Titulek tohoto článku jako by vypadl ze zlaté éry sci-fi, kdy hrdinové s paprskometem a kosmickou lodí zachraňovali krásky uvězněné v kovových podzemních palácích tyranských robotů na Marsu. Docela dobře si umím představit, jak by takové téma zpracoval třeba legendární Kája Saudek ve spolupráci s Ondřejem Neffem.

V reálném světě nám zatím nehrozí, že by se proti nám vzbouřily naše roomby a ledničky. Fyzičtí roboti z masa a kostí, pardon, křemíku a kovu mají stále ještě trochu problém s elementárními úkony typu chůze do schodů, takže současný terminátor by se při své misi „vyhladit lidstvo“ nejspíš zaseknul v prvním rohu místnosti, bušil pěstí do zdi a vydával zoufale kníkavé zvuky. Případně by někde najel na prodlužovací kabel a bezmocně se překotil na záda.

Co se ale naopak rozmnožilo mírou nevídanou a dříve nečekanou, jsou softwaroví roboti, „boti“ (protože kdo by se v dnešní uspěchané době chtěl zdržovat vyslovením celých tří slabik!), prokletí online komunit. Na rozdíl od robotů-zabijáků po nich nezůstává spálená země, jejich úkolem je spíš podvádět a „rozesírat“ své lidské souputníky. Existují samozřejmě i neškodní boti, kteří jenom opravují gramatické chyby nebo vás roztomile upozorní na to, že váš komentář na fóru by se dal přeskládat do podoby básně haiku. Ale skutečný problém jsou ti zlovolní boti, kteří jsou vytvořeni za účelem páchání škod.

Na armádu robotů údajně narazil i Muskův záměr přebrat Twitter. Firma totiž uvádí, že roboti tvoří méně než pět procent jejích pravidelných uživatelů, ale Musk tomu nevěří a požaduje zjištění skutečného stavu. Může to být i o hodně více, třeba dvacet procent. To, že Twitter je plný „botů“, kteří se snaží vám nacpat nějakou kryptoměnu až do peněženek (výměnou za jejich skutečný obsah, jak jinak) nebo „prodat“ ideologicky zabarvené informace svých tvůrců, je celkem notoricky známo. Ale co přesně znamená to „plno“, to je právě ta otázka, kolem níž se nyní bude nákup Twitteru – a zejména cena za něj případně zaplacená – točit.

Když bratři Čapkové vymysleli slovo „robot“, jednalo se o natolik humanoidní bytost, že by jim snad jejich tvůrci přiřkli všechna lidská práva včetně práva na svobodu projevu. Bylo by to beztak jen akademické cvičení, žádný Rossum ani jeho roboti v reálném světě neexistovali. O sto let později jsou ovšem „boti“ spíš havěť podobná hmyzu, které by nikdo soudný právo na svobodu projevu nepřiřkl. Už jenom z pragmatických důvodů: jsou totiž svoje výplody schopni generovat natolik rychle a rozsáhle, že by se každé jimi zamořené fórum změnilo v nekonečnou přehlídku reklam, spamu a sloganů, mezi kterými by příspěvky lidí úplně zanikaly. To znamená, že je potřeba je „odstřelovat“.

Při tom „odstřelování“ je ale leckdy těžké rozeznat, kdo tedy robot vlastně je a kdo nikoliv. Zlikvidovat každý účet, který je jen trochu podezřelý z robotické aktivity, znamená naštvat pěknou řádku lidí, protože přitom určitě postihnete i značné množství normálních uživatelů. Proto firmy jako Twitter ponechávají určité „nárazníkové pásmo“, ve kterém se podezřelá aktivita toleruje.
Ve hře je ale ještě jedno podezření, ve kterém vstřícnost vůči lidem nehraje až takovou roli. Tolerovaní „boti“ totiž mohli svými počty uměle nafukovat skutečné publikum Twitteru a prezentovat firmu investorům coby silnější, než ve skutečnosti byla. Hlavně pro zadavatele reklamy je to významný rozdíl, robotům totiž nemá smysl žádné reklamy ukazovat. Na rozdíl od lidí si nikdy nic nekoupí.

To už by ovšem byl podvod, naprosto klasický. A pro Twitter by to byla velmi špatná vizitka. Pokud se opravdu ukáže, že vedení firmy tímto způsobem manipulovalo s realitou, jakého dalšího překrucování skutečnosti se ještě ve Twitteru dopustili?
A to je otázka, která může zajímat i řadového uživatele sociálních sítí.