Soudce Josef Baxa vzpomínal na svou návštěvu na Hradě. Loni na jaře chtěl prezidentovi navrhnout, kdo by ho mohl nahradit ve funkci předsedy Nejvyššího správního soudu. Miloš Zeman však nereagoval a místo toho přednesl výčet špatných rozsudků, kterých se soud dopustil za Baxova vedení. Posléze měl prezident dávat „dost jasně najevo“, jak má dopadnout soudní pře tří vysokoškolských docentů, které odmítl jmenovat profesory.

Výroky soudce Baxy navazují na předchozí interview s ústavním soudcem Vojtěchem Šimíčkem. Informoval o schůzkách s hradním kancléřem Vratislavem Mynářem, při kterých mu kancléř radil, jak rozhodnout v některých kauzách zajímajících prezidenta. Nejde ani tak o konkrétní případy, ve kterých zástupci Hradu intervenovali, ale o to, že k intervencím vůbec došlo. Když Baxa takovou praxi jednoznačně odmítl, udělal mimořádně důležitý krok, totiž nově nastavil hranici mezi výkonnou a soudní mocí státu. Teď víme, že zástupci exekutivy, ať už jde o prezidenta, představitele vlády, anebo třeba územních samospráv, nesmějí se soudci mluvit o konkrétních případech. Na takové maximě není nic překvapivého, ovšem podle názoru soudce Baxy se zřejmě začala zamlžovat, proto ji znovu definoval s exaktní jasností. Až příště přijde nějaký hodnostář výkonné moci za představitelem justice, bude soudce a také státní zástupce vědět, že jeho řeči o konkrétních případech musí ignorovat, případně zveřejnit.

Na vystoupení Josefa Baxy reagovali ostatní soudci se sympatiemi, našla se ovšem řada těch, kdo Baxovy výroky bagatelizovali. Samotný Hrad oficiálně připustil, že se prezident se soudcem opravdu o zmíněných kauzách bavil, to je prý ovšem úplně pochopitelné. Soudce Baxa navrhoval možné nástupce, které jmenuje prezident, proč by tedy Zeman nemohl komentovat jeho práci? Někteří komentátoři došli až tak daleko, že prezidenta představili jako přátelského a duchaplného diskutéra, který se rád vyjadřuje k různým záležitostem, a rozhodně tím nic zlého nemyslí. Takový výklad je značně nepřesný. Soudní funkcionáři přirozeně diskutují s prezidentem nebo ministrem spravedlnosti o tom, koho by měl prezident nebo ministr jmenovat do jiných funkcí. V některých případech je k tomu dokonce vyzývá zákon. Ovšem stejný zákon vylučuje zásahy představitelů do konkrétních justičních případů.

Závazek a čím ho splatit

Soudce Baxa na svém příběhu demonstroval, v čem je dnes největší ohrožení nezávislosti soudů. Prezident jmenuje předsedy Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu, kromě toho šéfy vrchních a krajských soudů, obdobnou roli hraje na nižší úrovni ministr spravedlnosti. Když prezident nebo ministr chápe politiku jako nepřetržitý boj o moc, pak spojuje se jmenováním soudního funkcionáře závazek a očekává, že ho povýšený soudce splatí. Třeba tím, že jako předseda soudu neoficiálně zasáhne do procesu, který vede některý z jeho kolegů. Něco takového přece není možné, ozvali se po extempore soudce Baxy různí soudci. Vždyť každý může intervenci nadřízeného odmítnout. Nebo ji také neodmítne, protože si uvědomí, že předseda rozděluje případy a dokáže zařídit, komu připadne nejhorší agenda. Předseda soudu zase tuší, že za sedm let neobhájí svou funkci, pokud nevyjde prezidentovi nebo ministrovi vstříc. Není třeba velké fantazie, aby si bývalý šéf správních soudců, anebo ten, kdo ho poslouchá, uvědomil, že se prezident chová podle tohoto scénáře.

Baxovo vystoupení očividně tlačí na změnu předpisů. Možná je namístě vytvořit soudcovskou radu, která bude oficiálním partnerem prezidenta a ministra při jmenování soudních funkcionářů. Možná by stačilo důsledně prosadit pravidlo, že jeden soudce nesmí vykonávat stejnou funkci dvakrát. Ovšem varování renomovaného představitele justice obsahuje mnohem nepříjemnější informaci. Prezident ani netají, že používá nejsilnější páku na ovlivnění soudů, kterou má zdejší exekutiva k dispozici. Představitelé vlády ho za to nekritizovali. Třeba si to jen nechtěli rozházet s pánem na Hradě, možná jim samotným není taková metoda proti mysli.