Často se setkáváme se zkreslením a mylnou představou, pokud na umění, případně i životní zkušenosti nahlížíme z dálky a takzvaně z rychlíku. Přenést dojem z barevnosti, působení formátu a celkového vyznění zkrátka nelze, ať se jako galeristé na dálku snažíme sebevíc, kontakt a zážitek naživo je nepřenosný. Stejně tak tomu je mezi umělci s inspirací a vlivem vlastních zkušeností, cest, které jim výrazně ovlivnily život, tedy jak cest za uměním, tak třeba za světlem a barvami. Není neobvyklé, že malíři často změní barevnost svého vidění světa a paletu odstínů na základě plánovaných i náhodných pobytů v zahraničí.

Nejinak tomu bylo i u Jiřího Sopka, který byl v rámci svého života ovlivňován mnoha faktory, počínaje místem svého působení. Jeho českoslovenští rodiče se potkali na Zakarpatské Ukrajině a před Rusy utíkali přes Slovensko postupně až do matčina rodného Kladna. Kontrast prostředí, ve kterém se jako dítě války postupně pohyboval, měl na jeho dospívání i další vývoj pochopitelně vliv. Po studiích na pražské Akademii výtvarných umění se vypravil na půl roku na Kypr a následně pak do Francie. Obě tyto země na Jiřího Sopka zásadně zapůsobily. Projasněná paleta, výrazná a často používaná sluneční žlutá od té doby výrazně dominují jeho plátnům. A nejen žlutá. Postupem času se malíř, dnes známý jako nepřehlédnutelný figuralista a kolorista, stal suverénním autorem vlastní verze barevné reality, kde volbou odstínů vedle sebe vytváří napětí a vzájemnou disharmonii, jinde v přesně zvoleném poměru velikosti plochy vůči jinému odstínu dokonalý soulad. Barva se mu stala mimo jiné i formou útěku.

S přibývajícím časem a stigmatizovanou dobou po roce 1968 se na Sopkových obrazech objevila beznaděj, úzkost a zoufalství, jeho témata absurdity a existenciálních dilemat provázelo velmi dlouhé období, kdy nemohl vystavovat a živil se převážně restaurátorstvím fresek a sgrafit. Prostředků na malbu se nedostávalo, maloval v kuchyni, na chalupě, používal nejlevnější imitace plátna – jutovinu z pytlů na brambory. Stejně jako souputníci Nepraš, Načeradský, Němec nebo Hendrych si nacházel východiska, která mu pomáhala důstojně přežít. Jejich díla se stala jakousi diagnózou doby, která na diváka výstižně přenáší pocity bezútěšnosti, ale i osobitého humoru. Mezi jeho malířské oblíbence patří James Ensor, Pierre Bonnard, David Hockney a Howard Hodgkin, malíři s citem pro barvu a obsažnost sdělení, mezi nimiž by se jeho dílu dostalo důstojného srovnání.

Pro Jiřího Sopka se staly typickým cykly s opakujícími se motivy, rytmickým členěním formátu obrazu a variace barev téhož tématu, podporující sdělované vyznění. K jeho aktuálním osmdesátinám připravená výstava v Museum Kampa představuje přehlídku děl od 60. let do současnosti, a to hned ve třech patrech. Máme tak po delší době od výstav v Galerii Rudolfinum (2007) nebo v Jízdárně Pražského hradu (2002) možnost vidět pohromadě solidní vzorek malířovy tvorby, zahrnující oleje i akryly na plátně či jutě, keramické objekty, asambláže i akvarely. Obrazy odosobněných bytostí, nekompromisně vržených do reality dané doby, vedle krajin stromů a polí, odkazů na vlastní alkoholové období vedle zdánlivě jednoduchých triptychů sušeného prádla. Každý z nich stojí za to být viděn naživo, aby mohl působit svou naléhavostí, nejednoznačností a nevšedně zpracovanou všedností života.