Historik umění Richard Drury v českém kabaretu

Angličané po anglicku neodcházejí

Historik umění Richard Drury v českém kabaretu
Angličané po anglicku neodcházejí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Česky nejen bez chyb píše, dokonce i bez přízvuku mluví. Je moudrý i vtipný, zůstává v něm stále hodně anglického, současně je však už zcela náš.

Jak se Angličan stane teoretikem a historikem umění v Česku?

Souhrou vědomých záměrů, vrozených náklonností a šťastných náhod. Jde o vyústění, respektive splynutí dvou cest: fascinace pro slovanské jazyky a zapálený zájem o dějiny umění. Když jsem byl dítě, intuitivně mě fascinoval ruský jazyk. Svým grafickým vzhledem, svými skrytými významy. Na střední škole jsem využil vzácnou možnost studovat ruštinu, abych do ní pořádně pronikl a skrze ni – doslova i obrazně – do vzdáleného lidského světa tehdejšího Sovětského svazu.

Do jaké hloubky se vám ten průnik podařil? Rozumíte „ruské duši“?

Mladý člověk je přirozeně vnímavý. Intuitivně do sebe „vstřebává“ široké spektrum vjemů a podnětů, které staršího člověka naopak mnohdy minou. Při dvou kratších pobytech v SSSR v 80. letech jsem se celé hodiny pohyboval po městech sám, mimo oficiální turistický program, snad i mimo oficiální dohled. Pozoroval a reflektoval jsem všechny tři roviny tehdejšího sovětského bytí: svalnatě idealizovanou, proklamativní vrstvu všudypřítomné pouliční propagandy; šedivost, absurditu a nedostatkovost dennodenního života; pak důvěrné prostředí domácího soukromí, kde jsem poznal ohromně charakterní lidské jedince skryté za fasádou anonymně kolektivní společnosti. Nutno říci, že západní člověk do ruské duše pronikne jen zčásti, jde spíše o bližší souznění než o dokonalé porozumění. Na to je ta ruská duše přece příliš složitá, temná, protichůdná…

Takže jste si rusistiku zvolil i jako vysokoškolský obor?

Ano, ani chvíli jsem neváhal. Na univerzitu jsem se dostal právě díky vynikajícím výsledkům v ruštině. Na univerzitě jsem k ní pak hledal dalšího slovanského „partnera“, čímž se po náhodném setkání s Karlem Brušákem, svébytným a láskyplně ironickým docentem české a slovenské filologie, stala právě čeština. Musím dodat, že Karel, který natrvalo opustil Československo v roce 1938, zásadním způsobem určoval můj životní vztah k češtině.

Máte českou rodinu?

S partnerkou Kateřinou jsme spolu již čtvrt století. Vycházíme z dobrého vzájemného porozumění – moje rodná yorkshirská krajina se svými vřesovišti a jurským pobřežím se pro Katku v průběhu let stala duchovním domovem, v létě se ochotně přidá k mé výroční „pouti“ za kriketem… Od začátku se spolu bavíme jen česky, zato s naší třináctiletou dcerou Eleanor, ze čtvrtiny Češkou, Slovenkou, Angličankou a Irkou, jsem vždy mluvil jen anglicky. Ani tak nemám vyhráno – Ellie mé angličtině dokonale rozumí, ale odpovídá zásadně česky, což pravidelně baví i mate spolucestující ve veřejné dopravě. Myšlenkové fluidum mezi jedním a druhým světem je mnohdy dost složité!

Ještě se vraťme v čase, prosím. V Anglii jste se tedy nejprve stal graduovaným rusistou a bohemistou, ale ještě ne historikem umění. Či ano?

Vztah k umění jsem měl vždycky: díky mému uměnímilovnému otci v našem rodinném domě visely kvalitní – a pečlivě nasvícené! – ukázky anglické krajinomalby 19. století. Pak jsem pěstoval vlastní „vášně“ – od romantismu prerafaelitů a Caspara Davida Friedricha až po modernistické „ismy“ první poloviny dvacátého století. Z dějin umění jsem maturoval a k oboru jsem se zčásti vrátil během posledního ročníku na univerzitě v rámci interdisciplinárního předmětu zvaného evropské avantgardní kultury 1914–1939. Dovednosti získané tak trochu „proti proudu“ jsem se odhodlal v životě plně uplatnit navzdory nátlakům pragmatického rozumu okolí, proto jsem se na začátku roku 1991 vrátil do Prahy.

Richard Drury se stal nepehlédnutelnou personou českého kulturního provozu - Foto: Jan Zatorsky

Už jste tady byl předtím?

Přijel jsem do Prahy poprvé v létě roku 1987 díky finanční podpoře Britské rady na Letní školu slovanských studií, kde jsem měsíc studoval češtinu pod portrétem Gustáva Husáka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, navíc s výhledem na velkou rudou hvězdu z květin na náměstí Krasnoarmějců… Letní škola slovanských studií byl prázdninový kurz, který se skládal z pestré směsi studentů z „valutových“ a „bratrských“ států. Zajímavostí bylo, že abecední seznamy jednotlivých národních skupin na nástěnkách vždy začínaly „SSSR“, pak teprve pokračovaly podle abecedy. Taková úsměvně výmluvná anomálie… Během toho prvního pobytu jsem poznal Prahu ve stavu omšelé krásy, jako město, kde všední lidé žili v nevšedním historickém prostředí. Sledoval jsem, jak se v ní prolíná sešlá barokní nádhera s pozdně normalizační banalitou. Světovým turismem neobjevená Praha stále patřila sama sobě, nebyla ještě tou zkomercializovanou sebeparodií, jaká se z ní od té doby bohužel stala.

Ale Praha na vás asi nečekala jako na kunsthistorika…

Počáteční „aklimatizační“ fáze mého porevolučního působení v Praze proběhla v úloze učitele angličtiny, k mému velkému štěstí tvořili jednu moji skupinu studentů pracovníci tehdejší Středočeské galerie v Husově ulici. Hodiny angličtiny jsem ochotně vyměňoval za cennou příležitost se postupně „vyškolit“ jako kurátor muzea umění. Pod přejícím a osvíceným vedením ředitele galerie Jana Sekery a vedle řady skvělých kolegů jsem v průběhu 90. let zažil profesní růst v téměř „rodinném“ prostředí.

Dnes už se cítíte jako součást české výtvarné scény, respektive výtvarného provozu?

Ano, dá se říci, že jsem už řadu let paradoxním „zdomácnělým cizím prvkem“. Neboli (slovy jednoho kolegy kurátora v jeho novinové recenzi) „českým kurátorem britského původu“. Jako kurátor Galerie Středočeského kraje a člen výboru Výtvarného odboru Umělecké besedy mám možnost soustavně uplatňovat své zaujetí českou výtvarnou kulturou, čehož si náležitě vážím. Tyto české úlohy však budu vždy vykonávat v duchu anglické „vážné humornosti“ – takový prostě je můj vrozený životní postoj „trochu odjinud“.

Odcházíte někdy ze společnosti, jak říkají Češi, „po anglicku“?

Málokdy. Od přírody jsem člověk, který se zajímá o to, jak to vše v dané situaci dopadne. Knihu dočíst, film dosledovat, neopustit rozehranou diskusi na vernisáži, u vína. Odcházím ze společnosti jen tehdy, kdy se pocit napjatého očekávání „čehosi dalšího“ definitivně vytrácí. Jde hlavně o to, odcházet nenápadně, ale zdvořile – neavizované „zmizení“ považuji naopak za společenskou neupřímnost.

Jezuitská kolej v Kutné Hoře je sídlem Galerie Středočeského kraje (GASK). Drury tam pracuje jako vedoucí uměleckého oddělení. - foto: wikimedia commons

Angličané se tak chovají?

Mám za to, že Angličané zmíněný zlozvyk „odcházení po anglicku“ zásadně nepraktikují. Je však pravda, že češtinou daná možnost prohlásit, „musím teď odejít po anglicku“, mně mnohokrát otevřela kýžený nouzový východ… Ale pro zajímavost musím dodat, že v Anglii – podle staré dobré tradice svádět vlastní nepěkné vlastnosti na příslušníky ostatních národů – se společnost opouští ne „po anglicku“, ale „po francouzsku“ – říkáme „to take French leave“.

Odchod Velké Británie z Evropské unie se neděje po anglicku či po francouzsku. Pro vás vznikne paradoxní situace: stará vlast v EU nebude, nová nebyla, dnes je…

Paradox to je, a dost drsný! Říkám si, že bude možná žádoucí, abych v dohledné době uplatnil svůj nárok na irské občanství, protože matka se narodila v Dublinu! Mám z brexitu hrozně smíšené pocity – lidé v mém českém okolí ho buď jednoznačně chválí, nebo odsuzují, nikdo ale moc nepřemýšlí nad komplexními – nebo ne tak zjevnými – odstíny situace, která k němu vedla.

Jaké odstíny máte na mysli?

Musíte si především uvědomit to, že se nehlasovalo tolik o britském vztahu k Evropské unii jako o samotném principu sebeurčování. Svou povahou jsou Britové většinou tolerantní a konsenzuální. Mají vysokou sociální inteligenci, jsou schopni vstřebávat pozitivní cizí impulzy. Myšlenka, že jim někdo mluví „shora“ do reality dennodenního života, je však něco, vůči čemu mají odjakživa naprostý odpor. Evropská unie se zřejmě nedokázala zapsat do povědomí mnoha Britů jinak než jako zdroj nesmyslných byrokratických nařízení vygenerovaných „odněkud zvenku“. Pro nás je zásadní empirická zkušenost, vzájemně prospěšná důvěra plynoucí z osvědčené osobní domluvy – společenské či politické teoretizování „zvysoka“ se absolutně nepřijímá. Pokud je český občan při zkušenostech s totalitním i posttotalitním životem ochotnější rezignovaně se smiřovat s pocitem nemohoucí odcizenosti od mechanismů moci, ke „genetické výbavě“ britské mentality patří naopak přesvědčení o neodcizitelném právu občansky určovat dění kolem sebe. Což se minulý rok v červnu dramaticky prokázalo.

V čem jsou si česká a anglická mentalita blízké a v čem vzdálené?

Jedna naše silná společná vlna spočívá ve vytříbeně ironickém smyslu pro humor. Je tou neúčinnější neprůstřelnou vestou dvou národů, které se štítí přímých střetů. Ironie a s ní spojený nadhled vůči menším – i větším – absurditám života se v průběhu let hluboce vsákla do českých a anglických tvůrčích projevů, od Monty Pythonů až po Karla Nepraše. Zrovna tato poloha uvažování a vyjadřování se pro mě stala zásadním spojením mezi mým anglickým „nitrem“ a českým světem, ve kterém se pohybuji. Anglické duši je naopak krutě vzdálená zdejší až záliba v neempatickém mezilidském jednání, zdatně „přisolená“ skepsí a zištností. Česká apriorní nedůvěra – se svými možná zčásti pochopitelnými historickými příčinami – je mi mnohdy přímo k nevíře. Při pohledu na dění kolem sebe se mi proto pravidelně vybavuje nadčasově trefný výrok Josefa Čapka z knihy Psáno do mraků: „Nemůžete jeden druhému důvěřovati? – Pak si nikdy také nemůžete navzájem pomoci!“

Dnes víte o Češích skoro všechno a o českém výtvarném umění i to, co často netuší ani běžní návštěvníci výstav. Co ale o nás naopak vědí Angličané? Snad jsou jim povědomá jména Dvořák, Janáček a Havel… Nebo je toho víc?

Nutno říct, že do roku 1989 se toho v Anglii o Československu vědělo dost málo. Železná opona „pomohla“ v tomto ohledu k letitému vakuu v obecných znalostech, které se prolamovalo jen dílčími kultovními jevy typu písně anglické alternativní kapely Half Man Half Biscuit All I Want for Christmas Is a Dukla Prague Away Kit z roku 1986. Z českých „kulturních klasiků“ měl u britského publika vždy přední místo Antonín Dvořák, podle tamější zvyklosti vyslovovaný „Dvoržak“.

Čím je mu blízký?

Angličané Dvořáka milují odjakživa – jeho lyrická senzibilita, místy bezstarostně radostná, místy zadumaně melancholická, zřejmě velmi konvenuje anglické národní „citové povaze“, až se do ní přímo vetkla. Pojem Čechy, chcete-li Česko, u Angličanů tradičně vyvolává představu o něčem půvabně enigmatickém. Ostatně naše intuitivní povědomí o češství možná trochu ovlivňuje identicky znící slovo „Bohemian“ (český) / „bohemian“ (bohémský). Vedle Dvořáka jde ovšem i o Alfonse Muchu, jehož tvorbu poznává mnoho Angličanů s mírnými rozpaky, jestli nejde spíše o Rakušana či Francouze…

Rodná hrouda. Krajinou dětství Richarda Druryho jsou yorkshirská vřesoviště. - Foto: Shutterstock

Zůstává Václav Havel v povědomí britské řekněme kulturní veřejnosti i patnáct let po svém odchodu z politiky a více než šest let po smrti?

Od roku 1989 se Václav Havel výrazně zapsal do představy Angličanů o českém národě, svým neokázalým, přirozeným, místy sebekritickým vystupováním naprosto konvenoval našemu národnímu krédu „Neberte se příliš vážně“. Od devadesátých let se Česká republika pozitivně promítala do vnímání Angličanů tak jako každý jiný nevelký stát na světové scéně – kulturou, sportem a vědou. „Všemohoucí“ čeští politici figurují až na výjimky negativně v britských mediálních ohlasech – pokud se tam vůbec objevují. Dva pohavlovští čeští prezidenti se u Angličanů „proslavili“ bohužel jen svými trapnými výstupy – první se svým „zprivatizovaným perem“ a druhý se svou „virózou“.

Takže se ten Havlem vylepšený obraz zase zhoršil?

Ti dva prezidenti bezděčně přispěli k subjektivnímu pojetí o Čechách jako o polofiktivní středoevropské „říši dadaisticky absurdních divů“. Mimochodem, viděl jste krásný film Grandhotel Budapešť amerického režiséra Wese Andersona?

Ano. Proč?

Protože v něm lze poznat i příznačně české rysy onoho „žabomyšího kabaretu zmítaného velkými dějinami“.

A jak se v tom českém kabaretu cítíte?

Někdy si připadám jako horečný aktér, jindy jako podrážděný divák. Rozhodně se v něm nenudím!

 

Jaromír Slomek