Na východ, nebo na západ? S nezávislou justicí, anebo bez ní? Odpovídat, jak se v těchto otázkách zachová očekávaná vláda, je stejné jako věštit z kávové sedliny. Bude záležet na oligarchovi východního typu, jehož zisk ovšem závisí na německých továrnách a bruselských dotacích, a také na politikovi, který se sice k Evropské unii a Severoatlantické alianci hlásí, přesto rád provokuje demonstrováním příchylnosti k ruskému prezidentovi. Jejich chování je proto těžké předpovídat. Lépe než kávová sedlina ovšem může v blízké době posloužit jmenování čtyř ministrů, o jejichž jménech ještě není jasno.

Proč se o nich mlčí

Odkládat důležitá rozhodnutí je přirozeným zvykem řady zdejších občanů a tento přístup s nimi sdílí také politické elity. Z patnáctičlenné vlády je známo se značnou mírou jistoty jedenáct členů, zbývají ještě čtyři jména pro ministerstvo zahraničí, obrany, průmyslu a spravedlnosti. I když premiér Andrej Babiš sdělil své favority prezidentu Miloši Zemanovi a koaličním partnerům z ČSSD a KSČM, stále je ve hře víc než jeden kandidát.

Důvody jde snadno pochopit. Na ministrech zahraničí a obrany se musí designovaný premiér nějak dohodnout s prezidentem, protože ten s nimi bude spolupracovat. Jeho názor nejde ignorovat. Vládu ještě musí jmenovat a každý ví, jak umí zdržovat, nemluvě o tom, že s pomocí komunistů může vznik již jmenované vlády zablokovat. Totéž platí v resortu průmyslu, který dostane za úkol zahájit stavbu nových atomových reaktorů, tedy v oboru, který prezidenta rovněž mimořádně zajímá. Nakonec jde o horké křeslo na spravedlnosti. Kdo se do něho posadí, stane se okamžitě objektem podezření, jestli nechce ovlivňovat trestní řízení v kauze Čapí hnízdo ve prospěch trestně stíhaného premiéra. Pokud si premiér nechává jméno vybraného kandidáta pro sebe, chrání ho před kritikou, která přece bývá nejtvrdší, dokud ještě není jmenován.

Výčet sporných ministerstev ukazuje ve zkratce, v čem vláda je a zřejmě ještě nějakou dobu bude nestabilní. Nejde o to, že vzniká dohodou dvou stran, které dohromady nemají většinu poslanců, a při jejím skládání je třeba zohlednit stanovisko prezidenta. Není přece ničím neobvyklým, když vznikne vláda s nejistou dobou trvání. Totéž platilo minimálně u druhé Klausovy i druhé Topolánkovy vlády. Proč by tomu mělo být v případě druhého Babišova kabinetu jinak? Zneklidňující jsou však otázky, které dnes brání ve jmenování ministrů a které zřejmě nebudou úplně zodpovězeny, i když se v příslušných kolonkách objeví více či méně očekávaná jména.

Geografická záležitost

Ministr zahraničí bude samozřejmě klíčovou postavou pro jednání s Evropskou unií. Ministr obrany zase jezdí do NATO a bude mít za úkol dohnat zpoždění v armádních akvizicích, ke kterému došlo za spícího ministra Martina Stropnického, i když začalo už předtím. Šéf průmyslu bude mít na starost projekt výstavby nových reaktorů v Dukovanech a vzhledem k tomu, že očekávaným investorem má být stejně jako v Maďarsku Rosatom, opět bude mít zásadní vliv na geopolitickou pozici Česka mezi východem a západem Evropy. K dalšímu konfliktu s Evropskou unií může přispět, anebo ho naopak může vyloučit resort spravedlnosti v případu Čapí hnízdo, který agentura OLAF již pravomocně posoudila jako podvod. Pokud česká justice případ smete ze stolu, aniž by věrohodně vysvětlila, proč podvod podle evropského práva nestojí za soudní řízení v Česku, bude opět co řešit. Ve všech těchto momentech sehrají ministři klíčovou roli. Podle ústavy přece nemají být poskoky premiéra, ale za řízení svého resortu odpovídají sněmovně, tedy voleným zástupcům občanů.

O vládě už víme leccos včetně takových detailů, jak se změní karenční doba při nemocenské. Jakým směrem se Česká republika posune na mapě Evropy, se teprve rozhoduje.