V den vydání tohoto čísla Týdeníku Echo to bude osm měsíců od parlamentních voleb. V neschopnosti sestavit vládu s důvěrou parlamentu se tedy už Česko může pomalu měřit se zeměmi jako Belgie nebo Kambodža.

Je pravda, že belgický negativní vzor je ještě daleko před námi. Od voleb v červnu 2010 trvalo plných 541 dnů, než nastoupila vláda socialisty Elia Di Rupa, a mezitím musel z pověření krále Alberta II. pokračovat dosavadní kabinet Yvese Leterma. Belgičané tehdy prožili nejhlubší politickou krizi v dějinách a mohou uvést jedinou omluvu. Ve druhé polovině roku 2010 předsedali Evropské unii a měli ještě jiné starosti. V každém případě tehdy suverénně překonali dosavadního rekordmana, Kambodžu, po volbách v červenci 2003. Premiérem tam je už od roku 1985 bývalý velitel Rudých Khmerů Hun Sen, před patnácti lety však vyhrál volby jen těsně a trvalo bez dvanácti dnů celý rok, než přiměl parlament, aby mu prodloužil mandát.

Současné bezvládí v Česku prozatím překonává místní rekordy. Mirek Topolánek získal jako premiér důvěru až 230 dní od voleb v červnu 2006. Obdobná krize nastala, když v červnu 2013 podal demisi Petr Nečas, protože Sobotkova vláda s důvěrou nastoupila až po 246 dnech. V pondělí uběhne stejných 246 dnů od voleb v říjnu 2017 a je jisté, že vláda Andreje Babiše do té doby důvěru nezíská. Sám Babiš toho dne oslaví dvě stě dnů jako premiér bez důvěry.

Období bez vlády potvrzené hlasem voličů nepovažují Češi za vážnou krizi, jak svědčí květnový průzkum TNS Kantar pro Českou televizi. Většina sice vidí demokratický deficit v tom, že vláda nemá důvěru ani osm měsíců po volbách, přesně třetina však je připravena tolerovat vládu bez důvěry rok, nebo i déle. Počet takových lidí roste s tím, jak se hlasování o důvěře odkládá. Liknavost při hledání vlády významněji neohrozila prestiž obou protagonistů. Důvěra vůči prezidentovi Miloši Zemanovi se podle CVVM držela i v květnu nad padesáti procenty. Babiš sice poklesl na 35 procent, stále však nemá mezi stranickými politiky konkurenci.

Proti vládě polovzdělanců

Nedá velkou práci hájit Zemana před výtkami, že chce zákeřně zlikvidovat parlamentní demokracii. Zdržováním přece vytváří časový prostor pro další debatu mezi stranami neschopnými se dohodnout, a brání tak předčasným volbám, které by dopadly stejně jako ty loňské a nic by nevyřešily. Stejný důvod vedl i belgického krále k tomu, že nechal rok a půl po volbách vládnout premiéra, který složil funkci ještě před volbami. Zemana lze ovšem podezírat, že jednání protahuje úmyslně, jen aby si zachoval roli arbitra nad skládáním vlády a tím rozhodující mocenskou pozici. Hlavní komplikaci přece způsobil sám, když podruhé nominoval na premiéra trestně stíhaného Babiše, dnes zase zdržuje sporem o nominaci Miroslava Pocheho na ministra zahraničí.

Nejde však vyloučit, že prezident má hlubší motivaci než zabránit předčasným volbám, anebo udržet co nejdéle rozhodující slovo ve vnitropolitickém provozu. Už v dobách úřednické vlády Jiřího Rusnoka připomínal belgický případ z let 2010–11, který nehodnotil jako hlubokou krizi demokracie, ale jako model hodný následování. Z definice jsou přece lepší ministři vybraní osvíceným vládcem než vláda vzniklá hádkami polovzdělanců v parlamentu. Určitě je také lepší, když ministři nejsou těmto polovzdělancům odpovědní, jako v případě Letermova udržovacího kabinetu i Babišovy vlády v demisi.

Nutno přiznat, že obdobný výklad získal značnou popularitu také v Belgii. Žádný z tamních politiků se před osmi lety ani příliš nesnažil, aby nahradil všeobecně uznávaného premiéra Leterma. S nadsázkou řečeno, kdyby se Leterme nenechal koncem roku 2011 zvolit za náměstka generálního tajemníka OECD, vládl by v Belgii dodnes. Z toho vyplývá pro další skládání české vlády podstatný závěr. Také Česko má dnes premiéra neodpovědného parlamentu a protagonistům tuzemské politiky se to líbí. Proto nebudou s žádostí o důvěru poslanců spěchat a donutí je k tomu až nějaký podnět zvenku.