejdále dostala Schwarzenbergova a Kalouskova TOP 09.