Letní bouře spojená se jmény Antonín Staněk a Michal Šmarda dávno skončila. Přesto vládní koráb pluje k temnému obzoru, který osvětlují blesky z dalších bouřkových mraků. Je možné se sázet, jestli dříve udeří v souvislosti s kauzou Čapí hnízdo, případně s premiérovým střetem zájmů, který kromě středočeského krajského úřadu prověřuje Evropská komise.

Spor o ministra kultury nepřinesl katarzi, která by koaliční sestavu posílila. ANO a ČSSD pod patronací prezidenta Miloše Zemana a za asistence komunistů musí dále spolupracovat, protože nic jiného nezbývá. Především se v krizi ukázalo, že na roztříštěné politické scéně neexistuje alternativa. Zhruba stejní lidé z posledních rezerv sociální demokracie, nejbližšího okruhu Andreje Babiše a z blízkosti Hradu tvoří již šestým rokem vládní elitu. Jednotlivci od Bohuslava Sobotky přes Martina Stropnického či Karlu Šlechtovou až ke zmíněnému ministru kultury Staňkovi se mohou vyměnit, po jejich odchodu se však ti, kteří zůstali, dohodnou na pokračování „úspěšného vládního projektu“.

Krize zahájená demisí ministra Staňka ukázala, jak je tato spolupráce křehká. Prezident Miloš Zeman nejdřív odmítl Staňka odvolat, i když ho k tomu vyzýval premiér Babiš, a využil k tomu argument, že náhradník, aktuální místopředseda ČSSD Michal Šmarda, se pro funkci nehodí. Tím poskytl příležitost předsedovi Janu Hamáčkovi, aby Babiše donutil bojovat za sociálnědemokratickou nominaci. Zeman nakonec ustoupil Babišovi i ústavním právníkům a Staňka odvolal. Šlo však pouze o strategický ústup, protože Šmardu nadále odmítal jako neschopného. Nejdřív ztratil nervy Babiš, který si osvojil Zemanův požadavek a stal se tím jen vykonavatelem prezidentovy vůle. Po něm selhal i sám Šmarda, když kandidaturu položil. Nezbývalo než zachránit, co se dá, a rychle jmenovat kompromisního kandidáta. Jindy by měli Babiš i Zeman proti Lubomíru Zaorálkovi námitky, teď však nebyl čas na hrdinství a museli připustit, že nastoupí prověřený matador. Jeho výhoda spočívá v tom, že svou kariéru s vládnoucí elitou spojil už v roce 2013.

V propletenci koaličních vztahů je možné hledat vítěze letních sporů. Jeden může litovat, že sociální demokraté po dobře rozehrané partii ustoupili a neznemožnili definitivně svého premiéra, který se při podvolení Zemanovi mohl odhalit jako úplný slaboch. Druhý může ocenit, že svou, byť částečně, prosadil přece jen Miloš Zeman. Ovšem vysvědčení, které předloží příští průzkumy veřejného mínění, nikoho z protagonistů nepotěší.

Aspoň všichni pochopili, jak jsou odkázáni jeden na druhého. Setrvání ve vládě uchová ČSSD jedinou naději, jak přežít, a jestli za tím účelem obětuje místopředsedu, na tom nesejde. Babiš sociální demokraty potřebuje, protože potřebuje udržet tvář v Evropské unii, a to s asistencí Tomia Okamury nejde. Zeman už politiku pěstuje jenom jako umění pro umění a k tomu se hodí soupeři, se kterými kdykoli uhraje dobrý výsledek. Až padne jeden z partnerů, bude ohrožen druhý i třetí.

Nad letní aférou je možné mávnout rukou, tvrdí řada komentátorů, sami protagonisté však roztržce věnovali eminentní zájem. Strašili argumenty o rozpadu vlády či porušování ústavy, důležitější bylo, že se na sporu „Staněk, nebo Šmarda“ ventilovaly nesrovnalosti, které mezi koaličními stranami nastaly při jednání o nejdůležitější agendě, tedy rozpočtu na rok 2020. Odmítáním rozpočtových požadavků se Babiš snažil přimět socialisty k povolnosti v otázce ministra. Když došlo k dohodě na Zaorálkovi, dostali ministr vnitra Jan Hamáček i jeho kolegyně Jana Maláčová z práce a sociálních věcí to nejdůležitější, co si přáli. Křehkou rovnováhu mezi koaličními partnery je třeba udržet za každou cenu, i za cenu celého rozpočtu.

Teď něco vážného

K sebevědomí koaličních stran může přispět zjištění, že ničím nehrozí opozice. V okamžiku, kdy prokazovaly mimořádnou nekompetenci řídit stát, opoziční lídři buď nabízeli premiérovi výpomoc, případně mlčeli jako zařezaní a řečeno slovy prince Drsoně z divadelní hry Dlouhý, Široký a Krátkozraký čekali na pravou chvíli, aby se „do věci vložili“. Větší než malou porci sebevědomí ostatně budou ANO i ČSSD potřebovat. Nejbližší dny rozhodnou, jestli státní zastupitelství rozjede soudní proces s premiérem a rozklížená koalice bude čelit větší bouři, než jakou mohl způsobit jeden nešťastný ministr. Babiše obžalují a v tom okamžiku se stane premiérská funkce pojistkou, že neskončí ve vězení. Tím se ovšem také rozplyne jakákoli iluze, že nasadí své premiérské kompetence ještě k něčemu jinému. Případně státní zástupce shodí návrh na žalobu pod stůl a další měsíce budou ministři věnovat vysvětlování, že opravdu žijeme v právním státě. Do toho bude ministryně spravedlnosti Marie Benešová čelit požadavkům, ať odstoupí, pokud nestáhne návrh zákona, který má zbavit funkcí státní zástupce dohlížející na Čapí hnízdo.

Verdikt Krajského úřadu Středočeského kraje může během pár týdnů potvrdit střet zájmů premiéra, který zřejmě zjistil Městský úřad v Černošicích. Kraj pod vedením premiérovy podřízené ovšem může Černošicím verdikt podruhé vrátit, případně žalobu na střet zájmů zamítnout. Tím opět probudí debatu o tom, jak právo kroutí státní úředníci, když se dostanou pod politický tlak. V září se ještě čeká definitivní výsledek auditů, při kterých Evropská komise zkoumá dotace pro bývalý premiérův podnik Agrofert. Otázka zní, jestli premiérův střet zájmů Česká republika odnese jen zdržením při čerpání evropských dotací a s tím spojenou ztrátou miliard.

Zmíněné zápletky přirozeně vzbudí volání po předčasných volbách. Ovšem při pohledu na politickou scénu mohou další krize přivést veřejnost ke stejnému závěru, k jakému došli oba koaliční partneři. Při stávajícím rozložení sil nelze reálně sestavit jinou vládu než tu současnou. Nezbývá než čekat, kdy přijde poryv dost silný na to, aby se sama rozpadla.