Třetího srpna oznámila americká kosmická agentura NASA jména astronautů, kteří mají příští rok navštívit vesmír při experimentálních letech nových kosmických lodí. Jedním strojem má být CST-100 Starliner firmy Boeing, druhým Dragon 2 společnosti SpaceX.

Američané, účastnící se kosmického závodu už od 50. let 20. století, ztratili vlastní schopnost vynášet lidi do vesmíru v roce 2011, kdy byl ukončen program letů raketoplánů (space shuttle). Rozhodnutí přesunout raketoplány do muzea bylo racionální, zbylé stroje totiž stárly, nad jejich bezpečností se vznášel velký otazník a jejich provoz byl nesmírně drahý.

Zároveň však NASA potřebovala zajistit dopravu svých astronautů na Mezinárodní kosmickou stanici a zpět. Řešením byl nákup „letenek“ u ruské kosmické agentury Roskosmos. Ta dopravuje lidi na oběžnou dráhu a zpět osvědčeným, byť již poněkud zastaralým systémem Sojuz. Jedna zpáteční letenka na sojuzu vyjde americké zákazníky v roce 2018 na 81 milionů dolarů. Zní to jako mnoho, ale raketoplán býval daleko dražším dopravním prostředkem, doprava jednoho astronauta tam a zpět stála 214 milionů dolarů.

Ruské řešení je levné, ale představuje pro hrdou Ameriku ztrátu tváře, na kterou je země velmi citlivá. Navíc zakládá nepříjemnou strategickou závislost. V roce 2014, když se vztahy mezi USA a Ruskem silně zhoršily kvůli ruské anexi Krymu, to chvíli vypadalo na rozvázání spolupráce. „Po analýze ekonomických sankcí proti našemu vesmírnému průmyslu,“ tweetl tehdy šéf Roskosmosu Dmitrij Rogozin, „navrhuji, aby Američané dopravovali svoje náklady na ISS pomocí trampolíny.“

Amerika má dost kvalifikovaných lidí a dostatečné know-how k tomu, aby mohla vyvíjet nové rakety dle libosti. Skutečná obtíž spočívá v tom, stavět je spolehlivě a přitom levně. Státní kosmický program je totiž závislý na dobré vůli Kongresu a kongresmani se vždy ptají na to, co bude z celého projektu mít právě ten jejich stát. V případě raketoplánů byla výsledkem tohoto uspokojování partikulárních zájmů obří logistická pavučina dodavatelů a subdodavatelů, která pokrývala celé Spojené státy. Výsledný produkt tak musel být drahý už z principu.

Nový systém Constellation, který měl nahradit raketoplány, se postupně stal obětí téhož problému, navíc komplikovaného požadavkem, aby při vývoji nových nosičů byly využity některé díly raketoplánů – tj. technologie čtyřicet let stará. Během několika let se Constellation dostal do velkého časového skluzu a překročil plánovaný rozpočet natolik, že jej Obamova administrativa z větší části zrušila. Navazující projekt SLS (Space Launch System) je dosud vyvíjen, ale hrozí mu stejný osud. Stejně jako Constellation, i SLS za sebou táhne kouli na noze v podobě povinnosti užívat raketoplánové díly.

Daleko produktivnější cestou se ukázala snaha zapojit do kosmického průmyslu soukromý sektor, a to takovým způsobem, aby si navzájem konkuroval a nevisel přitom na státním penězovodu jako nenasytný Otesánek. V roce 2006 zahájili Američané první takový program, COTS (Commercial Orbital Transport Services). Soukromé společnosti měly v jeho rámci soutěžit o kontrakty na zásobování Mezinárodní kosmické stanice. Peníze jim byly uvolňovány postupně, při dosažení určitých milníků. Kdo svoje závazky neplnil (například společnost Kistler), mohl být z programu v jeho průběhu vyloučen.

Program COTS poprvé demonstroval, jak velké úspory se ve zvýšené efektivitě soukromníků skrývají. Daňového poplatníka vyšel na 800 milionů dolarů, tedy o něco méně než dva starty raketoplánů. Za tyto peníze získaly USA k dispozici dva zcela nové typy raket (Falcon 9 a Antares) a dvě automatizované lodi pro dopravu nákladu (Dragon a Cygnus). Proti astronomickým částkám, které spolykal vývoj raketoplánu a zrušeného projektu Constellation, šlo o drobné.

Co se dopravy zásob na ISS týče, jsou dnes Američané díky soukromníkům soběstační. Rogozinův jedovatý tweet z doby před čtyřmi lety tak začíná vyznívat poněkud hluše. K úplné emancipaci je však potřeba dopravovat na oběžnou dráhu daleko křehčí a cennější náklad – lidi. Související program CCDev (Commercial Crew Development), běžící od roku 2010, zatím vedl k vývoji dvou nových plavidel, Dragon Crew a CST-100, za celkových nákladů zhruba 8 miliard dolarů. Při obsazení lodí sedmičlennou posádkou by pak jedna „letenka“ měla vyjít podstatně levněji než u Rusů, na zhruba 50 milionů dolarů.

Vývoj lodí s posádkou představuje pro soukromé společnosti určité riziko. Amerika nerada ztrácí tvář, ale ještě podstatně méně ráda ztrácí lidi. Dojde-li k havárii, při které zaplatí posádka životy, může to zastavit další pokrok v oboru na několik let a značně poškodit, ne-li zničit dobré jméno výrobců. Katastrofa raketoplánu Challenger znamenala „stopku“ letům na dva a půl roku, zřícení Columbie také. Při důkladném vyšetřování se vždy odhalí nějaké nedostatky a konkurenti, mezi které patří celý komplex společností zainteresovaných na vývoji dražšího systému SLS, toho rádi využijí k tomu, aby svým protivníkům nasadili psí hlavu.

Zatím se však naštěstí nic nezřítilo a přípravy pokračují solidním tempem. První Dragon 2 s posádkou by měl vzlétnout k floridskému nebi v dubnu 2019.