Polská vláda po měsících sveřepého boje přece jen ustoupila od záměru trestat až vězením každého, kdo užije termín polské koncentrační tábory nebo připíše polskému národu či státu odpovědnost za nacistické zločiny spáchané třetí říší. Opozice obvinila vládu, že kvůli naprosto zbytečnému zákonu zhoršila polské vztahy s Izraelem, Ukrajinou a Spojenými státy, klíčovými spojenci Polska.

Jak od počátku tvrdili jeho kritici, zákon byl špatný a nevymahatelný, v zásadě paskvil, který nadělal mnoho zla; přestože reakce Izraele byla stejně přemrštěná jako potřeba polské strany, aby banální pravdu, že někteří Poláci Židům pomáhali a jiní škodili a že polská exilová vláda patřila k těm, kteří pomáhali víc, než bylo mezi Spojenci v normě, hájila speciální legislativa. Za tři měsíce obdržela prokuratura 79 oznámení o podezření z porušení zákona. Zabývala se jen deseti a všechny nakonec zamítla.

Polští konzervativci jsou doslova posedlí tím, čemu se říká „historická politika“; to je koncept, který u nás naštěstí moc nezakořenil, přesto odehrál epizodní roli v prezidentském klání mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem. Může na sebe brát pozitivní podoby, například pokud jde o vzdávání úcty zapomenutým hrdinům. Ale příliš často se přetavuje v masochistické, a především zcela bezúčelné rozpitvávání nedokonale, ale přece zhojených ran. Je to notoricky zbytečné zabředávání do historických křivd, jemuž propadají ti, kteří by se měli zabývat spíše vládnutím.

Netýká se jenom Poláků. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který tak nedůtklivě reagoval na polský zákon, v roce 2015 prohlásil, že Adolf Hitler chtěl Židy pouze vyhnat a k jejich vyvraždění ho přesvědčil až jeruzalémský velký muftí Muhammad Amín Husajní. Muftí nacisty opravdu podporoval v jejich nenávistném tažení proti Židům, s Hitlerem se ale poprvé setkal až v době, kdy endlösung už běželo na plné obrátky. Netanjahu chtěl provokovat Araby, ale urazil Židy.

Kancléřka Merkelová, která má mnoho aktuálních problémů k řešení, přičemž ten největší „řeší“ tři roky přešlapováním na pozicích, které jsou pro stále větší část Evropy, a dokonce i pro sesterskou CSU nepřijatelné, takto před týdnem zabrousila na téma odsunu. Jakkoliv její výroky byly vytrženy z kontextu a zbytečně hysterizovány, neexistoval žádný rozumný důvod, proč cedit tuto bolístku po milionté a právě teď.

Načasování svědčí o potřebě odvést pozornost od nejtěžší zkoušky kancléřčiny kariéry, a nebýt to Angela Merkelová, ona poslední naděje demokratického světa, ale mainstreamu méně sympatický politik, bylo by to označeno nepochybně za populistické a nezodpovědné rozdmýchávání národnostních vášní. Německo je v tomto zemí nepřeberné inspirace.

Alternativa pro Německo, strana, jíž média a politici notoricky nasazují psí hlavu, a její představitelé by si tudíž měli být vědomi, že musí našlapovat desetkrát opatrněji než ostatní, ústy svého předsedy Alexandera Gaulanda prohlašuje nacistickou minulost čítající rozpoutání světové války a genocidu Židů za malou skvrnku na velké historii země.

Gauland má podobných výroků víc a nejde o žádné hříchy mládí, na podzim 2017 hřímal, že je možné, ba nutné „pociťovat hrdost nad výkony německých vojáků v obou světových válkách“.

Alternativa pro Německo vznikla jako strana fiskálního konzervativismu, euroskeptická strana kritizující bezpodmínečnou záchranu eura, v reakci na dluhovou krizi. V roce 2015 se stala opozicí k převládající „vítací kultuře“, což jistě nebyl komfortní postoj; kdokoliv si v té době dovolil zapochybovat o plyšových medvědech na nádraží, byl vnímám téměř jako veřejný nepřítel.

Každopádně Alternativa pro Německo přicházela s alternativou a koncentrovala se kolem skutečných problémů dneška. Co s nimi má společného pohnutá německá historie, je otázkou.

Gauland se může domnívat, že Německo s tou sebenenávistí zašlo až příliš daleko. Kam se mají například integrovat další generace přistěhovalců, když jejich hostitelská kultura sama sebou opovrhuje? To v Turecku… Těžko říct, je-li obtížnější žít s Němci, kteří se právě milují a zbožšťují, nebo nenávidí a bičují. Gauland ale nakopává na vlastní bránu.