ÚHEL POHLEDU

Proč bychom měli rušit obce?

ÚHEL POHLEDU
Proč bychom měli rušit obce?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

ÚHEL POHLEDU: Národní ekonomická rada vlády (NERV) představila 2.11. vládě návrhy na konsolidaci veřejných rozpočtů a zpomalení nebo snad dokonce zastavení zadlužování země. Tento návrh tvoří celkem 28 velmi rozdílných opatření, z toho 12 se zaměřilo na snížení výdajů státního rozpočtu a dalších 16 bodů cílí na zvýšení příjmů rozpočtu. Tak, jak se na přední ekonomy sluší, většina jejich návrhů má fiskální podobu a zaměřuje se jak na úspory rozpočtu, tak i na potenciální zvýšení příjmů státního rozpočtu. Přesto některé návrhy se svým pojetím liší a představují pokusy o strukturální změny, které by snad mohly postupně podle názorů expertů z NERV vést ke snížení výdajů státu.

Jedním z těchto návrhů, které NERV předložil vládě, je i návrh s názvem Revize samosprávy a nákladů na místní vlády. Věcně se jedná o snížení počtu obcí sloučením těch menších, které mají méně než 1000 obyvatel. Důvodem pro navržení takového kroku je především tradiční ekonomická úspora z rozsahu. Je totiž veřejně známým faktem, že v Česku existuje velmi rozdrobená struktura veřejné správy, která nemá žádné srovnání se systémy veřejné správy v jiných státech Evropy. Českých 6258 obcí včetně 4 vojenských úřadů je v evropském srovnání zcela unikátní. Pouze ve Francii také existují velmi malé obce, které mají vlastní volené starosty.

Na druhé straně v Evropě zcela jistě existují země, které se staly pro odborníky z NERV vzorem. Vždyť v Portugalsku, které je o něco větší než naše země a má srovnatelně obyvatel, existuje v současnosti pouze 308 obcí. V Dánsku, které má o trochu více než polovinu rozlohy i obyvatel naší země, funguje 98 obcí a v obrovském více než 5x větším Švédsku s 10 mil obyvatel je 290 obcí. Dokonce ve Velké Británii se vejde 65 mil. obyvatel pouze do 391 municipalit. Všechny výše uvedené země jsou nepochybně zcela demokratické a žádná práva obyvatel na lokální samosprávu nejsou krácena a v žádné zemí nevidíme masivní volání po rozšíření samosprávných obcí. Dokonce ve všech těchto a mnoha dalších zemích v posledních 30-40 letech dochází k postupnému snižování počtu obcí, tedy k tomu, co nyní skokově navrhují experti z NERV. Zdá se tedy, že úvaha odborníků z NERV, může být založena na racionálním podkladě a asi by bylo možné snížit počet obcí a tedy snížit i počet úřadů a v nich placených úředníků, kteří vykonávají některé kompetence.

Na začátku rozhodování o budoucnosti lokální samosprávy je důležité jasně pojmenovat cíle, které chceme dosáhnout změnou počtu obcí. U fiskálního doporučení pro členy vlády je cíl takového kroku zcela zřetelný. Bezpochyby se jedná o úsporu výdajů z veřejných rozpočtů. Prostě do menšího počtu obcí se bude rozdělovat méně prostředků z veřejných rozpočtů a tyto výdaje státu je možné snížit a ušetřit státní prostředky. Sledovali autoři návrhu na slučování obcí také jiné než pouze fiskální ukazatele? Obce přece nejsou jenom účetní jednotkou, ale také živým společenstvím občanů, odehrává se v nich sportovní, kulturní a společenský život a mají svoje historické kořeny a tradice. Jenže pálení čarodějnic a masopustní průvody nejsou účetní operace.

Obce jsou velmi tradičními jednotkami veřejné správy a z mnoha výzkumu vyplývá, že jejich představitelé (starostové) mají nejvyšší důvěru z orgánů veřejné moci a také obyvatelé obcí mají nejvyšší míru identity ke své vlastní obci. Podle CVVM (jaro 2022) věří starostům a lokálním zastupitelům dvě třetiny populace, zatímco důvěra ve vládu se dlouhodobě pohybuje okolo 40 % a Sněmovny hluboko pod 40 % obyvatel. Nevidím velkou logiku v masivním zásahu do nejvíce důvěryhodné instituce. Identitu, sounáležitost obyvatel s obcí jasně dokazuje chování nebo vystupování místních, kteří v mnoha obměnách používají větu: „Já jsem z Horní Dolní a kdo je víc?“ Na mnoha místech také vidíme vyhrocenou až furiantskou rivalitu mezi dvěma sousedními obcemi. K obci, ke svému lokálnímu společenství máme nejsilnější vazby a jsme také ochotni se angažovat v místních rozvojových plánech nebo máme prostý zájem o to, co se u nás doma děje. Jsme hrdi na to, co se u nás doma podařilo, zlobí nás, že se leccos stále nedaří a zajímá nás, co dělá starosta. Informace z větší sousední obce nebo z nedalekého městečka nás ale nechávají chladnými. To si přece musí vyřídit oni, to není náš problém. To jsou hodnoty, které nelze změřit a ocenit, ale lze je snadno poničit.

Rozdrobená sídelní struktura a na ni navazující struktura veřejné správy, tedy velký počet obcí je v Česku zcela typický a provází nás od počátku budování obecní samosprávy v druhé polovině 19. století. Po roce 1849 začínají postupně vznikat na území českých zemí obce a v celém dlouhém více než stoletém období 1850-1960 vždy v Česku existovalo více než 10 000 obcí jako základních jednotek veřejné správy. Teprve vznik střediskové soustavy a následně i nucená integrace obcí v socialistickém státě mezi roky 1960-1989 vedla k administrativnímu snížení z 10 000 na 4000 obcí. Ihned po uvolnění poměrů v roce 1990 a 1991 byla v dříve sloučených obcích obnovena samospráva, a tak vzniklo dalších 2200 staronových obcí. Jejich počet se po roce 1995 ustálil na hodnotách okolo 6230-6258 obcí.

Je nezpochybnitelným faktem, že na našem území máme historicky vytvořenou rozptýlenou sídelní strukturu, kde především ve středních a vyšších polohách v Čechách je za každým lesíkem a za každým hřebenem vesnička s často 20 nebo 30 obyvateli. Stačí se okolo sebe rozhlédnout na Vysočině, na středo a jihočeském pomezí nebo v Českém středohoří. Taková struktura patří k historickému dědictví naší krajiny a patří k ní stejně jako lokální samospráva v těch nejmenších obcích. Necitlivý návrh na administrativní slučování obcí v duchu tzv. „střediskové soustavy“ od 60. let nutně vyvolá mezi představiteli samospráv značný odpor. Obyvatelé a představitelé obcí nechtějí znova opakovat stejný scénář a přijít o právo rozhodovat sami o sobě. Zatím velmi vágní doporučení NERV právě připomíná nejvíce dobu, kdy na místní národní výbor došel někdy roku např. 1966 v srpnu dopis, že „rozhodnutím krajského národního výboru se vaše obec od 1.1. následujícího roku připojuje k sousední obci.“ Ani tehdy se nikdo nikoho na nic neptal.

To ale neznamená, že současná struktura obcí v Česku funguje optimálně a je bez chyb. Všechny obce vykonávají stejnou samosprávu, která je vymezena zákonem o obcích 128/2000 Sb. Tedy Brno s 382 tis. obyvateli má de jure stejnou samosprávu jako Čilá, malá obec nad Berounkou v okrese Rokycany, která má 18 obyvatel. Brno i Čilá jsou obce a při rozhodování se řídí stejným zákonem. Ve velkém městě rozhodnutí zastupitelstva jistí sbor zkušených právníků a vyhláška obce má 5 stran formálně dokonalého právního odůvodnění. Bohužel běžný obyvatel města se z takové vyhlášky jen obtížně dozví, že má do konce dubna zaplatit za svého čtyřnohého miláčka a to buď složenkou nebo převodem na účet.

V malinkaté vesničce podobnou vyhlášku kopíruje z roku na rok starosta a má tři řádky. Přesto všichni v obci chápou a vědí, že mají zaplatit poplatek za psa v hodnotě 30 korun a to příští středu na obecním úřadě. Velká města a malé vesničky se pochopitelně liší rozsahem přenesené působnosti státní správy. Ale pro schválení rozpočtu obce, územního plánu, koncepce rozvoje nebo prodeje obecního majetku platí v nejmenší vesničce i krajském městě stejná pravidla.

Starostovi v malé obci podstatnou část práce zabírá obrovská byrokracie, nutnost evidence naprosto čehokoliv nebo soustavné hlášení o čemkoliv. Jen výjimečně se dozví, k čemu vyšší úřadník na kraji nebo na ministerstvu takou evidenci potřeboval a jak pomohla při nějakém rozhodování. Pokud by stát snížil jenom část povinností evidovat, hlásit a vykazovat každou prkotinu, ulevilo by se všem. Stačí, aby ti úředníci na kraji a na ministerstvech, kteří taková hlášení požadují, museli jasně doložit, jak jimi vedená evidence pomáhá při rozvoji regionu a k čemu vlastně slouží. Pokud slouží k tomu, že úředník na konci celého procesu vyvede v excelu pěkné sloupcové grafy, je asi na místě zrušit evidenci a možná s tím i jedno místo ve státní správě.

Velmi by pomohlo, pokud by mohly kromě striktních, přísných a zcela nesmlouvavých pravidel pro velké obce (města a statutární města) existovat alespoň trochu volnější pravidla i pro malé vesnice. V drtivé většině platí, že poskytnutí a vyúčtování dotace na opravu autobusové zastávky nebo malinkaté hasičárny v řádu desetitisíců se řídí stejnými pravidly a stejně složitou administrativou jako dotace na stavbu nového mostu v řádu desítek milionů. Nešlo by to pro malé projekty zjednodušit?

Malým obcím by velmi pomohlo, pokud by se mohli opřít o několik profesionálů v jejich blízkém okolí, kteří jim pomůžou se všemi nutnými formálními a byrokratickými předpisy a pravidly a poradí jim, jak například napsat žádost o dotaci nebo jak aplikovat nový předpis. Do roku 2000 byly takovou oporou okresní úřady. Po jejich zrušení obtížně hledáme někoho, kdo by malým vesnicím poradil a pomohl, nebo třeba jenom upozornil na novinky. V regionech, kde dobře fungují kanceláře mikroregionu nebo třeba místní akční skupiny, pracovníci mikroregionu jsou se starosty venkovských obcí v kontaktu a přesně vědí, co potřebují a starostové vědí, kam se mají a mohou obrátit s dotazem na cokoliv. Těchto pozitivních příkladů je ale jako šafránu.

Stát také musí provést revizi výkonu státní správy a prověřit, zda skutečně všechny úkony, které orgánům státní správy ukládají zákony, jsou skutečně potřeba a nebylo by možné takové povinnosti buď redukovat nebo zrušit. Vědí obce, že musí podle zákona mimo jiné i vést přehled o veřejně přístupných účelových komunikacích, stezkách a pěšinách (114//1992 Sb. §63)? A k čemu taková evidence je? V rámci katalogu činností obcí v přenesené působnosti státní správy, který vypracovalo Ministerstvo vnitra, najdeme desítky podobných pseudočinností, které zákon ukládá všem obcím včetně těm nejmenším. Nikdo je ale vlastně nevykonává a nikomu nechybí. Ale to není nejrychlejší, protože se vždy bude jednat o změny zákonů.

Pokud chce stát ušetřit prostředky ve veřejné správě, pak nejefektivnější cestou je rušení nadbytečných povinností, které české zákony ukládají obcím a s tím rušení administrativních pozic, které takové povinnosti vedou, evidují a vymáhají. Druhým krokem, který stát může a má zajistit, je povýšit dosavadní ad hoc kanceláře a skupiny profesionálů na mikroregionální úrovni, tedy na úrovni správních obvodů obcí s rozšířenou působností (SO ORP) na profesionální podpůrný aparát lokálních samospráv. A nejedná se o zvýšení administrativy, ti lidé v tom mikroregionu nebo v kanceláři místní akční skupiny už pracují.

Rušení obcí, které mají méně než 1000 obyvatel podle návrhu NERV, je cestou do pekel. Úzce účetní pohled není a nebude efektivní a rušení samosprávy v 4700 obcích do 1000 obyvatel, tedy více než ¾ všech obcí skutečně není dobrá strategie. Doporučuji, aby experti z NERV tento návrh představili na jakémkoliv setkání lokálních samospráv. Jenom upozorňuji, že až tento návrh začnou vykládat, musí už být v kabátu, stát u dveří a mít dole nastartované auto. Chci doufat, že další návrhy a nápady, které NERV předkládá vládě, jsou zpracovány lépe než toto laciné a neprofesionální doporučení.

Autor působí ve Výzkumném centru Rural na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

Radim Perlín

4. listopadu 2022