Odvoláním tehdejšího prezidenta Československa Antonína Novotného z funkce šéfa komunistické strany, tedy prvního tajemníka ÚV KSČ, a zvolením Alexandra Dubčeka na jeho místo 5. ledna před 50 lety prakticky začalo tzv. Pražské jaro. Pokus o „socialismus s lidskou tváří“ však v srpnu 1968 zastavila invaze armád Varšavské smlouvy vedených Sovětským svazem a v Československu začalo dlouhé normalizační období.

Předpoklady vzniku obrodného procesu zrály od začátku 60. let a souvisely s prohlubující se krizí ekonomiky, s kritikou poválečného stalinismu a s celkovým mezinárodním uvolněním politické atmosféry. Uvnitř vládnoucí komunistické strany se vedle konzervativního vedení v čele s Antonínem Novotným stále hlasitěji ozývalo umírněnější křídlo, jehož představitelé si uvědomovali potřebu reforem.

V červnu 1967 na sjezdu Československého svazu mládeže a zejména pak na sjezdu Svazu československých spisovatelů zazněly hlasy požadující pluralitu názorů a kritizující politiku vládnoucí KSČ. Důkazem stupňující se nervozity vládnoucího režimu byly také strahovské události v říjnu 1967, kdy proti studentům protestujícím proti výpadkům elektřiny na vysokoškolských kolejích v Praze na Strahově tvrdě zasáhla policie.

Na změnu atmosféry ve společnosti se komunisté snažili zareagovat a výsledkem bylo odvolání Novotného z funkce prvního tajemníka a zvolení slovenského politika Alexandra Dubčeka na jeho místo. Šestačtyřicetiletý Dubček dokázal spojit názorové proudy ve straně, získal spontánní podporu veřejnosti a stal se symbolem celého obrodného procesu.

V březnu 1968 pak rezignoval Novotný i na úřad prezidenta, v němž jej nahradil hrdina druhé světové války generál Ludvík Svoboda. Novým premiérem se stal Oldřich Černík a v čele parlamentu stanul Josef Smrkovský. Zásadním impulzem ke změnám byl dubnový Akční program KSČ, který definoval koncepci reformy nejen po stránce politické a společenské, ale také ekonomické (například zavedení náznaků tržního hospodářství).

Noví politici v čele státu zůstávali navzdory svým reformním úmyslům stále představiteli komunistické moci a jejich cílem nebyla skutečná demokracie, ale socialismus s „lidskou tváří“. I opatrné reformy se ale komunistům postupně vymykaly z rukou. V atmosféře celkového uvolnění rychle obnovovaly svou činnost společenské organizace a církve (legionáři, Sokol, Junák, nekomunistický odboj z druhé světové války a další) a vznikaly nové a protikomunisticky orientované organizace (KAN, K 231). Byla zrušena cenzura a zahájeny rehabilitace obětí komunistických represí z 50. let.

Tento vývoj však vyvolával nelibost konzervativních sil v KSČ a především narazil na odpor Kremlu. Nejvyšší představitelé SSSR i dalších komunistických zemí několikrát varovali československé představitele před „nebezpečím kontrarevolučního vývoje“. Napětí vyvrcholilo v červenci 1968 tzv. varšavským dopisem pěti komunistických stran. Dopis byl v podstatě varováním před možností vojenského zásahu, bude-li pokračovat „odklon Československa ze socialistické cesty“.

Po následných jednáních se sovětským vůdcem Leonidem Břežněvem v Čierné nad Tisou a poté v širším plénu v Bratislavě udělali čs. představitelé některé ústupky a stále doufali, že lze nalézt kompromisní politické východisko.

Tato iluze skončila v noci z 20. na 21. srpna 1968 vstupem vojsk států Varšavské smlouvy na československé území. Tím se fakticky uzavřel experiment Pražského jara a nastala fáze „normalizace“ poměrů ve společnosti. Nenaplnily se ani naděje některých antikomunistických sil, že ve prospěch Československa zasáhnou západní demokracie, neboť těm poválečný evropský status quo v podstatě vyhovoval. Země zůstala komunistickou diktaturou v područí Sovětského svazu až do listopadu 1989.