Zatímco mediální povyk ohledně #MeToo už poněkud vyšuměl, diskuse se stále točí kolem projektů, které progresivní globální hnutí porodilo. Počínaje legislativou v Mekce moderních absurdit, tedy ve Švédsku, kde se zavádí výslovný souhlas se sexem, což znamená, že ke znásilnění není zapotřebí násilí, a dokonce není potřeba ani to, aby oběť dala najevo verbální či fyzický nesouhlas; stačí, když prostě leží jako prkno, a je tedy takzvaně pasivní. Partner by si proto měl zkontrolovat, zda je partnerka pasivní proto, že je prkno, nebo proto, že se jí to celé nezdá, ale z nějakého důvodu to nechce říct.

Členové filmových štábů společnosti Netflix mají zakázáno na sebe navzájem vrhat pohledy trvající déle než pět sekund. Principy vzájemné komunikace, které korporace uvalila na své pracovníky, mohou někomu připomínat tu viktoriánskou Anglii, tu ulici kdesi v Rijádu, ale spíše je to stav, k němuž nikde jinde na světě ještě nedospěli. Lidé, kteří tato pravidla zavádějí, se považují za progresivní liberály a jsou „velmi hrdí na svá cvičení proti obtěžování“.

Ještě před výbuchem #MeToo vyvolal salvy smíchu Trumpův viceprezident Mike Pence. Konzistentní staromilec, v očích mnohých člověk, který zaspal dobu. V osobním životě je opakem svého prezidenta, s nímž se neodmyslitelně pojí vulgarita a Melanie je jeho třetí ženou. Pence je manželce věrný, ale není to jen tak; řídí se heslem, které by se dalo přeložit jako Nikdy sám se samotnou. Pence nevečeří s cizími ženami, alespoň ne o samotě. Připustil, že to je jeho prevence proti nevěře, proti situacím, které by si druhá strana mohla vyložit jinak. V reakcích se mísil výsměch s jakýmsi opovržením; doznal se snad, že neumí udržet zapnutý poklopec v přítomnosti žen? Dnes vedle pravidel Netflixu vypadá Pence jako svobodomyslný bohém.

Sex vylitý z břehů

Konzervativci mohou nahlížet na tuto novou vlnu neopuritánství jako na pokus vytyčit sexu znovu nějaké hranice. Protože se toho ujaly radikální feministky, kýženým výsledkem nemá být společnost decentních dam a ochranitelských gentlemanů, jako spíš jednostranné vítězství nad mužskou přirozeností. Výraz přirozenost není pozitivní, jak by se mohlo zdát, je neutrální; co je člověku přirozené, nemusí být nutně vždy dobré. Lidská přirozenost se nejšeredněji projevuje v dobách zhroucení společenského řádu, jakým jsou například války nebo revoluce; včetně revolucí sociálních, při nichž neteče krev, o to více nedozírné jsou jejich dopady na lidské společenství.

Tradiční morálka a sociální kontrola jsou odvěkou odpovědí právě na nezvladatelnou lidskou přirozenost. Sexuální revoluce oslabila obojí a v důsledku posílila predátorské chování mužů vůči ženám, protože muži nezvládají svou tělesnost stimulovanou pornem a dostupností sexu bez odpovědnosti. Zadními vrátky se tak vrací cudnost, která byla dříve považována za něco normálního. Protože však jejími novými promotory nejsou vyznavači tradiční morálky pro obě pohlaví, ale vyznavačky teorií o toxické maskulinitě a patriarchátu, z oprávněné motivace chránit ženy se stává prostředek na další redefinice pojmů a pravidel ve prospěch jednoho ideového bloku.

Je holým faktem, že redefinicí pojmů jako znásilnění a změnou pravidel pro namlouvání a sex sítem toho, kdo je úchyl a násilník, propadá víc mužů než předtím. Nové regule navíc platí retroaktivně, za projev sexuální oprese je dnes považován i slavný polibek námořníka a zdravotní sestřičky na Times Square u příležitosti ukončení druhé světové války. Muži se ocitají na nejisté půdě tím spíš, že po ženách se návrat k cudnosti nijak nevyžaduje a obscénnost je naopak zhusta oceňována.

Ženám je paradoxně pod záminkou svobody odnímána svéprávnost. Takzvaný victim blaming neboli přisuzování viny oběti příliš často slouží k ospravedlňování riskantních způsobů chování a škodí rozumné prevenci. V některých situacích, jako například na hotelovém pokoji pověstného prasáka Harveyho Weinsteina, se člověk neocitá zázračnou náhodou – to není snímání viny z pachatele, ani její přehazování na oběť, ale prostá kalkulace s tím, že svět je nebezpečné místo k životu. Je normální se nebezpečí vyhýbat a nepředpokládat racionální sexualitu v populaci en bloc.

Lehce dostupné porno všeho druhu na jedné straně podle části sexuologů poskytuje deviantům možnost terapeutického vybití, na druhou stranu posouvá hranice běžné populace. „Když někdo dřív provozoval anální sex, byla to anomálie. Teď pomalu norma, přičemž sexuologové pořád řvou, jaké je to rizikové chování,“ myslí si český psychiatr Radkin Honzák. Feministky a konzervativci se shodnou, že perverzní praktiky a hrubé, násilné chování, především k ženám, jemuž jsou chlapci, ale i dívky od rané puberty vystavovány prostřednictvím pornografie, ovlivňují sexuální chování lidí.

Osvobození zlého muže

Tradiční morálka byla historicky motivována ne jako nástroj patriarchálního útlaku, nýbrž na ochranu slabšího pohlaví – nejen před nezřízeným sexuálním chováním, ale také v případech, kdy na ženinu hlavu dopadaly konsekvence sexu v podobě neplánované gravidity. Společnost velela, že svobodný muž má pojmout těhotnou za manželku a postarat se o ni a její dítě. Jedním z vedlejších efektů byl vznik nešťastných manželství, jejichž jedinou motivací bylo „zabránit ostudě“, primárním záměrem však bylo, aby ženu její „pád“ moc nebolel a dítě neslo co možná nejmenší důsledky chování svých rodičů. Muž v tomto systému nebyl vítězem, naopak byl přinucen převzít zodpovědnost za mladou rodinu. Britský historik Peter Burke ve své knize Lidová kultura v raně novověké Evropě popisuje tehdejší společnost jako svobodomyslnou, ale s jasnými danými pravidly. Církev tehdy k pudové lidské nátuře přistupovala poměrně shovívavě, vytvářela však mantinely pro důsledky.

Sexuální revoluce představovala útok na mantinely – sex se stal levným spotřebním zbožím. S vynálezem hormonální antikoncepce se důsledek v podobě nechtěného těhotenství podařilo částečně redukovat, nikoli však zcela vymýtit. Potratová lobby proto inkorporovala sex bez důsledků mezi základní lidská práva. Nic, ani život nenarozeného dítěte, nesmí stát v cestě bezbřehé rozkoši – v opačném případě jsou ženy kráceny na svých reprodukčních právech. V roce 1973 Nejvyšší soud Spojených států amerických vynesl jeden z nejkontroverznějších rozsudků v americké historii. Jane Roe, vlastním jménem Norma McCorveyová, žádala stát Texas o potrat svého dítěte. Tvrdila, že je obětí znásilnění. Na straně Texasu se proti ní postavil právník Henry Wade, který dosud neprohrál jediný spor. Strany se prosoudily až k Nejvyššímu soudu, který v nejznámějším případu soudcovského aktivismu rozhodl ve prospěch McCorveyové, a direktivně tak povolil interrupce na celém území Spojených států. Až do té doby si státy legislativu v této oblasti upravovaly samy.

Jane Roe dceru, o jejíž potrat žádala, porodila – holčička přišla na svět dřív, než padl rozsudek. McCorveyová později své názory přehodnotila, přiznala, že tvrzení o znásilnění byla lež, a stala se jednou z vůdčích postav americké pro-life scény. Samu sebe nahlížela jako dvojnásobnou oběť – na jedné straně mužů; ani jedno ze svých tří dětí nevychovávala, s jejich otci nežila a oni také o děti nejevili žádný zájem – a na druhé straně sexuální revoluce; přestože právo na promiskuitu dala zdánlivě všem, především osvobodila muže od zodpovědnosti. Oběťmi osvobozených samců se pak staly ženy jako ona, nepříliš vzdělané, z nízkopříjmových skupin, a jejich děti.

„Jak sexuální revoluce pomohla dětem v Bronxu, kde se jich 70 procent rodí svobodným matkám?“ ptá se americký konzervativní spisovatel Rod Dreher. Celonárodně se americkým černochům narodí 73 procent nemanželských dětí. Jsou mnohonásobně více ohroženy chudobou, drogovou závislostí a kriminalitou než jejich vrstevníci ze sezdaných manželství. Za Afroameričany následují v žebříčku nemanželské gravidity hispánské a domorodé komunity. Je v tom přímá úměra – čím chudší matka, tím větší pravděpodobnost, že zůstane na dítě sama. Naopak vzdělané bílé ženy, z jejichž řad se rekrutují univerzitní feministky, vyznávají ve svém osobním životě konzervativní model. Chudým ženám vydobyly řešení v podobě státem hrazené antikoncepce a potratů – například v roce 2013 bylo v New York City více černošských dětí potraceno než porozeno. Měšťanskou morálku, již samy ve svých životech vyznávají, jim nenabízejí. Pokud se o propagaci konzervativních pravidel pro sex v těchto komunitách pokouší americká pravice, je obviňována z rasové předpojatosti.