Může nás před byrokracií zachránit ten, kdo ji posiluje?

Mrzačení Česka

Může nás před byrokracií zachránit ten, kdo ji posiluje?
Mrzačení Česka

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V kavárně malého města dopíjejí své šálky dvě dámy, pak požádají číšníka a majitele v jedné osobě o účet. Vytiskne ho z pokladny EET a položí na stůl. „Co to děláte? Účtenku musíte zákazníkovi dát do ruky!“ vykřikne jedna ze zákaznic. Druhá mezitím paragon studuje a upozorní, že v údaji o čase chybí vteřiny. „Tak zaplatíte dva tisíce korun,“ shrnuje bilanci návštěva z finančního úřadu. Kavárník provozuje podnik jako víceméně dobročinnou organizaci a dotuje ji z jiných zdrojů, aby přátelům umožnil vystavovat zde výtvarná díla. Po odchodu kontroly se zhroutí.

Úřednice měly pravdu, že na účtence mají být vteřiny. Zákon to sice nevyžaduje, ovšem předpis je součástí metodiky Finanční správy vydané pro potřeby EET dne 15. května 2017. Požadavek na předání účtenky do ruky byl ovšem běžná šikana. Kavárník (redakce má jeho jméno k dispozici) zato učinil cennou zkušenost. Na příkladu poznal, proč není možné, aby Česko konkurovalo nejlepším ekonomikám světa.

Ztracená příležitost

Málokdy měla Česká republika takovou možnost posunout se mezi země s nejkvalitnější ekonomikou jako v letech vlády Bohuslava Sobotky. Ekonomicky rostl celý region a doba nabízela spoustu možností, jak investovat do infrastruktury a hlavně do neefektivní byrokracie. Zlepšení mohlo přijít samo sebou, jen kdyby vláda svými kroky nebránila přirozenému vzestupu. Ten by si už automaticky vynutil potřebnou obnovu všech prostředků komunikace a veřejných služeb.

Tolik lze vyčíst z každoroční Zprávy o globální konkurenceschopnosti, kterou v říjnu vydalo Světové ekonomické fórum. Česko zase skončilo na jednatřicátém místě, jako s výjimkou propadu během finanční krize vždycky. Neschopnost proniknout mezi třicet nejvyspělejších zemí v nejuznávanějším žebříčku světových ekonomik není důležitá sama o sobě. Hodnocení každého ze 114 kritérií také nemusí být nutně objektivní, někdy jde jen o názor zhruba stovky podnikatelů, jejichž pohled na věc může být ovlivněn tím ekonomickým. Podstatné je, že představuje podrobnou analýzu, která může posloužit jako hodnocení výkonu předchozí vlády a jako výčet úkolů, které leží na stole před tou příští.

EET ve spojení se snaživými úředníky ochromuje a likviduje podnikání - Foto: Profimedia

Analýza není pro Čecha, který sleduje ekonomické a politické dění, velkým překvapením. Například hodnocení, že kvalita silnic se zhoršuje, jen zachycuje každodenní zkušenost běžného šoféra. Silnice jsou ve srovnání 137 zemí podprůměrné, horší než v některých afrických státech, a pokud jde o EU, bídnější jsou jenom v Bulharsku, Lotyšsku a Rumunsku. Selhání Sobotkovy vlády i ministra dopravy Dana Ťoka (ANO) při stavbě dálnic získalo mezinárodní pečeť.

Vedle přesné definice problémů však zpráva ekonomického fóra nabízí přidanou hodnotu v odhalení jádra hlavního problému, s nímž se země potýká. Na dotaz, co nejvíc škodí podnikání, zmiňovali manažeři s českými zkušenostmi nejčastěji dva související nešvary – složité daňové předpisy a nízkou kvalitu byrokracie. Složitost daňové legislativy v posledních dvou letech významně vyrostla a Češi si na ni stěžovali v celé Evropě (i ve světě) spolu s Poláky a Francouzi vůbec nejvíc. Ani skutečnost, že ministr financí Andrej Babiš (ANO) zkomplikoval při svém tažení za daňovými výnosy život podnikatelům, není novou informací, nedávno ji potvrdila i Světová banka, podle níž dá v Evropě víc práce vyplnit daňové přiznání jen Polákům, Maďarům a Bulharům.

Nepřekročitelná závora

Daňové předpisy jsou špičkou ledovce, podle které lze hodnotit, jak mohou podnikatelé i běžní občané vycházet s úřady. Kritérium používá třeba Tamer Cavusgil v knize propagující podnikání ve třetím světě s názvem Doing Business in Emerging Markets. Chválí sice možnosti v Mexiku, připouští ovšem, že „investory odrazují neohrabané regulace daní, které se často mění, navíc spojené s relativně vysokou mírou kriminality“. Ani tuzemské úřady nemají v tomto směru zábrany. Během řádného volebního období změní zákony o daních z příjmu a o spotřebních daních včetně DPH až padesátkrát. Jak poznal venkovský kavárník, přistupují k tomu i různé vyhlášky a metodické pokyny, o kterých je každý povinen se informovat. Když se poplatníci v normách neorientují, mohou (a nemusí) být kdykoli potrestáni. Tak se otevírá prostor bezpráví, ve kterém je běžný občan vydán na milost a nemilost vrchnosti. Právě tímto rozměrem hospodářského a společenského života se rozvojové země liší od opravdu vyspělých států, které trvají na rovnosti všech občanů aspoň před zákonem.

Nerovnoprávný vztah běžného občana a úředníka podněcuje každodenní korupci především na úrovni podniků, protože kdo by raději nedal úplatek, než aby byl terčem úřední šikany s nepředvídatelným koncem? Mezinárodní studie Texaské univerzity prokázala, že v zemích s vysokou mírou úplatků je víc obtížných státních regulací než jinde. „Tvrdá regulace způsobuje korupci,“ shrnul výsledky vydavatel studie George R. G. Clarke. Přehnaná byrokratizace tak má potenciál zastavit společnost na nižším stupni rozvoje, než by bylo nutné. To je očividně případ Česka. „Chci, aby se Česká republika zařadila do top 20,“ komentoval zprávu o konkurenceschopnosti nespokojený prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Hanák. Připomněl, že hlavní potíž je v kvalitě úřadů, už ale nenabídl řešení, jak ji zlepšit.

Nešikovné daňové regulace jsou jen citovaným vrcholem. Zpráva Světového ekonomického fóra ovšem popisuje i to, jak vypadá ledovec pod vodou. Hodnocení Česka se za Sobotkovy vlády zlepšilo v mnoha ohledech, jako je kvalita dodavatelských firem, bankovních služeb, přitažlivosti pracovních míst pro ženy nebo mladší generaci apod. Práce úřadů se však zhoršila. Česko nadále patří mezi čtvrtinu nejhorších zemí na světě, pokud jde o složitost předpisů a možnost občanů hájit svá práva proti státu. Stejně významně zhoršují pověst Čechů zkušenosti podnikatelů, jak vláda nevhodně rozděluje dotace a jak při tom rozhodují známosti, k tomu přistupuje nízká výkonnost soudů, komplikace při zakládání firmy a vysoké daně. Účast šéfa dominantního potravinářsko-chemického koncernu v Sobotkově vládě se odrazila na tom, že se významně zhoršila důvěra v ochranu před monopoly a naopak zvýšily náklady státního rozpočtu na podporu zemědělců.

Vyhlídku, že se nemůže nic změnit, ještě minulá vláda posílila tím, že nastolila ve státní správě předpotopní pravidlo, podle kterého není možné vyměnit jediného úředníka prakticky před odchodem do důchodu. Rostoucí sílu státní byrokracie potvrdila i skutečnost, že náklady na mzdy se za odstupující vlády zvýšily za čtyři roky o třetinu. Bezvýchodnost tuzemských poměrů podtrhuje skutečnost, že ve stejných potížích nejsme sami, stejně jsou na tom i ostatní postkomunistické státy. Proto se nedaří větší části východní Evropy zlepšit pozici v žebříčku ekonomicky nejvýkonnějších zemí, za výjimku platí Estonsko a v menší míře ještě Polsko, Litva a Bulharsko. Překonat propast proti Západu se nedaří, protože postkomunistické země udržuje v bažině zavedených poměrů nevyměnitelná armáda byrokratů. Pokud Brusel zásobuje nové členské státy další lavinou zákonů a regulací, fakticky konzervuje neuspokojivou situaci.

Byrokracie posiluje svou dominantní pozici vysokými daňovými požadavky, houštím předpisů, se kterými si neporadí ani kvalifikovaní právníci, a dobrými kontakty na část podnikatelských špiček, v jejichž prospěch ohýbá zákony. Vyhlídka, že si úředníky osedlá nějaký diktátor nebo velkopodnikatel, je přirozená a naplňuje se nejen v Česku.

Trumpova revoluce

Přehnaná byrokratická zátěž není specialitou Česka nebo východní Evropy. Ve vyspělých průmyslových zemích nezpůsobuje civilizační zaostalost, přesto zdržuje další rozvoj a zbytečně obtěžuje občany. Za Mekku byrokracie bývá označováno Rakousko, které si v mnoha ohledech uchovalo vznešenou, přesto zkostnatělou úřednickou kulturu velké habsburské říše. Politické strany zde platí za nepříliš významné přisluhovače státního aparátu, a politické elity tedy není třeba často měnit, protože veřejnou správu stejně nezmění ani to největší politické zemětřesení. Přesto se i v zemi císařských a královských pořádků stále častěji ozývá, že se s tím musí něco dělat.

Za vůdce změn bývá považován ministr spravedlnosti Wolfgang Brandstetter z lidové strany, který zřejmě přežije probíhající vládní výměnu. Upozornil na sebe, když na ministerstvu zrušil celou sekci. V překladu do češtiny to znamená, že propustil jednoho z náměstků a všechny jeho podřízené. V rozhovoru pro deník Kurier pak prohlásil, že další postup musí být ještě radikálnější. „Po všech zkušenostech mám pocit, že evolučně se nic nedokáže. Tady potřebujeme revoluci, jinak to nejde. Provázanost všech procesů, které se navzájem blokují, je neuvěřitelná, a přitom je nesnesitelné, jak dlouho trvá, než uskuteční nějaké politické rozhodnutí,“ vysvětlil ministr, že některé úřady bude nutné zrušit bez náhrady, případně privatizovat. Brandstetterovy sny o revoluci na úřadech mezitím začal realizovat jeden politik za oceánem.

Málokdo chápe, v čem je kouzlo Donalda Trumpa. Z článků vesměs nepříznivých médií vyplývá, že jde o arogantního a neschopného křiklouna, který selhal ve všem, na co sáhl v zahraniční politice, a doma jenom rozpoutal chaos. Přesto se žádný komentátor neodvažuje s jistotou tvrdit, že půjde o neúspěšného prezidenta, který nemůže být znovu zvolen. Kdo se podívá na Trumpovu agendu jen trochu blíže, zjistí, že toho za první rok stihl docela dost a že chaos může být ve skutečnosti metodou, jak přestavět státní úřady. Už v červenci se chlubil, že stihl zrušit 391 regulací především pro podnikatele a finanční trhy, v oblastech ochrany životního prostředí i boje s korupcí. „Kdo doufá, že vládní administrativa ,toho šílence‘ přivede k rozumu, ten se může mýlit. Naopak se může stát, že značná část této administrativy bude zrušena,“ upozornil například německý znalec americké politiky Josef Braml.

Počátkem listopadu prezident vynesl nejdůležitější kartu, když představil „daňovou reformu, která učiní Ameriku znovu velkou“, jak zní její oficiální název. Spočívá především ve snížení daňových sazeb, zrušení některých zákonů a hlavně v dalekosáhlém zjednodušení předpisů. „Tím omezíme bolení hlavy, které dnes u Američanů vyvolává příprava daňového přiznání,“ píší Trumpovi experti v letáku. „Současný daňový kodex je mrzačením Ameriky,“ zdůvodňují na jiném místě nezbytnost reformy.

Ve srovnání s Američany pod Trumpem nejsou vyhlídky Čechů nejlepší. Obdobné reformy na odbourání byrokracie by potřebovali ještě naléhavěji, vláda ČSSD, ANO i lidovců však největší pohromu pro společnost neřešila. Dokonce ji vyostřila zvýšením daní i dalším posílením složitých regulací včetně EET a daňových hlášení. „Český Trump“ Babiš v pozici ministra financí prosazoval pravý opak toho, co americký prezident, a vystupoval tedy v roli kontrarevolucionáře. Jen nevyléčitelní optimisté mohou očekávat, že jako premiér změní dosavadní trend o 180 stupňů. Volební program hnutí ANO slíbil leccos, roli státu ale spíše posiluje. Zájemci v něm mohou vedle dalšího posílení regulací objevit přece jen mírné snížení pojistného, pokles sazby DPH na pivo a potraviny. Ovšem i tyto plány půjde prosadit jen řadou dalších byrokratických kroků. Sympaticky vypadá slib, že se zruší daňové výjimky, neobsahuje však nic konkrétního. Příznivci ANO mohou uvěřit, že za nové vlády dojde aspoň k dílčímu „vysušení byrokratické bažiny“. Pravděpodobnější je vyhlídka, že se státní regulace ještě posílí a zkomplikují. Neudržitelnost takového trendu pak může vyvolat trumpovskou revoluci také v Česku.