Ukrajinský filmový režisér Oleg Sencov, který už čtvrtým rokem sedí v ruském vězení, vyhlásil časově neomezenou hladovku. A na svobodu vzkázal, že jedinou podmínkou jejího ukončení je propuštění všech ukrajinských politických vězňů na území Ruska. Celkem je jich 64.

Sencova zatkly ruské tajné služby v roce 2014 na čerstvě okupovaném Krymu a ve vykonstruovaném procesu byl za údajnou organizaci teroristické skupiny odsouzen k dvaceti letům vězení. Spolu s ostatními „teroristy – diverzanty“ měl údajně v plánu podpalovat kanceláře ruských krymských organizací a… vyhodit do vzduchu Leninův pomník v Simferopolu. Nic z toho se však nestalo. Tedy abychom byli přesní – ohořely dveře místní pobočky Jednotného Ruska, za což dostal Sencovův „spolupachatel“ Alexandr Kolčenko deset let.

Podobné je to i se všemi ostatními vězni. Jsou to bývalí aktivisté Majdanu, obránci nezávislosti Krymu a ukrajinští vojáci, kteří padli do zajetí nebo jež ruské tajné služby unesly z příhraničních oblastí. Většinou jsou odsouzeni za organizaci teroristické činnosti a tresty mají vysoké – sazba je v případě tohoto paragrafu od 15 do 20 let.

Oleg Sencov podle vlastních slov nehladoví za své propuštění, ale za propuštění všech vězňů. A je ochotný jít až do konce. Je to promyšlený, odvážný a obětavý akt občanského odporu a solidarity. Již delší dobu je jasné, že jednání ukrajinského vedení s Ruskem ve věci propuštění nebo výměny politických vězňů je ve slepé uličce. A Sencov je jediný z vězněných Ukrajinců, kdo může reálně zburcovat světové veřejné mínění – bez ukrajinské vlády a bez Porošenka.

Hned od počátku zafungovala cechovní solidarita a Sencova se začali zastávat filmaři na celém světě. A rychle se k nim připojily kulturní obce a občanští aktivisté. Po pár dnech je jasné, že vyhlášením hladovky se Sencovovi z vězení podařilo rozjet masivní mezinárodní kampaň, kterou ruské vedení nedokáže jen tak zastavit nebo zamést pod koberec. Zvláště před blížícím se mistrovstvím světa ve fotbale, s čímž Sencov samozřejmě počítá.

Solidaritu se Sencovem, a tudíž i se všemi ukrajinskými politickými vězni už vyjádřili ruští spisovatelé historici a novináři, kteří vystoupili s veřejným prohlášením, ruský nezávislý filmový svaz, v Moskvě a Petrohradě probíhají protestní akce Otevřeného Ruska, se Sencovem se solidarizuje ruský i mezinárodní PEN klub, francouzští intelektuálové v čele s ředitelem canneského festivalu, a dokonce estonská prezidentka Kersti Kaljulaidová – mladá inteligentní žena, která má ve věci naprosto jasno. Člověk se nemůže ubránit pocitu závisti, že jsou země, které mají takové prezidenty.

A co u nás? Jsme schopni něco udělat, když jde o život jednoho a o svobodu desítek nespravedlivě stíhaných? Osobně asi mnozí. Ale co vedení státu? Jen těžko se dá očekávat, že by český prezident následoval příklad své estonské kolegyně, a možná je to tak lepší. Jeho osoba by totiž celou kampaň jenom zdiskreditovala. A kdo tedy?

Skupina českých aktivistů se obrátila na odcházejícího ministra Martina Stropnického. Něco na tom je. Stropnický by jako herec, který si prošel československou normalizací, měl vědět, jak důležitá je pro nespravedlivě stíhané, a tím spíše umělce, podpora ze zahraničí. Veřejné prohlášení, ve kterém by jasně vyjádřil svou podporu Sencovovi a požádal ruského ministra zahraničí o propuštění ukrajinských politických vězňů, by možná bylo to nejdůležitější, co za celé své ministrování udělal.