Filmového režiséra Davida Ondříčka má za sebou premiéru dlouho očekávaného filmu Zátopek o slavném československém atletovi, čtyřnásobném olympijském vítězi, trojnásobném mistru Evropy a desetinásobném mistru republiky, jehož životní příběh ho uchvátil.

Ve chvíli, kdy spolu mluvíme, zbývá devět dní do slavnostní premiéry vašeho filmu o legendárním běžci, čtyřnásobném olympijském vítězi. Snímek, který měl být původně uveden už loni, zahájí letošní 55. ročník festivalu v Karlových Varech. Na filmu jste pracoval čtrnáct let, napsal jste k němu předlohu a také ho režíroval. Jste už nervózní?

Mám lehčí předstartovní horečku, to je pravda. Dneska jsem mluvil s Kryštofem Muchou (producent filmu – pozn. red.), ten toho má ještě víc, protože je zároveň výkonným ředitelem festivalu. Ve dvě hodiny ráno se vzbudil a nemohl už usnout, jak se to na něj všechno navalilo. Já zatím spím relativně dobře, ale lehké předstartovní chvění už mám. Lhal bych, kdybych řekl něco jiného.

Sedíme v pražském Soundsquare studiu. Prošla tímto místem i zvuková stopa Zátopka?

Je to tak. S lidmi, kteří tu dělají – jako Pavel Rejholec nebo Kuba Čech a další –, spolupracuji na všech celovečerních filmech. I většinu dalších věcí jsem tady dělal. Zátopek tu s námi stále je. Zítra ve tři hodiny máme finální projekci, která je zároveň kontrolní projekcí. Když se nám to bude líbit, tak kolem páté hodiny opustí Zátopek studio.

Řekne nový film o Emilu Zátopkovi něco, co lidé nevědí? V minulosti už o jeho životním příběhu psal Ota Pavel, v poslední době Pavel Kosatík.

Film vám přinese něco, co vám písemný materiál přinést nemůže. Film nám dává prostor k možnosti ukázat, jaké emoce byly za všemi těmi fakty. I z faktografického hlediska tam budou věci, o kterých se nikde nemluví. Protože často lidé něco jiného říkají a něco jiného si myslí. Bude se tam řešit třeba i problém, proč Zátopkovi neměli děti. Z vyprávění Dany Zátopkové, Karla Engela (někdejší zápasník a přední filmový kaskadér – pozn. red.), jejich nejbližšího kamaráda, ale i Emilových soupeřů jsem se dozvěděl plno věcí, které jsem nikde nečetl.

Můžete o filmu prozradit něco, co ještě nikde nezaznělo?

Zátopek není pouze sportovní film. Máme tam sice největší Emilovy závody, je tam i velice dlouhá a dramatická maratonská pasáž, a to se všemi těmi zvraty a atributy, ale zároveň je příběh hodně o vztahu Emila a Dany. Někdo ten film už viděl a řekl mi, že by se měl jmenovat spíš Zátopkovi. Ten partnerský a milostný rozměr je ve filmu silně zastoupen. Zatím jsem asi nikde neřekl, že by to mohlo být i docela vtipné. Doufám, že film nevyzní jako z učebnice historie, příběh o velkém panu Zátopkovi. On byl velký kverulant a Dana Zátopková vtipná ženská. Já doufám, že film lidi pobaví.

Během příprav na natáčení jste se potkal i s Danou Zátopkovou. Co vám řekla?

Já jsem s ní strávil poměrně dost času. První návštěva byla někdy před deseti lety. Šel jsem tam s Karlem Engelem a paní Zátopková říkala, že si žádný film o Zátopkovi rozhodně nepřeje, a zeptala se mě, jestli si nedám ještě skleničku červeného portugala. Seděli jsme tam, jedli moravské koláče a povídali si o Emilovi. Vysvětlovala, že nechce žádné pohádky o Emilovi a o sobě, kterých už bylo dost. Já jsem se usmíval a všechno jsem si to vyslechl. Na konci schůzky jsem nezačal mlátit pěstí do stolu, že to chci za každou cenu točit, ale slušně jsem poděkoval a odešel. Pak jsme vyšli ven a Karel Engel řekl: „Neboj! Babu zlomíme, to bude dobrý.“ Byl to její velký kamarád a zároveň člověk, který věřil, že ten film má vzniknout a že právě já jsem ten, kdo ho má dělat. Za měsíc jsem pak přišel s novou flaškou modrého portugala a zeptal jsem se, co mám dělat pro to, aby změnila názor. Ona se smála. A jelikož to byla skvělá ženská, tak jsme jí za nějakých pět až šest let přesvědčili, že ten film může vzniknout.

A stihla ještě před svým odchodem vidět aspoň část toho filmu?

Mám velkou radost, že ano. Během zkoušek jsem jí nosil fotografie z placu. Iva Roháčková, její velká kamarádka, jí přinesla fotky, byla na nich Martha Issová (filmová Dana Zátopková) i Václav Neužil (Emil Zátopek). A Dana říkala: „Tak je někdy přiveď.“ Vaška nikdy neviděla, ze setkání měl ostych. Martha měla štěstí, že navštívila Danu v den jejích 97. narozenin. Vypily i dokonce nějakou tu štamprli. Dana ji ve finále pasovala na svou náhradnici a Martha tam musela v lehčí opilosti slíbit, že bude vždycky propagovat hod oštěpem a že bude její následovnice, až tady Dana nebude. Ukázali jsme jí Emilův filmový běh na 5000 metrů z olympiády v Helsinkách i její zlatý hod oštěpem. Dana koukala na Vaška, oči jí sjely na lýtka a řekla: „Jo, to by šlo.“ Zátopek měl totiž neuvěřitelně velká lýtka, takže jsme to považovali za velkou pochvalu. Druhý nebo třetí den se nám ozvala, že by si ve filmu ráda zahrála, takže jsme rychle vymysleli scénu, kde v závěru sedí na lavičce. To už se ale neuskutečnilo, protože tři dny před natáčením Danu odvezli do nemocnice, odkud se už bohužel nikdy nevrátila.

Byla to druhá filmová spolupráce s vaší partnerkou Marthou Issovou. Říká se, že rodina a práce nejde příliš dohromady.

Mně se s Marthou spolupracuje strašně dobře. Doma máme občas nějaké rozepře, ale ve chvíli, kdy spolu pracujeme, k tomu ještě nikdy nedošlo. A to jsme spolu dohromady prožili 50 až 60 natáčecích dnů. Ráda se se mnou baví o scénáři. Naše tvůrčí partnerství je vynikající. Něco jiného ale je, když s partnerkou děláte pouze půl roku, než když máte spolu stálou práci. To by už možná bylo problematické, minimálně bychom se okoukali.

Jaké to bylo, vidět svoji partnerku před oltářem s jiným mužem, byť pouze ve filmu?

V Zátopkovi není scéna před oltářem, ale asi bych to taky přežil, je tam scéna, ve které vybíhá Dana s Emilem z kostela. Je ale velice krátká. Trochu jsem ji zrekonstruoval z dobových materiálů. Bylo to velice milé, novomanželům to slušelo. Užil jsem si to (směje se).

Bude Martha pokračovat v házení oštěpem? Máte doma nějaký?

Víte, kolik máme doma oštěpů? Máme dokonce i oštěp, ze kterého je udělané koště. Ona se i skamarádila s Bárou Špotákovou, ne že by se viděly každý den, ale cítím, jak se mají na dálku rády. Martha si to oblíbila. Nemluvě o tom, že je to čestná náhradnice Dany Zátopkové, takže já ji budu muset minimálně jednou měsíčně vyhnat, aby si šla hodit oštěpem, protože to slíbila Daně.

Jak vnímáte osobnost Emila Zátopka, atleta a vojáka? V posledních letech se hodně mluvilo o jeho spoluúčasti na komunistické propagandě. Závodil v letech, kdy byla totalita v Československu nejtvrdší.

Potkal jsem lidi, kteří ho znali. Navštívil jsem olympijský stadion v Helsinkách. Byl jsem se podívat v jeho rodném domě. Vychází mi z toho člověk, který má určité tajemství, nevychází mi jednoduchá postava, jak někdo říkal, že Zátopek byl „veselý mluvka, který propadl alkoholu“, nebo že to byl spolupracovník Státní bezpečnosti, který donášel na kamarády. Všichni jeho kamarádi říkali – jak píše i třeba Richard Askwith v knize Dnes trochu umřeme –, že to byl nejlepší člověk, s jakým se kdy setkali. Zátopek byl nejednoznačná a nepolapitelná figura, tak ho i cítím.

Zátopka jste natáčel digitálně. Čekal bych, že v případě takového dobového, životopisného filmu půjdete spíš cestou záznamu na film, abyste dosáhl určité autentičnosti. Už jste říkal, že v určitých ohledech se styl Zátopka přibližuje dokumentu.

Je to můj první celovečerní film na digitál. Sám jsem byl překvapen, protože jsem staromilec a mám rád filmový materiál natolik, že jsem na něj natočil pět celovečerních filmů. Ale myslím si, že už nastal čas. Když se digitální technika spojí s kvalitní optikou, která do toho „dokonalého“ digitálu přinese nějaké chyby, tak už působí velice dobře. Dnes už záleží spíš na „gradingu“, tedy finálním vybarvením filmu, než na co byl film natočen. V poslední době vidím, že na filmový materiál jsou natáčeny i vyložené pitominy, z mého pohledu jde o snobismus. Je ale možné, že po něm znovu sáhnu. Digitál je v poslední době už natolik filmový, že nemám důvod točit na film. Zátopka by byla hloupost točit na film. Potřebovali jsme hodně kamer, náklady by byly extrémní.

Nemohu se nezeptat, co říkáte na události posledního roku a půl. Příchod covidové epidemie, zavřená kina a skoro smrt kultury. Jak jste to prožíval?

Já bych to přirovnal k boxerskému zápasu, ve kterém jeden z boxerů dostane takovou ránu, která vypadá jako konečná, ale on ji nakonec ustojí. Teď si připadáme jako po té ráně. Ještě ale nevím, co to se mnou udělá, jestli spadneme na zem, nebo to zvládneme a pojedeme dál. Je to šok. Filmový průmysl byl jedním z nejvíc zasažených odvětví. Zajímavé je, že já osobně teď dělám, že se nic neděje – covid jsem prodělal, jsem očkovaný a jedu dál. Všechny ty příkazy dodržuji, ale spíš se snažím, aby mě to moc neovlivnilo.