Uběhly sotva tři dny od chvíle, kdy se Nikol Pašinjan stal arménským premiérem. A světová média stačí jen stěží sledovat bouřlivou činnost, kterou na novém postu vyvíjí. Jeho první kroky jsou zčásti praktické a zčásti symbolické. Z těch praktických je asi nejdůležitější, že na hodinu propustil šéfy policie a tajné bezpečnostní služby. Ale také to, že přijal pozvání do Bruselu a domluvil si na příští týden schůzku s Vladimirem Putinem.

Z těch symbolických – navštívil Náhorní Karabach, navrhl Turecku bezpodmínečné obnovení diplomatických vztahů a oznámil, že chce usilovat o bezvízový styk s Evropskou unií. A v den výročí konce druhé světové války nechal navíc přejmenovat Den vítězství na Den smutku.

Zdá se, že se Pašinjan do svého premiérství pustil stejně energicky, jako když před dvěma měsíci vyrazil na svůj vítězný gándhíovský pochod Arménií. Právě díky neuvěřitelnému osobnímu nasazení se mu podařilo vytrhnout Armény z hluboké letargie a přesvědčit je, že vše je jen v jejich rukou. Stejně jako když pár let předtím neúnavně buntoval arménskou opozici z ilegality a zasypával ji dopisy z vězení. A stejně jako když v devadesátých letech založil noviny The Armenian Times a v ostrém střetu s úředníky a oligarchy budoval základy nezávislé arménské žurnalistiky.

Pašinjan zkrátka vždy dokázal udělat onen nutný a riskantní „krok kupředu“, jak ostatně znělo heslo jeho vítězné revoluce. Ale co je možná důležitější – první kroky nového arménského premiéra také prozrazují, že se nehodlá vzdát jednoho ze svých hlavních životních principů. Již jako buřič a revolucionář se snažil přimět Armény, kteří se podobně jako Češi snadno uzavírají v pocitech vlastní výjimečnosti, že Arménie nesmí svádět své neúspěchy a problémy na sousedy. Musí se soustředit na zlo, které ji nahlodává zevnitř: korupci, monopoly, incestní vztah byznysu a politiky a všudypřítomný nepotismus.

V tomto ohledu jsou hned pochopitelnější jak jeho vstřícná gesta k Rusku, která mu vyčítá leckdo na Západě, tak k Turecku, za něž si jistě vyslouží tvrdou kritiku nacionalisticky orientovaných Arménů, i k Evropské unii, což zase může pošramotit jeho postavení v Rusku. Ve všech třech případech totiž vysílá jasný signál: skutečně svobodná a suverénní Arménie bude otevřená každému, kdo to s ní myslí vážně.

Tato myšlenka je velmi osobním a bezesporu revolučním Pašinjanovým vkladem do nové klíčící podoby arménské státnosti. Nyní záleží na tom, nakolik pro ni dokáže získat i konzervativně naladěnou část arménské společnosti. A zda mu budou „sousedé“ odpovídat se stejně upřímnou otevřeností.