Půjde Egypt do války o vodu?

Přehrada sváru

Půjde Egypt do války o vodu?
Přehrada sváru

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Etiopie začala napouštět gigantické vodní dílo na Modrém Nilu. Níže ležící Egypt se obává následků. Konflikt obou zemí se nedá vyřešit zbraněmi, přesto je možné, že přijdou ke slovu.

Dnešní Sahara byla před deseti tisíci lety kvetoucí savanou. Víme to nejen z geologických průzkumů, ale i proto, že její tehdejší obyvatelé po sobě zanechali kulturní památky. V jeskyních a skalách se zachovaly obrázky žiraf, hrochů a lidí v plaveckých pózách. Pak ale severní Afrika začala vysychat a nakonec se stala zcela neobyvatelnou. Národům, které zde žily předtím, nezbylo než dát se na ústup. Směrem na východ je nakonec zastavila řeka Nil, odvádějící vody z východoafrických vysočin do Středozemního moře.

Nil je prastará řeka. I když se její tok měnil, nejstarší důkazy o existenci pravěkého Nilu sahají do spodního miocénu, dávno předtím, než se první australopiték postavil zpříma a vzal do ruky kámen. Málokteré místo na Zemi má tak jasnou kulturní a civilizační kontinuitu jako údolí Nilu, čtyři tisíce let staré pyramidy jsou z moderní Káhiry docela dobře vidět. Bez Nilu by ale žádná z civilizací, které se tu vystřídaly, nemohla existovat. Přináší z Etiopské vysočiny nejen životně důležitou vodu, ale i stejně důležité živiny pro zemědělskou půdu, na níž zdejší obyvatelstvo už od časů faraonů pěstuje pšenici, ječmen, fíky, melouny a len.

V jedné věci se ovšem rok 2020 od roku 2020 př. n. l. zásadně liší: počet lidí usedlých kolem Nilu daleko převyšuje veškeré dřívější standardy. Egypt překročil stomilionovou hranici nedávno. Súdán dosáhl 44 milionů obyvatel a Etiopie, kde Modrý Nil pramení, má 115 milionů obyvatel. Sečteme-li tyto hodnoty dohromady, získáme téměř 300 milionů lidí, tedy podstatně více, než jich za Džosera či Tutanchamona žilo po celé zeměkouli. A tito moderní lidé chtějí od života víc než jejich předkové. Potraviny a voda jsou stále ještě životně důležité, ale kromě nich je potřeba i elektřina, které se v Africe nedostává. Jednou z možností, jak vyrábět elektřinu, jsou obří turbíny v hrázích přehradních nádrží.

Egypt měl v tomto směru náskok. Už v roce 1902 zde Britové postavili menší Asuánskou přehradu, o šedesát let později ji Egypťané s vydatnou pomocí sovětských inženýrů doplnili novou, podstatně větší Vysokou asuánskou přehradou zvanou Násirovo moře. Obě přehrady dohromady vyrábějí zhruba čtvrtinu veškeré elektrické energie spotřebované v Egyptě. Teď ovšem s podobným záměrem přišli Etiopané, jejichž země leží výš po toku řeky. A Egyptu se jejich myšlenka vůbec nelíbí.

Modrá přehrada na Modrém Nilu

Modrý Nil je nejdůležitějším zdrojem Nilu jako takového. Nil vzniká soutokem Bílého a Modrého Nilu u súdánského hlavního města Chartúmu, ale většinu vody sem přivádí právě Modrý Nil. V období záplav tvoří Modrý Nil až 80 % průtoku budoucího Nilu. Jakékoli ohrožení vodnatosti Modrého Nilu by tedy znamenalo problémy na dolním toku řeky, v hustě osídleném Egyptě.

Místo pro budoucí etiopskou přehradu našli američtí inženýři už před šedesáti lety. To byla ještě Etiopie císařstvím a na trůně seděl Haile Selassie, nositel 78 královských titulů. Císař se snažil udržet nezávislost své země na velkých mocenských blocích všelijakým manévrováním, diplomacií a dělením ekonomických koncesí mezi různé státy. Ke konci života však už byly tlaky zvenčí příliš silné a našly i odezvu zevnitř. Zcela symbolicky stálo na začátku pádu monarchie velké sucho a s ním spojená humanitární katastrofa, kterou režim nedokázal vyřešit. Posledního etiopského císaře smetl roku 1974 puč marxistických důstojníků, kteří vytvořili novou vládu jménem derg („rada“).

Ani pozdní císařství, ani komunistický režim, který po něm následoval, s výstavbou velké přehrady nezačaly. Teprve v posledních deseti letech se ze starých plánů pozvolna stává realita. Etiopie pojala projekt jako národní úsilí, financované pouze z vnitrostátních zdrojů – právě kvůli obavám z toho, aby potenciální zahraniční investoři nečelili nátlaku na stažení z projektu ze strany Egypta. Hlavním dodavatelem stavby přehradní hráze jsou ovšem Italové.

Po úplném dokončení by přehrada měla zadržovat 74 kilometrů krychlových vody, tedy stokrát víc než český Orlík. Maximální hloubka vzniklého jezera má dosáhnout 140 metrů a vzdutí proti toku řeky 246 kilometrů. To znamená v tak suchých končinách opravdu hodně vody, takže není divu, že v Egyptě mají proti napouštění přehrady námitky.

Egyptské obavy

Zkušenost, kterou Egypťané učinili s asuánskými přehradami, naznačuje, že tento druh velkých vodních děl s sebou přináší svoje vlastní problémy. Jedním z nich je znečištění dolních toků řek. Dřívější divoké záplavy přece jen působily jako očistný mechanismus, který odnesl různé zplodiny do moře, kdežto dnes je dolní Nil zamořený těžkými kovy a dalšími produkty průmyslu. V nemilosrdném vedru, které v oblasti panuje, se ze stojaté hladiny Asuánské přehrady odpařuje značné množství cenné vody – zhruba jedna sedmina veškeré vody, která přiteče ze Súdánu, je ztracena právě kvůli nadměrnému odparu. Vzniklá pára později spadne jako déšť někde jinde, ale to je Egypťanům málo platné. Také prudký pokles četnosti sardinek v moři nedaleko delty Nilu bývá někdy kladen za vinu změnám, které způsobila stavba Asuánské přehrady; tady je ale řetězec příčin a následků podstatně méně jasný.

Napouštění nového etiopského rezervoáru o objemu 74 miliard krychlových metrů bude trvat několik let, po které se průtok Modrého Nilu o něco sníží. To bude mít negativní efekt na egyptské zemědělství, ale i na výrobu elektřiny ve Vysoké asuánské přehradě – rostoucí egyptské obyvatelstvo tedy přijde o pár procent elektrické energie, a to nadlouho. Možná dokonce natrvalo, protože výš položená etiopská přehrada bude zadržovat pravidelné záplavy, které se až dosud zastavovaly až v Asuánu. Aspoň jednu výhodu ale vyšší poloha nové přehrady má: na Etiopské vysočině je chladněji, a ztráta vody odparem bude tedy menší než v rozžhaveném Egyptě.

Vyjednávání o tom, co se bude s přehradou dít, se táhnou už léta a opakovaně se v minulosti zvrhávala spíš ve výhrůžky. Když začala etiopská vláda v červenci 2020 s napouštěním nádrže, došlo k dalšímu vyhrocení vztahů s Egyptem. Naštěstí mezi oběma zeměmi leží Súdán, který tvoří dost velkou fyzickou bariéru. Súdán je s projektem etiopské přehrady smířen a snaží se v konfliktu hrát roli umírněného prostředníka.

Válka mezi Egyptem a Etiopií není úplně nemyslitelná, Egypťané už se svého času pokoušeli Etiopii dobýt. V roce 1875 připojil tehdejší vládce Egypta Ismail Paša ke svým državám súdánský Dárfúr a měl ještě smělejší plány: jeho konečným cílem bylo ovládnout celý tok Nilu. V tom mu překážela nezávislá Etiopie, kterou se rozhodl zdolat vojensky. Ve složitém etiopském terénu ale Egypťanům nepomohla ani skutečnost, že do svých služeb získali bývalé důstojníky z poražené americké Konfederace. Jejich porážka z rukou Etiopanů byla katastrofální, stejně jako porážka dobře vybavených Italů o dvacet let později. Etiopii není jednoduché dobýt vojenskou silou.

To si nepochybně uvědomuje i generál Sísí, současný vládce Egypta a šéf vojenské junty. Egyptská armáda je početná, ale nemá žádnou praxi v organizaci dobyvačných výprav na velké vzdálenosti. Poslední pokus o invazi na cizí území, který moderní Egypt uskutečnil, byla jomkipurská válka proti Izraeli (1973), a ta se odehrávala Káhiře přímo za humny. Přes nadějný začátek nedopadla tahle akce příliš dobře, a to se přitom vzdálenosti mezi zázemím a bojištěm počítaly jen na desítky kilometrů. Případná expedice do Etiopie by znamenala zásobovat vojsko tisíce kilometrů daleko, což je úkol, na který reálně vzato stačí jen několik nejlepších armád světa. Mezilehlý Súdán by se také nemusel jen pasivně smířit s rolí průchozího teritoria pro cizí tažení. A pokud by Egypťané utrpěli porážku, Sísího režim by ji skoro určitě nepřečkal. Arabský pouliční dav je síla, která už smetla i větší vládce. Bezprostřední hrozba války o vodu je tedy malá. Pro všechny zúčastněné strany je výhodnější formou řešení diplomacie, byť doprovázená hlasitým poštěkáváním, které má vzbudit příznivý dojem v těch jednodušších vrstvách domácí populace.

Dlouhodobě je ale vodní problém velice palčivý. Počet obyvatel Súdánu a Etiopie stále ještě prudce roste, v roce 2020 měla průměrná etiopská žena 4,2 dítěte a průměrná súdánská žena 4,4 dítěte za život. V roce 2050 by mělo v Egyptě žít 114 milionů lidí, v Súdánu 63 milionů a v Etiopii 186 milionů; to je dohromady skoro o jeden Egypt víc než nyní. Deště, vláhy a úrodné půdy ale podobným tempem určitě přibývat nebude, naopak při jejich dělení bude muset každý obyvatel regionu vyjít s menším podílem než doposud.

Připočteme-li mladou populaci, ze které mohou generálové rekrutovat dostatek „potravy pro děla“, výsledkem je poměrně výbušná směs. Měli bychom jí také věnovat pozornost, aspoň okrajovou. Nejde jen o místní problém, ale o budoucí migrační tlaky na Evropu.

2. srpna 2020