Na českém internetu zase kolují články o tom, koho by (ne)volili mladí. Tentokrát by nevolili Babiše, což je pozitivní, a jednu věc na tom určitě demonstrovat lze – naprostou proměnu elektorátu hnutí ANO za relativně krátkou dobu. Dnes má Babiš nejsilnější podporu mezi nejstaršími voliči a na jeho vzestupu tratí KSČM, SPD a ČSSD.

Pro premiéra to začíná být problém hlavně na evropské scéně, jeho voliči jsou totiž naladění úplně jinak než bijec východoevropských populistů a příležitostný řečník na kongresech ANO Guy Verhofstadt, šéf eurofederalistické frakce ALDE, kam Babišovo hnutí patří. Včerejší hlasování o usnesení k Maďarsku dostalo premiéra do nepříjemné situace, proto se nakonec jen zdržel, ač ještě před pár dny v Parlamentních listech „stál za Orbánem“ a Evropský parlament za jeho rozhodnutí podrobit Maďarsko šetření kritizoval.

Vedlejším efektem podobných průzkumů je nepochopitelný jásot nad moudrostí mladé generace, která nevolí ANO, na rozdíl od fosilních důchodců, protože zastává ty správné hodnoty, což se projevuje například vysokou podporou Pirátů. Jenže ANO ztratilo atraktivitu pro mladé, protože se okoukalo, splynulo se systémem a neprodává vize ani styl. Nabízí údržbu věcí veřejných, vyšší důchody a lídra s charismatem prokopnutých dveří.

Chvalozpěv na mladou generaci se periodicky objevuje napříč různými zeměmi, spolu s nevyřčenou douškou, že až staří zemřou, všechno bude tak nějak lepší a víc duhové. Nejmenovaný český novinář to vyhnal ad absurdum, když v diskusi o brexitu argumentoval, že pro odchod byli staří lidé, z nichž někteří už zemřeli – je proto prý legitimní, aby se konalo referendum nové, kde budou hlasovat ti, jichž se to i nadále týká. A kdyby náhodou nedopadlo ani tentokrát, za pár let to už vyjde. Počty osvícených exponenciálně narostou.

Že brexit prohlasovala starší generace, byl vůbec jeden z hlavních způsobů, jak zpochybnit vůli britského voliče – jako kdyby se hlas starších voličů nepočítal nebo byl nějakým způsobem horší, méněcennější. Mladá generace se přitom odlišovala zejména v nízkém zájmu o referendum, volební účast stoupala s věkem a nejnižší byla právě mezi nejmladšími voliči.

Konzervativci se taky regulérně bojí, že mládež bude proti nim. Před „opravným“ kolem prezidentských voleb v Rakousku rezonovala v pravičáckých bublinách informace, že volební práh bude snížen na 16 let, což mělo nahrát zelenému kandidátovi Bellenovi. Stála za tím věta z ČTK, odkud média rutinně přebírají zpravodajství, někdy bohužel i se zmatečnými, neúplnými či přímo nepravdivými informacemi: „… zároveň se rozšíří seznam voličů, aby budoucí hlavu státu mohli vybírat i občané, kteří v den voleb dovrší 16 let věku.“

K volbám chodí šestnáctiletí v Rakousku už od roku 2007. Když ústavní soud nařídil 1. července 2016 opakování voleb, vyskytla se v jeho rozsudku větička „za stejných podmínek“. Právníci se začali hádat, zda osoby, které dovršily šestnáctý rok života až po „řádném“ jarním termínu, budou smět v „opravném termínu“ v zimě pro nového prezidenta hlasovat, nebo ne. Nakonec rozhodli, že i tito mladí, narození o pár dní či měsíců později, hlasovat budou. Rakouská mládež se navíc vyznačuje tím, že volí doprava (tamní Svobodní mezi lidmi pod třicet v posledních volbách dokonce vyhráli), a není v tom sama.

Jako příklad mohou posloužit dva současní evropští potížisté, Maďarsko a Polsko. Člověk plně spoléhající na přísun informací z relevantních českých médií nutně nabude dojmu, že vládnoucí konzervativce v obou zemích podporují a volí starší voliči, zatímco mládež jim nemůže přijít na jméno. Z tvrdých dat ale vychází něco docela jiného.

V Maďarsku to v dubnových volbách vypadalo následovně: Fidesz zvítězil ve všech věkových kategoriích, největší podporu (56 %) získal u lidí mezi 30 a 39 lety, tedy ve střední generaci, u lidí s malými dětmi, což lze připsat na vrub prorodinné politice. Mezi mládeží (18–29) jej volilo 38 procent, což je sice nižší číslo, ale vykompenzované jinak – radikální Jobbik získal mezi těmito voliči 31 procent, víc než v kterékoliv jiné kategorii.

V Polsku se volby konaly v říjnu 2015, i zde Právo a spravedlnost zvítězilo ve všech věkových kategoriích. Lidé mezi 18 a 29 lety hlasovali pro konzervativce 26,6 procenta, pro liberály však jen 14,4 procenta. Druhou nejsilnější stranou mezi mladými bylo populistické hnutí Kukiz stejnojmenného zpěváka a třetí strana excentrického Janusze Korwina-Mikkeho, který každé své vystoupení na půdě Evropského parlamentu končí parafrází na slavný latinský výrok: „… ostatně soudím, že Evropská unie musí být zničena.“ Korwin vyhrává všechny volby mezi středoškoláky, ti z toho však obvykle vyrostou. Každoročně ale dominují polskému Parlamentu dětí a mládeže, kde napodobují svého idola.

I Británie má svého „króla“ (tak se Korwinovi říká, možná i proto, že je monarchistou). Není tajemstvím, že západoevropská mládež volí až na výjimky (napadá mě jen už zmíněné Rakousko) do ruda – Jeremy Corbyn ovládl labouristy za pomoci mladých radikálů, kteří začali hromadně vstupovat do strany, a mezi mladými voliči má nadále velkou podporu.

Ale jeho protipólem na této lince není současné vedení konzervativců v čele s premiérkou Mayovou, nýbrž hnutí Moggmentum, které za předsedu toryů prosazuje pravicového hardlinera Jacoba Rees-Mogga. Jak Corbynově organizaci „Momentum“, tak Rees-Moggově „Moggmentum“ vládnou mladší nadšenci, kteří chtějí všechno tvrdé – tvrdý brexit, tvrdé znárodňování, tvrdý kapitalismus, tvrdý odpor proti Izraeli… Pro centristy není místo, ale upřímně, mladý centrista, nezní to divně? Asi to tak má být.

Přízeň mládeže je zvlášť vrtkavá dáma. Vnímat její podporu jako potvrzení toho, co je správné a „má budoucnost“, se nemusí vyplatit, byť je to prováděno značně selektivně, jen u těch subjektů, u nichž se nám to líbí. Mládež není tradičně liberální. Mládež je tradičně antisystémová, radikální a rebeluje proti vládnoucím narativům. Mezi ty dnes konzervativismus nepatří. Ale není vyloučeno, že přijde doba, kdy to bude nový punk.